Ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser: Krizi lze překonat jen pozitivním myšlením

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Martin Glaser je ředitelem Národního divadla v Brně od roku 2013, tedy sedm let. Vedle manažerské funkce ředitele pracuje také jako režisér. Za dobu svého působení musel ustát mnoho nestandardních problémů, ale žádný z nich nepředčil kauzu koronavirus. Zavření divadla je totiž největší můrou každého divadelního principála.

Martin Glaser (zdroj NDM)

Blíží se dovolená a po ní nová sezona. Na co se těšíte víc?
Překvapí vás, když řeknu, že na dovolenou? To, co se dělo v posledních měsících, je bezprecedentní. Uzavření divadla kvůli koronaviru bylo pro vedení divadla i všechny kolegy daleko náročnější, než když jsme rekonstruovali Janáčkovo divadlo. Po rekonstrukci jsme žili v jisté euforii a rozjeli jsme skvělé projekty a najednou přišla vlna tsunami a všechno smetla. Všechny nás to stálo mnoho energie, byla to velká stresová zátěž. V nejistotě, která vládla, se nesmírně obtížně plánovalo obnovení provozu, protože co platilo jeden týden, často už druhý neplatilo. Bohužel řízení epidemie a přijímaná opatření zůstávají stále nepředvídatelná. Pohybujeme se navíc v křehkém prostředí plném emocí. Potkávají se tu zájmy tvůrců, zájmy zaměstnanců, zájmy zřizovatele a samozřejmě i zájmy diváků, což v mnohých situacích šlo proti sobě.

Divadlo je kreativní prostředí a je plné kreativních lidí, včetně vedoucího managementu, nedošlo zde díky vypjatým situacím k vyprovokování potenciálu a k vymýšlení aktivit, které by vás normálně nenapadly? Mám teď na mysli možnou pozitivní stránku koronavirové krize…
Bylo by to strašně fajn, zní to jistě dobře jako teze, ale spíš se to přetavuje do přemýšlení o způsobu fungování divadla – a opery zvlášť – do budoucna. Zpočátku, když jsem seděl zavřený doma, jsem si myslel, že tu spoustu času využiju na promýšlení nových inscenací. Ale hlava v tom stresu odmítala nějakou kreativní práci. A nebyl jsem to jen já, potvrdili mi to i další kolegové.

Co jste museli řešit nejdříve?
Nejprve jsme řešili festival Divadelní svět. Jeho zrušení mě moc mrzelo, protože byl poprvé nachystán do detailu a v dostatečném předstihu přesně tak, jak jsem si přál. Ale museli jsme se podrobit. To nám ještě zesílilo pocit odpovědnosti vůči divákům, vůči všem kolegům, ale především vůči společnosti. Velmi potěšitelné je, že díky téhle krizi řada kolegů začala vnímat ekonomický rozměr festivalu i divadelního provozu. Řadoví zaměstnanci jej zhusta berou jako „špínu“, kterou ať se zabývá management nebo politici, ale najednou i oni začali chápat, že tohle zásadně ovlivňuje jejich každodenní život. A že do budoucna musíme nově promýšlet cosi jako vnitřní udržitelnost divadla i všech jeho festivalových aktivit. Očekávám, že tlak na efektivitu opět zásadně stoupne, jistě budeme muset šetřit. Ale zároveň je třeba udržet kvalitu, dát šanci odvážným a novátorským řešením a uchránit prostor i pro riskantní projekty – v umění to prostě vždycky vyjít nemusí.

Martin Glaser (foto Tomáš Škoda)

Jenže to přece nebyly jen vaše problémy, řešila je celá Evropa, dokonce celý svět, byli jste nějak v kontaktu s evropskými kolegy?
I když videokonference nikdy přirozený kontakt nenahradí, situace nás donutila mluvit spolu mnohem víc než dříve. Svoje čerstvé zkušenosti sdíleli pravidelně kolegové v rámci asociace Opera Europa, velmi intenzivní komunikaci vedli šéfové evropských baletů. Se členy vedení Asociace profesionálních divadel jsme se „vídali“ každý týden! Všichni se snažili společně najít cestu, jak začít znovu pracovat a všechno bez větších ztrát zvládnout. Mám radost, že spolu o poznání víc mluvili i zástupci zřizovaných a nezřizovaných divadel. Nečekaně komunikativní bylo i ministerstvo kultury na mnoha různých platformách. Prokázalo se, že musíme táhnout za jeden provaz a zapomenout na parciální zájmy. Jestli byl na něco čas, tak na uvědomění si faktu, že náš kulturní ekosystém za třicet let neprošel zásadní systémovou proměnou a pro politiky zůstává stále na posledním místě zájmu.

Máte na mysli v celostátním měřítku státní kulturní politiku?
Jistě. Podívejte se, jak se poslední desítky let stále dokola opisují pětileté dokumenty státní kulturní politiky, aniž by se cokoli podstatného někdy opravdu splnilo. A teď, když končí další „pětiletka“, už není ani vůle to znovu opsat, nic není nachystáno k připomínkování odborné veřejnosti a uvidíte, že koronavirus poslouží jako skvělá výmluva. Kultura tak nemá žádné systémové nástroje a žádnou oporu k řešení třeba právě takovéto krize. Proto je mnohem zranitelnější a vydána všanc lidem, kteří o ní bez znalostních kompetencí rozhodují. Ministr Zaorálek je naštěstí zkušený v politice a umí a chce za svůj resort bojovat, ale kdyby tam působil některý z jeho předchůdců, byla by to tragédie. Myslím, že si mnozí lidé v kultuře uvědomili, jak nás dobíhá, že jsme se o tyto věci nezajímali a že jsme se neptali politiků, proč nenaplňují ani programy svých stran, ani vládní programová prohlášení, ani ty závazné (!) plány státní kulturní politiky. A proč stát, který má vůči svým občanům též své povinnosti, je na kulturním poli prostě naprosto ignoruje!

Jsou nějaké rozdíly v přístupech k práci umělců u nás?
My jsme v Národním divadle Brno chtěli začít pracovat, jak to bylo jen trochu možné. Nemůžeme být přeci jako umělci jakousi zvláštní sortou společnosti, která by se do objevení vakcíny vyloučila z běžného života. Je to citlivá věc, bavíme se o lidském zdraví. Ale když ostatní lidé chodí do práce, proč by měli právě umělci sedět doma? Přeci se na nás nebude společnost skládat a my si budeme objednávat jídlo z Rohlíku a čekat, až to všechno přejde? Jsem rád, že naši umělci to vnímají podobně, i když obavy z nákazy jistě řada má, mám je i já, ale nechci to opravdu nijak zlehčovat.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 3 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments