Ředitel Haydnových hudebních slavností Milan Fiala: Stále se cítím jako na misii

Spojení krásné hudby s geniem loci historických objektů jižního Plzeňska – zámků, kostelů a kaplí – přinese od 9. září do 1. října letošního roku již 28. ročník Haydnových hudebních slavností. Festivalové koncerty se konají jak na známých místech, tak v málo dostupných či ne běžně zpřístupněných hodnotných historických památkách. S hudbou mohou posluchači letos navštívit barokní zámky Černínů, Valdštejnů, Morzinů nebo Henigarů, obce Nebílovy, Dolní Lukavice, Štěnovice, Chválenice, Chotěšov, Přeštice, Lužany, Kozel, kouzelnou vesničku Nezdice a řadu dalších míst. Festival tak již tradičně spojuje kvalitní klasickou hudbu s historickou architekturou a navíc přináší hudbu do menších měst či obcí v regionu, kam se obvykle nedostane.

Festival trvale dodržuje dramaturgickou linii zvolenou při svém zrodu. Přináší pravidelně a v hojné míře díla Josepha Haydna, jehož jméno nese, zároveň reflektuje výročí skladatelů doby, jejíž hudbou se zabývá. A mezi koncerty vždy najdou posluchači nějakou novinku. A to je jeho velkou devizou – nerozmělňuje se, má svou kontinuitu, specifikum, které ctí a rozvíjí, neulpívá na povrchu, připomíná souvislosti a samozřejmostí je jeho vysoká profesionální a umělecká úroveň.

Ani v letošním roce tomu nebude jinak. Haydnovy hudební slavnosti přinesou celkem 16 koncertů počínaje barokním repertoárem a konče raným romantismem. „S Vilémem Veverkou si dokonce odskočíme i do horké současnosti na koncertu ,Ba(rock) goes to Hollywood‘ v klášteře v Chotěšově,“ podotýká ředitel festivalu Milan Fiala. Haydnovy hudební slavnosti vznikly před téměř třiceti lety, aby připomínaly působení Josepha Haydna na Plzeňsku. Jako kapelník zámecké hudby hraběte Karla Josefa z Morzinu byl zaměstnán již kolem roku 1757 a působil u něj až do roku 1760. Haydnův pobyt v Dolní Lukavici je spojován s počátkem jeho symfonické tvorby, složil zde svoji první Symfonii D dur, pro niž se vžilo značení „Lukavická“. A právě na počest velkého skladatele vznikly Haydnovy hudební slavnosti, které přinášejí širokému publiku hudbu doby Haydnovy.

Zasáhl nějak koronavir do letošních Haydnových hudebních slavnostní?
Naštěstí ne. Nemuseli jsme měnit vůbec nic. Dramaturgie se připravovala na podzim loňského roku, festival se koná rok na to. Pevně věřím, že na podzim bude všechno v pořádku a koncerty odehrajeme. Lidé nám volají, zájem publika o koncerty je a my z toho máme radost.

Jaká specifika má letošní 28. ročník?
Jedním z bodů festivalu je samozřejmě 250. výročí narození Ludviga van Beethovena, to nemůže bez povšimnutí přejít žádný festival. Promítne se ve čtyřech koncertech, které přinesou kromě jeho skladeb i díla komponistů s Beethovenem nějakým způsobem spojených. Například v Letinech v kostele sv. Prokopa, kde zazní i dílo F. V. Kramáře, o němž se uvádí, že byl jedním z Beethovenových učitelů. V Příchovicích provede klavírista Pavel Farský Beethovenovy Variace a díla Anthonyho Philipa Heinricha zvaného „americký Beethoven“. Připomínáme rovněž výročí Antonína Rejchy, Beethovenova přítele. Oba se narodili v roce 1770. Setkali se už v roce 1785 v Bonnu, Antonínův strýc zde budoval pro kolínského kurfiřta Maxmiliána Františka novou dvorní kapelu a za violovým pultem sedí oba mladí budoucí skladatelé. Pět let na to se Rejcha seznamuje i s Haydnem, který se stane jejich výborným učitelem. Vidíte, jak se nám ten hudební svět v letošním roce krásně propojil! A tyto souvislosti připomíná koncert Sojkova kvarteta v Řenčích nazvaný „Potkali se v Bonnu“. A ještě jedno specifikum má festival. Přistoupili jsme k němu vloni v prosinci. Tehdy bohužel zemřel Petr Wagner, vynikající hráč na violu da gamba, který byl s Haydnovými hudebními slavnostmi spojen nejen jako muzikant, ale také jako náš velký kamarád. A tak celý letošní ročník věnujeme právě Petrovi.

