Smetanova Litomyšl zahájila komorně a podomácku

Šedesátá druhá sezona festivalu Smetanova Litomyšl měla namále. Koronavirus zamíchal kartami a rozhodování, zda zrušit či nezrušit, nebylo jistě jednoduché. Uvolněním podmínek bylo pořadatelům umožněno uvažovat o náhradním programu, především z domácích zdrojů. A protože i umělci měli nucenou dovolenou, rádi přijali nabídku vystoupit v komorním obsazení a v posunutém termínu. Dne 2. července 2020 se mohl proto konat zahajovací koncert, který vysílala v přímém přenosu Česká televize na programu ČT art.
Smetanova Litomyšl 2020 (zdroj ČT art)

Ohlášený koncert na nádvoří zámku ale také doznal změn, a to díky silnému dešti. Rozhodnutí přesunout koncert do Domu Bedřicha Smetany bylo především na přání televizního týmu, ale ani dvě krásná křídla by jistě prudký déšť nemusela přežít. Reprezentativní stavba je dovršením snah místních obyvatel o kulturní stánek a byla vystavěna a otevřena v roce 1905. Novorenesance se snoubí se secesí a vytváří důstojný a půvabný celek. Vyzdobené stěny a balkon jsou zárukou kvalitní akustiky, přestože jde o obdélníkový půdorys sálu. Zaplněné hlediště očekávalo s napětím první tóny festivalu.

A těmi byla – zcela tradičně – česká hymna, tentokrát v podání pěvce Adama Plachetky a klavíristy Ivo Kahánka. V provedení pro baryton vyzněla hymna pevně a důstojně a zahájený festival již nemohlo nic zadržet. Dramaturgie se držela stylově pouze děl z pera Bedřicha Smetany, která ovšem vycházela z daných podmínek.

Ivo Kahánek a Jan Simon – Smetanova Litomyšl (zdroj ČT art)

Cyklus symfonických básní Má vlast je dílo psané pro orchestr, skladatel sám však, podle dobových zvyklostí, kdy si lidé doma ještě muzicírovali a přehrávali hudební novinky, upravil cyklus pro klavír na čtyři ruce. Ten večer vystoupili společně Ivo Kahánek a Jan Simon, kteří usedli proti sobě každý k jednomu nástroji, kdy Ivo Kahánek hrál melodickou a Jan Simon basovou složku. Soustředění na výraz a souhru odpovídalo vážnosti situace. Umělci zahráli jen dvě nejoblíbenější části, Vltavu a Z českých luhů a hájů. Jenže klavír je přece jen nástroj bicí a tak je třeba s ním zacházet. Ať se oba umělci snažili jakkoli, nemohli dát do výrazu barevnost instrumentace, měkkost legáta a melodičnost písňových částí a pasáž o Svatojanských proudech jim vyzněla daleko lépe, než chvějivá měsíční krajina kolem Prahy. Nicméně je třeba jim vzdát díky za vyrovnaný výraz a technickou bravuru a souhru.

Kateřina Kněžíková – Smetanova Litomyšl (zdroj ČT art)

Poté následoval blok operní, v němž zazněly árie a dueta z oper Bedřicha Smetany za doprovodu klavíru Davida Švece. Zahájila árie Přemysla z druhého dějství opery Libuše „Ó vy lípy…“, árie jímavá a přesto hutná, v podání barytonisty Adama Plachetky. Následoval Dalibor a jeho árie z třetího dějství „Ha, kým to kouzlem…“  V podání tenoristy Pavla Černocha vyzněla poněkud toporně, je to příliš těžká árie na první výstup a pěvec příliš nepřesvědčil svým dramatickým výrazem. Vystoupení Kateřiny Kněžíkové s ukolébavkami z druhého dějství opery Hubička bylo zjevením. Sladký témbr s jasnou špičkou a lehkostí a přesvědčivý procítěný výraz dal jasně najevo, že pěvkyně je mistrem ve svém oboru. Následovala přehlídka nejznámějších částí z Prodané nevěsty. Jeníkovo „Jak možná věřit…“, Mařenčino „Ach jaký žal… Ten lásky sen“, duet „Věrné milování“ a Jeník s Kecalem ve scéně z druhého dějství „Každý jen tu svou Znám jednu dívku…“ Všichni si notoricky známé melodie užívali, ale přece jen se neodvážili více rozvinout akci a podali árie vkusně a decentně komorně.

Pavel Haas Quartet – Smetanova Litomyšl 2020 (zdroj ČT art)

Poslední blok koncertu patřil komorní hudbě a Smyčcovému kvartetu č. 1 e moll „Z mého života“. Před publikum nastoupil Pavel Haas Quartet, naše přední těleso, které dostálo zcela své pověsti. S technickou bravurou, neomylnou intonační jistotou a s neochvějnou souhrou, která ze čtveřice individuí dělá kompaktní a jednolité těleso, jež společně dýchá a cítí, přednesli intimní skladatelovu zpověď. Zaujali především pianovými úseky, které se chvějivě nesly prostorem, sotva slyšitelné a přece naléhavé. První housle Veroniky Jarůškové se chvěly ve vzduchu jako vážka, violoncello Petera Jarůška mělo měkký, přesto naléhavý a pevný témbr, druhé housle Marka Zwiebela i viola Pavla Nikla vytvářely pevný harmonický a zvukový rámec. Nadšené publikum odměňovalo umělce ovacemi a společně se vytvořila atmosféra euforie a nedočkavosti při očekávání dalších koncertů. Přejme festivalu, aby mu přálo nejen počasí, ale především diváci. Vstup do festivalu byl úspěšný.

Mohlo by vás zajímat