Reportáže z Malé inventury 2025 (2): Nápadité odhalování struktur kůže, krajiny i společnosti

Performance začíná již ve foyer, kde jedna z postarších dam předčítá text, v němž je prozrazen jeden z výjevů, který za chvíli uvidíme, totiž „lupový rej“. Jakmile nás tímto poodhalením budoucích zážitků naláká dovnitř do sálu, mizí v jeho útrobách a my jsme napjati jako struny nástrojů z melodií, které zazní. Vcházíme do místnosti tvořené záclonovými výklenky po stranách, které ve mně evokují byt mojí babičky nebo zimní krajinu, jinak totiž prostor zeje prázdnotou. Poté na jeviště přichází ladnými kroky 5 tanečníků ve věku 23–30 let a 4 performeři ve věku 60–81 let, všichni oděni v béžovo-bílých civilních kostýmech. Kontrasty mezi jejich těly i pohyby jsou však zjevné a fungují jako jednoduše čitelná metafora mezigeneračního rozporu: zatímco mladší část oplývá rychlostí a spontaneitou, ta starší naopak rozvážností a pomalým tempem. Míjejí se, potkávají se, oddalují nebo se snaží o stejný rytmus, avšak marně, což působí téměř komicky. Rozdílnost zvýrazňuje i zmíněný „lupový rej“, při kterém všichni účinkující zavěšují na drátky spuštěné nad jevištěm čočky obdélníkového tvaru, kolem nichž pak společně tančí, dvě mladší ženy je dokonce mají na hlavách. Jedná se vůbec o jednu z nejpůsobivějších scén, která v jinak poměrně přeestetizovaném tanečním kusu dovede skutečně zaujmout. Můžeme vnímat struktury kůže, jež se díky věku postupně mění, ale vedle sebe působí jako pestrá krajina.

Mezi tím vším se ozývají zvuky evokující pukání ledu nebo praskání dřeva v ohni, odkazující se k hlavnímu rytmu – koloběhu života. Zvláště je tato linie zdůrazněna v momentu, kdy se tanečníci oblékají do ležérních sak stejně jako performeři. Entropie působí jako živá báseň, která má zaujmout především oko. Překypuje metaforami například v podobě užití větví stromů, jež jsou postupně těly tanečníků deformovány, nebo kýble s vodou. Jeden z mladších účinkujících toto vědro převrhne a snaží se marně tekutiny dostat zpátky dovnitř. Bezvýsledně. Řeka teče, život běží… Vnímání tohoto poetického líčení narušují komentáře dítěte jedné z návštěvnic, které se však svými urputnými otázkami podobně jako někteří z nás snaží dopídit: jaká je hlavní myšlenka Entropie sálající obrazovými verši?

Poté okamžitě vybíhám směrem k tramvajové zastávce Viktoria Žižkov, odkud se dostanu až do Divadla X10, kde za necelých 60 minut propukne představení Na kraji krajina uměleckého seskupení tYhle. Jakmile vejdu na ochoz, jako první mě zaujme několik bílých pláten pověšených přes sebe a hraničících až s elevací pro diváky. Opět mám pocit, že se ocitám v zimní krajině, která má teprve pohybem a hudbou ožít.

Jakmile se začne pouštět do sálu, na jevišti se již postupně objevují performeři, jejichž masky a kostýmy připomínají neživé předměty, které mají spolu na tomto neurčitém místě interagovat, a performance se tak spíše překlápí do žánru objektového divadla. Jeden připomíná stromovou kůru, druhý zářící kámen, třetí pohozený růžový plastový obal, čtvrtý bílý lustr s třásněmi, pátý železnou trubku a poslední mohutné zrcadlo. Že bychom se snad ocitali na periferii člověkem znečištěného lesa? Netroufám si však nic přesně určovat, vše je tak neuvěřitelně abstraktní, jako by se jednalo o nějakou dětskou malůvku, svět smyšlený dítětem, kterému se dospělí marně snaží porozumět. Vybaví se mi pohádka Jana Svěráka Kuky se vrací, kde spolu rovněž neživí aktéři zažívali dobrodružství jako právě tady, akorát se méně ladně pohybovali do rytmu hudby. Light design společně s kostýmy vytváří rovněž pozoruhodné obrazy dotýkající se tématu ekologie a koexistence člověka a planety. Stačí, aby se na jevišti objevila obyčejná alobalová koule, se kterou si prapodivná stvoření neví rady, a hned mi naskočí metafora se znečištěním. Hravou formou však kolem ní poletují, kutálí se, pohybují a připomínají hmyzí rej.