To je smutné specifikum… Máte ještě jiné, veselé?
Určitě. Veselé je to, že jsme nemuseli kvůli koronakrizi měnit vůbec nic. Co jsme si řekli, to platí – dramaturgie, termíny, umělci. A máme ještě další zajímavost, která mě nesmírně těší, a doufám, že potěší i naše posluchače. Národní památkový ústav vyhlašuje každoročně projekt Rok české šlechty, ten letošní je věnován rodu Valdštejnů. Valdštejnové pobývali na jihoplzeňských sídlech – ve Šťáhlavech, Nebílovech, v Chocenicích a Valdštejnský rok se do Haydnovek promítl. Zjistil jsem totiž, že existuje valdštejnská hudební sbírka, rozsáhlý soubor partitur, které Valdštejnové shromažďovali od roku 1680 do konce 19. století. Je uložen v Muzeu české hudby. Některé z letošních koncertů tak čerpají právě z tohoto nepříliš známého pramene. Novinkou je závěrečný koncert Haydnových hudebních slavností, který vznikl ve spolupráci s Plzeňskou filharmonií. Jedná se zároveň o zahajovací koncert abonentní řady Plzeňské filharmonie v Měšťanské besedě, který je součástí našeho festivalu, jeho dramaturgie tomu odpovídá. Budou na něm znít díla Josepha Haydna, Antonína Rejchy, Johannese Brahmse, dirigovat ho bude Chuhei Iwasaki a jako sólisté vystoupí hornistka Zuzana Rzounková a hobojista Lukáš Pavlíček.

Přibližte nám ještě valdštejnskou hudební sbírku.
Ve valdštejnské hudební sbírce najdeme úplně všechno. Od amatérské hudby až po symfonie, samozřejmě v úpravě pro malou zámeckou kapelu. Nebílovský státní zámek přispívá do Valdštejnského roku řadou osmi koncertů, z nichž dva jsou součástí festivalu. Jde jednak o koncert „Baroque Semper – Hudba valdštejnských salonů“ s díly Josepha Haydna, Ludviga van Beethovena a Ivany Loudové, které provede trio Solaris 3, který se koná 30. září. Ale ještě o tři dny dříve, 27. září, bude díla z valdštejnských archivů hrát v Lužanech na zámku Trio unitas ve složení Petra Matějová – kladívkový klavír, Magda Malá – housle a Helena Matyášová – violoncello. Na programu mají díla Josepha Haydna, Antonína Kammela a Ludviga van Beethovena.

Tradičně zahajujete festival Haydnovou Lukavickou symfonií D dur. Ani letos tomu nebude jinak, hrát bude Orchestr Konzervatoře Plzeň pod taktovkou Jiřího Štrunce. Letos se ale koncert neuskuteční jako obvykle v Dolní Lukavici, ale v Nebílovech. Proč jste přistoupili ke změně?
Protože budeme mít větší orchestr a součástí koncertu, na němž provede orchestr rovněž Symfonii č. 4 Carla Ditterse von Dittersdorf, bude i sólové vystoupení klavíristy Karla Friesla. A prostředí dolnolukavického kostela bohužel neposkytuje zázemí pro tak velký koncert. Účinkování Karla Friesla jsme domluvili na koncertě, který se konal u příležitosti jeho 80. narozenin v Domě hudby v Plzni. Karel Friesl byl prvním předsedou České společnosti Josepha Haydna, pořadatele festivalu, a byl jím celých deset let. I proto jsme chtěli, aby letos na festivalu vystoupil. V Dolní Lukavici se uskuteční jiný krásný koncert věnovaný dílu jednoho z nejvýznamnějších francouzských hudebních skladatelů a teoretiků 18. století Jeana Philippa Rameau. V kostele Petra a Pavla hned 12. září vystoupí s jeho dílem Mélusine Srovnal, hráčka na violu da gamba, cembalistka Edita Kaglerová a flétnistka Julie Braná bude hrát na barokní příčnou flétnu. Koncert se jmenuje „Jean Philippe Rameau: Piéces de clavecin en concert“.

