Reportáž: Druhá premiéra českokrumlovské Rusalky

V pátek 18. července k večeru byla příjezdová silnice doslova ucpána auty, z velké části pražských značek. Nebyl to jen páteční víkendový provoz, ale podstatným důvodem bylo vystoupení Jonase Kaufmanna na zahájení dvacátého třetího krumlovského Mezinárodního hudebního festivalu. V jeho stínu se pak konala v zámecké zahradě, s dnes už legendárním a tolik diskutovaným Otáčivým hledištěm, druhá premiéra Dvořákovy Rusalky. Ještě že ta první proběhla den předtím. Bylo by velmi zajímavé, jaké dilema by musela řešit řada pozvaných diváků, zda jít na Kaufmanna, nebo na českokrumlovskou premiéru opery. Na ní by se totiž mnoho známých osobností veřejného i uměleckého světa nemohlo tolik ukazovat a blýsknout jako na koncertě tenorové hvězdy.

Když jsem se onoho pátečního večera procházel uličkami starobylého Krumlova, míjeli mne v protisměru pánové v perfektně padnoucích oblecích doprovázející dámy v krásných večerních toaletách. Proplétali se v nesmírném vedru davem spoře oděných turistů a směřovali na místo koncertu. Oproti tomu pak běžně letně ba i sportovně oblečení diváci, někteří s dekami i taškami s láhvemi minerálky, si to štrádovali nad zámkem k Otáčivému hledišti. Na stoprocentní návštěvnosti Rusalky se ale hvězdný koncert v podhradí nepodepsal jistě také proto, že vstupné zde je samozřejmě o hodně nižší než v případě tenorové hvězdy.

Před devátou se otevřely brány zámecké zahrady a dychtivé návštěvníky přivítal po horkém dni příjemný vzduch proudící mezi krásnými košatými duby a svěže zelenými trávníky. Bylo možné dát si občerstvení a procházet se po cestičkách krásného vonného parku.
Neformální a lidskou atmosféru doplňoval pohled na unikátní mohutné otáčecí hlediště (je to v Krumlově již jeho třetí verze). To první, malé, bylo postaveno v roce 1957. Jeho projektantem byl tehdejší scénograf divadla v Budějovicích lotyšského původu Joan Brehms, který před válkou působil v divadlech v Německu. Velkou oporou v jeho projektu mu byl ředitel divadla Otto Haas. O rok později bylo postaveno hlediště větší, pro čtyři sta diváků, avšak bylo na „lidský“ pohon. Opět po roce bylo zprovozněno další, již s elektrickým pohonem a pro pět set návštěvníků. Nejnovější konstrukce je z roku 1995, váží přes šest set tun a má průměr dvacet jedna metrů. Tedy jen o malinko větší než třeba velikostně ojedinělá klasická jevištní točna v Teatro Colón v Buenos Aires. Na sklopných sedačkách z umělé hmoty se umístí šest set padesát diváků.V Evropě je ještě podobné, ale menší hlediště ve finském Tampere a u nás je v provozu další menší v Týně nad Vltavou, kam bylo přestěhováno to první krumlovské. Teď je snad již také jisté, že nám UNESCO dovolí hlediště provozovat dalších pár let a pak je předělat na rozebírací, fungující jen v letní divadelní sezoně. Vždyť čísla hovořící o více než dvou milionech návštěvníků, kteří po dobu jeho trvání zdejší divadelní představení navštívili, mluví za vše.
První Rusalka zazněla v Krumlově v roce 1960 a poslední inscenace, v pořadí třetí (režie Josef Průdek), měla premiéru před devíti lety. Byla klasická a poetická i s oním legendárním jezírkem. Pokud si vzpomínám, titulní roli zpívala Eva Urbanová. Ta letošní nová je svým pojetím ovšem zcela jiná než ty předešlé. A dalo se to očekávat, protože o specifický výklad i výtvarnou stránku představení se postaral režisér Jiří Heřman. Ti, co operní dění u nás trochu sledují, dobře vědí, že inscenace spojené s tímto jménem jsou povětšinou velmi kvalitní a hlavně představují moderní pojetí současného operního divadla. To Heřman jasně prokázal za svého působení v Opeře Národního divadla v Praze. Proto teď ta samozřejmá zvědavost. Podrobný rozbor koncepce a hodnocení premiéry publikovala Helena Havlíková ve svém posledním Operním panoramatu (zde). Je přitom evidentní, že příprava inscenace mimo kamenné divadlo v přírodním exteriéru, a navíc se specifikem otáčivého hlediště přináší řadu úskalí a komplikací na straně jedné, ale zároveň umožňuje využít možnosti na klasickém jevišti nerealizovatelné na straně druhé.Je 21.30 a zcela zaplněné hlediště potleskem vítá těch několik pozdě přišedších udýchaných návštěvníků a po amplifikovaném výčtu interpretů jednotlivých rolí ve třech jazycích a se do teplého večera počínají linout líbezné tóny Dvořákovy hudby. A protože je orchestr Jihočeského divadla řízený svým šéfem, argentinským dirigentem Mariem De Rose umístěn v sále prvního patra půvabné barokní stavby letohrádku Bellarie, musí být jeho zvuk do prostoru přenášen reproduktory, zatímco zpěváci zpívají bez mikroportů. Samozřejmě, rozdíl mezi reprodukovanou hudbou a přirozenými, nezesilovanými hlasy pěvců je znatelný. Větší hlasy prostor celkem zvládnou, u některých to je ale problém. Akusticky důležité a síle zvuku pomáhající je strmě stoupající hlediště, které zvukové vlny vrátí. Pokud by bylo hlediště situováno jenom v rovině, bylo by zesílení hlasů asi nutné.