A do dětského světa rovněž přivádí diváky i další den festivalu – pondělí 24. února, a to skrze pohádku Kiosek Divadla Polárka v režii Barbory Látalové a Zdenky Brungot Svítekové, která se má odehrát v malém sále Studia Hrdinů. Začíná se však již u vstupu, kde se čtveřice herců snaží skrze společnou rozcvičku zaujmout pozornost malých diváků, kteří se s nimi mají společně vydat za paní Olgou a jejím kioskem, což působí roztomile a hravě. Než vstoupíme do sálu, musíme se sklouznout po skluzavce, čemuž se však zdárně vyhýbám. Kdybych byla dítě, cítila bych se asi rozjařeně. Jeviště tvoří baletizol, na kterém jsou lepícími páskami vytvořeny různé čáry určené k přeskakování a zároveň se v průběhu performance páskami vytváří obrazce i na zadní stěně. Dále jsou zde velké kostky z měkčího i tvrdšího materiálu, s jejichž pomocí se postupně kiosek bude stavět.

Už od začátku jsou dospělí i děti podněcováni k tomu, aby se společně podíleli na vytváření prostoru, přičemž si společně mohou pořádně zaskotačit a procvičit se. Tím, jak prostor ožívá, připomíná mraveniště, kde se v některých momentech vytrácí rozdíl mezi performerem a divákem. Účinkující napodobují svými pohyby za pomoci zvuků ruch města plný automobilů, lidí se zraky přilepenými k mobilu a spěchajících do práce, což působí komicky. Zároveň se však nesmí zapomenout na hlavní cíl této výpravy, totiž doputovat za paní Olgou k jejímu kiosku, který záhy pluje po řece, až se dostane do moře a k pláži. Herci dovedou ve zkratce napodobit snad cokoliv od psa až po balík novin a děti se je v tom zdárně snaží kopírovat. Kdybych měla vlastní děti a chtěla je přilákat k pohybovému divadlu, vzala bych je právě na tuhle interaktivní pohádku, kde se rozvíjí kromě pohybového aparátu i kreativní myšlení.

Během dvou dnů jsem se tak sama vydala na metaforicky velmi mohutnou výpravu, kde jsem mohla vidět krajinu kůže, tanec neživých předmětů nebo divadelní hřiště a dotknout se jak stáří, tak rozverného dětství. Stále rozjímám a chybí mi schopnost vymyslet či vybavit si dětské „názvosloví“, které by trojici performancí určitě umělo správně pojmenovat.

Entropie
Choreografie a režie: Ester Trčková
Hudba: Haštal Hapka
Interpretace: Jana Hampl Maroušková, Jan Razima, Alena Laufrová, Julie Kubrychtová, Jakub Kohout, Tereza Holubová, Svatopluk Ždímal, Viera Pavlíková, Petr Veleta
Dramaturgie: Roman Poliak
Scénografie: Viktorie Drobná
Kostýmy: Klára Pavlíčková, Veronika Petrová
Light design: Pavel Kucharčík
Produkce: Adéla Garabíková, Barbora Zajíčková
Premiéra: 5. 5. 2024
Na festivalu Malá inventura uvedeno 23. 2. 2025, Venuše ve Švehlovce

Na kraji krajina
Autoři, performeři: AZA Entities, Lukáš Karásek, Margaryta Lebedzeva, Marie Svobodová, Orkun Türkmen, Lucie Vrbíková
Masky, kostýmy, scénografie: Magdaléna Vrábová
Choreografie: Alica Minar
Hudba: Ursula Sereghy
Světelný design: Judita Mejstříková
Technické zajištění: Matouš Ondra
Facilitace kolektivní tvorby: Daniela Voráčková
Produkční zajištění: Věra Halamásková, Ludmila Šindlerová
Premiéra: 14. 9. 2024
Na festivalu Malá inventura uvedeno 23. 2. 2025, Divadlo X10

Kiosek
Koncept a režie: Barbora Látalová a Zden Brungot Svíteková
Dramaturgie: Jiří Hajdyla
Scénografie a kostýmy: Lenka Jabůrková
Hudba: Ridina Ahmedová a Petr Tichý
Hrají: Zden Brungot Svíteková, Táňa Hlostová, Matěj Záhořík a David Tchelidze j. h.
Technika: Jan Laichman, Milan Brauner
Výroba: Adam Strach, Lenka Jabůrková a technika Divadla Polárka
Výroba kostýmů: Lenka Jabůrková, Kateřina Doleželová, Gabriela Budíková
Premiéra: 25. 11. 2023
Na festivalu Malá inventura uvedeno 24. 2. 2025, Malý sál Studia Hrdinů