Bude některý z koncertů přenášet Český rozhlas?
Vltava bude nahrávat dva koncerty. Koncert Rejchova kvarteta „Antonín Rejcha 250“ ve Chválenicích v kostele sv. Martina, který pořádáme v souvislosti s výročím Antonína Rejchy. A jako druhý koncert si Vltava vybrala koncert benátských árií „Pocta Barbaře Strozzi“ na zámku v Hradišti u Blovic. Vystoupí na něm sopranistka Irena Troupová za doprovodu cembalisty Filipa Dvořáka. Bude to také nádherná záležitost, na to se moc těším!

Často objevujete pro posluchače nová místa, nové kostelíky, kaple. Letos to jsou právě Chválenice, v rámci Haydnových hudebních slavností se tu koncert ještě nikdy nekonal.
Ano, je to poprvé, kdy jsme toto místo zařadili. Tento nádherný kostel je posledním dílem Kiliána Ignáce Dietzenhofera a v roce 1747 ho začal stavět hrabě Heřman Jakub Černín z Chudenic. Tato úžasná památka si zaslouží naši velkou pozornost.

Jakým způsobem vybíráte místa pro festivalové koncerty?
Máme již tradiční místa na jižním Plzeňsku, lokality spojené s historií, kam se vracíme. Mezi takové patří například Státní zámek Kozel, kostel Nanebevzetí P. Marie v Přešticích nebo zámek v Lužanech. A kromě míst, která si sami vytipujeme, chodí i nabídky od starostů některých obcí, kteří by rádi, abychom u nich uspořádali koncert. To je případ letošních Chválenic. A také Měcholup u Klatov. Byly tam dva zámky, jeden byl v šedesátých letech minulého století zbourán. Ale zůstala malá kaple sv. Anny, která patřila Maltézskému řádu do roku 1945. Mají nově opravené varhany a my tam uvedeme nádherný program z děl Johanna Sebastiana Bacha. Obecně je třeba si uvědomit, že jižní Plzeňsko nemá velké paláce, jaké najdeme třeba na jižní Moravě, nemá Rájec, Lednici, Mikulov. Snažíme se hrát ale na místech, kde hudba zněla v době svého vzniku. Kde se provozovala. V malých kostelích, venkovských zámečcích, kde se chtěl majorátní pán pochlubit a sestavil trio, aby hrálo.

Narážíte na nějaké obtíže, když situujete koncerty do takto neobvyklých míst mimo hlavní turistické trasy?
Spojit kulturní památku s hudbou je cílem našeho festivalu, je podstatou jeho koncepce. Ale ano, někdy se vyskytnou spíše kuriózní momenty. Jednou jsme pořádali koncert ve venkovském kostelíku a po celou dobu někde poblíž hrozně štěkal pes. Nebo jindy – když se konal koncert v Blovicích, tak pro změnu kdosi na svahu za kostelem jezdil na motorce. Nahoru, dolů, pořád dokolečka. Nemohli bychom hrát, a tak jsem musel za tím motorkářem běžet a poprosit ho, aby nejezdil. Byl to asi šestnáctiletý kluk, nevěděl o koncertě nic, ani ho nenapadlo, že by rušil. Nebo jindy se konal koncert v Nebílovech, ale na pole vyjely kombajny. Tak jsem šel za kombajnisty, jestli by nemohli práci na poli odložit o hodinu a půl a jít si ten koncert třeba poslechnout. Přemluvil jsem je. Zastavili stroje a šli poslouchat starou hudbu. Ale takové opravdu kuriózní historky nejsou naštěstí časté, radost z toho, že krásné místo, které lidé obcházeli třeba s nezájmem, nevšímavě, najednou ožije hudbou, je objeveno a už uvízne v lidské paměti, je mnohonásobně větší a dostavuje se vždycky. To nás nabíjí.