Kolem kulatého, synchronně se pohybujícího hlediště projíždí černý kočár tažený statným hnědákem (raději bych viděl dva štíhlé vraníky), zastavuje před Bellarií a za pomoci štíhlého černě oděného muže z něj vystupuje Cizí kněžna alias Ježibaba a stoupá po kašírovaném schodišti vzhůru.Onen mladý doprovázející muž je režisérem přidaná postava Milence (Viktor Svidró). Děj se otevírá. Z nejvyššího patra letohrádku sbíhá po schodišti malá holčička-Rusalka a utíká za ujíždějícím kočárem. Prakticky celé první dějství se pak odehrává v tomto prostoru a otáčivé hlediště zůstává v klidu. Ale jen zdánlivém. Divák je překvapován nejen hudbou a hereckými akcemi, jež probíhají na terase a obou symetrických schodištích, z nichž druhé vede do nejvyššího patra stavby, ale také krásně prosvětlenou salou terrenou na úrovni terasy. Přidávají se též dle děje působivé statické i kinetické projekce (Bego M. Santiago – Lunchmeat – kreativní vizuální studio). Jejich pomyslným filmovým plátnem je nejčastěji stěna letohrádku, ale zasahují i okolních prostor. Je to podstatný rozdíl ve srovnání s dřívějšími inscenacemi, kdy Bellarie sloužila jako kulisa pouze druhému dějství. V dalších jednáních jsme pak ale daleko častěji upoutáváni pohledem na děje v potemnělém, jen místy nasvíceném prostoru parku. Z perspektivy výše umístěných řad hlediště je takové panorama velmi efektní. Na louce je třeba rozmístěno mnoho prosvícených velkých leknínových květů, v nichž jsou živé éterické víly. A v jiné scéně jsou pak lekníny rozestavěny do úplně jiného obrazce. Zde také probíhají reje rusalek, které se objevují a náhle mizí v temnu keřů a stromů.V jiné části prostoru po bílém chodníku orámovaném rovněž bílými tyčemi se prochází Ježibaba se svým milencem. Atmosféra děje je ještě umocněna působením výtvarného scénického svícení (Jan Tesař). Těch různých zajímavých akcí je mnoho a není místo je zmiňovat, jen snad je dobré připomenout tři žínky, které provádějí dějem. Nejsou to však víly, ale vskutku řádící erotické divoženky, které třeba ke konci druhého dějství na zámku provádějí doslovnou destrukci. Hlavně tedy na Hajném. Ztvárnění Ježibaby a Cizí kněžny jednou představitelkou není nikterak nové (režisér již použil ve své inscenaci v Národním divadle), třeba v Německu je takto k vidění často. Důležité je ale to, aby se umělkyně s oběma dosti rozdílnými party vypořádala vokálně. To tentokráte velmi dobře vyšlo. Štíhlá Denisa Hamarová zaujala nejen elegancí svého kostýmu (výtvarnice Lenka Polášková) a hereckým projevem, ale hlavně hlasem, který se prostorem vskutku nesl.Rovněž zkušená Rusalka Marie Kobielské byla přesvědčivá a ovládala svým jasným sopránem celou hrací plochu suverénně. To již se ale nedá tak říci o hlavních představitelích mužských rolí. Od Ondreje Mráze jako Vodníka bylo možné očekávat po vokální stránce jistě více a Princ (Aleš Voráček), který byl ve stávajícím inscenačním pojetí mimochodem jaksi upozaděn, působil poněkud matně. Lovce krásně zpíval Jiří Brückler, který současně ztvárnil i Hajného, v roli Kuchtíka se pak představila Yukiko Šrejmová Kinjo. Nesmí se ale zapomenout na trio rozdováděných, již zmiňovaných žínek – Věra Likérová, Šárka Hrbáčková a Alžběta Vomáčková. Spolehlivě si vedl sbor Jihočeského divadla nastudovaný Martinem Veselým. Samozřejmě bez dobře vedeného baletního souboru Janem Kodetem by bylo představení nemyslitelné. Poděkování patří i všem ostatním, kteří se na této náročné inscenaci podíleli, ale byli skryti v „druhém plánu“. Myslím, že to ocenění bylo vidět a hlavně slyšet v dlouhém a upřímném aplausu publika, které bez problému dvou a půl hodinový operní maraton bez přestávky vydrželo.Závěrem lze říci, že letošní nová českokrumlovská Rusalka je opravdu dobrým uměleckým počinem. A poněkud jiný výklad režiséra, odlišný od zaběhnutého klišé? Proč ne. Přemýšlejme.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Hudební nastudování a dirigent: Mario De Rose
Režie a scénografie: Jiří Heřman
Realizace scény: Jan Lukášek
Kostýmy: Lenka Polášková
Sbormistr: Martin Veselý
Choreografie: Jan Kodet
Světelný design: Daniel Tesař
Projekce: Bego M. Santiago – Lunchmeat – kreativní vizuální studio
Orchestr a sbor opery Jihočeského divadla
Balet Jihočeského divadla
Premiéra 17. července 2014 Otáčivé hlediště Český Krumlov
(psáno z druhé premiéry 18. 7. 2014)

Rusalka – Maria Kobielska
Princ – Aleš Voráček
Ježibaba / Cizí kněžna – Denisa Hamarová
Vodník – Ondrej Mráz
Hajný – Jiří Brückler
Kuchtík – Yukiko Šrejmová Kinjo
Lesní žínka – Věra Likérová
Jiná žínka – Šárka Hrbáčková
Třetí žínka – Alžběta Vomáčková
Rusalka děvčátko – Charlotte Whiteside
Majordomus – Tomáš Kuthan
Milenec – Viktor Svidró

www.otacivehlediste.cz

Foto Pavel Horník, Michal Siroň