Tak takové starosti Obecní dům opravdu nemá! I když, v divadle taky slyšíte sanitku… Ale dá se říci, že získáváte situováním koncertů do venkovských kostelů a zámeckých sálů příznivce klasické hudby? A teď nemyslím jen motorkáře a kombajnisty…
Nemohu bohužel říct, že by se kostely plnily domácími posluchači. Z městeček a vesnic, v nichž koncerty uvádíme, se rekrutuje jen minimum publika. Za dva roky budou mít Haydnovky 30. výročí svého založení a situace se o mnoho nezměnila. Na koncerty jezdí lidé z Plzně, z Klatov, z Prahy, ale místních přijde jenom pár. Potřebné zázemí a z něj pramenící zájem chybí i v místech, kde by to člověk nečekal. Zřejmě si lidé raději pustí televizi, než aby šli na kulturu… Ale není to tak jednoduché. Řeknu vám jeden příklad – v Nebílovech se mi jedna známá svěřila, že by na koncert na zámek moc ráda šla. Ale že neví, jak by se oblékla, jak se tam má chovat a co má na takovém koncertě dělat. Pro ni to byl zásadní problém. Vysvětlil jsem jí, že nemusí mít žádnou velkou večerní, že stačí, když nebude mít na sobě tepláky. Přišla pak s malou dcerou, sedly si do první řady a odcházely obě nadšené. Od té doby na koncerty chodí. Už ví, že můžou přijít. A že budou „jenom“ poslouchat hudbu. Takže problém není často jen v tom, že by vše převálcovala televizní kultura. Ono by to lidi i zajímalo, ale oni nevědí, jak se tam mají chovat. Neví, jak se obléknout, myslí si, že by na koncertě působili nepatřičně a stydí se za to. A to je problém vesnice. Tamní občané nebyli k návštěvám koncertů vedeni. A nevědí, jak se k nim dostat. A když se k nim dostanou, mnohdy je to v jejich pětačtyřiceti třeba poprvé v životě.

Není problém i v tom, že na klasickou hudbu mohou v televizi narazit jen zřídkakdy? Že hudební výchova ve školách není právě ideální a zájem o klasiku se u běžného diváka, posluchače, nepodněcuje a nerozvíjí? A šance dostat se ke klasice na venkově je opravdu minimální?
Dneska jedeme jen na komerci, na nic jiného. Z komerčních rádií opravdu jinou než komerční hudbu lidé slyšet nemohou. Jsou jí zahlceni a ani je nenapadne, že existuje i nějaká alternativa. Jiný svět.

I když je počet místních posluchačů malý, přece jen přijdou a vrátí se. Přinesete alternativu televizní obrazovce. Potěší vás to?
To víte, že máme radost, když se lidé na koncerty vracejí. Ale řeknu vám jednu věc – po všech letech, co působím na zámku a organizuji Haydnovky, si pořád připadám jako na misii! V Nebílovech děláme ročně deset koncertů staré hudby. Jiný takový počin v regionu není. I tak nepřivede masový počet zájemců. Ale nemám rád komerci a nechci se podbízet. Proto dělám na zámku výstavy, koncerty a i o tom jsou Haydnovy hudební slavnosti. Myslím si, že je nesmírně důležité lidi kultivovat, směrovat je, ukázat jim, jaké možnosti se jim nabízejí. A snažit se, aby je využili.

Specifikum Haydnových hudebních slavností je obsaženo v jejich názvu. Přesto – můžete upřesnit koncepci festivalu a jeho dramaturgii obecně?
Velmi těžko můžeme počítat s tím, že si někdo připraví program výlučně pro nás, takový exkluzivní pořad je otázka financí, a tak dobře na tom nejsme, abychom si mohli požadavky diktovat. Vycházíme proto z ověřených programů, které se objevily již na jiných festivalech, na Moravě, v Ostravě, a přivezeme je i na Plzeňsko. Výsledný program vzniká na základě naší dramaturgické rady a hodně dáme na rady zkušených kolegů – Zuzany Zatloukalové a Víta Aschenbrennera. Během let se nám také scházejí nabídky od muzikantů a my na ně v okamžiku, kdy se nám do dramaturgie daného ročníku hodí, reagujeme.

Délka festivalu, tedy jeden měsíc, zůstane zachována i v příštích letech?
Ano. Diskutovali jsme samozřejmě o tom, ale nakonec jsme se shodli. Osobně si myslím, že je pro posluchače příjemnější rozložení koncertů do delšího časového úseku. Mají více času a mohou tak navštívit více koncertů. Je těžké si představit, že by někdo chodil na koncert každý den celých čtrnáct dní.

Jak se vám daří oslovovat sponzory a mecenáše?
Nedaří. Letošní festival má rozpočet cca 650 tisíc korun, generálním partnerem je tradičně Plzeňský kraj, dalšími partnery jsou Ministerstvo kultury České republiky, Státní fond kultury a z regionálních podporují především ten závěrečný koncert Město Plzeň a Nadace 700 let města Plzně. Mrzí mě to, že velké společnosti a firmy nepodporují kulturu a kulturní projekty. Ještě před pěti lety jsem každý rok rozesílal až osmdesát dopisů se žádostmi o podporu. Bylo to zbytečné. Už to nedělám. Jeden z osmdesáti se ozve proto, aby nám sdělil, že už podporuje jiný (nejčastěji sportovní nebo charitativní projekt) a na podporu kultury mu nezbývá. Nevím, jak docílit toho, aby si firmy uvědomily, že podpora kultury je prestižní věc.

Třeba se to v příštích letech změní! Co plánujete pro následující ročníky?
Chceme jít s festivalem dál, rozvíjet jej. Nikoliv do šířky, ale do hloubky. A proto máme plán na příští roky. Dramaturgie se bude odvíjet od prezentace muziky a muzikantů ze zemí, které byly účastny na rozvoji hudby v 16. až 18. století. Je to Itálie, Anglie, Německo, Rakousko, Čechy, Španělsko.

Nepočítáte s tím, že byste uvedli v rámci festivalu Haydnovy opery? Nebo koncert z árií z jeho oper? Naposledy se tu hrála jeho opera v době uzavření Velkého divadla v Komorním divadle, byl to tehdy Svět na měsíci.
Není to vyloučené. Já bych rád Haydnovu operu uvedl. Ale je to o penězích. Kdybychom měli udělat velký kostýmovaný projekt, dostali bychom se do řádů stovek tisíc, a to je v našem případě rozpočet celého festivalu. To si nemůžeme dovolit. S áriemi je to podobné – to by byl koncert na zakázku a jsme opět u peněz. Musíme být tedy rádi, že přivezeme hudbu, která se na Plzeňsku a v celých západních Čechách nehraje, že ji lidem zprostředkujeme, že to má u publika odezvu, že se k nám posluchači vracejí. Že Haydnovky opravdu fungují. A že fungují i jako společenská událost. Z posluchačů, kteří se potkávají na koncertech, se postupem času stávají vlastně známí. Dokonce mi volají, aby jim něco neuniklo. Je velmi hezké, když potkávám na koncertech dvacet let někoho, koho pak náhodou vidíte ve městě na ulici. Poznáme se, pozdravíme se, ale já ani nevím, jak se dotyčný jmenuje. Znám ho jen jako návštěvníka Haydnovek.

Co vám dělá na Haydnových hudebních slavnostech největší radost?
To, že se na ně lidi těší. Že si Haydnovky našly své posluchače. Že koncerty dělají lidem radost, povznesou je. Že na festivalu vzniká určitá pospolitost, širší společenství lidí, kteří se díky koncertům potkávají. Vyjedou za město, udělají si výlet, naplní si čas něčím krásným. To, že festival v lidech takové pocity rozvíjí, že jim přinese něco hezkého, to mi dělá radost. Proto to všichni děláme.