Revitalizovanou katedrálu sv. Bartoloměje naplnila hudba

Ve středu 2. června byla po rozsáhlé tříleté revitalizaci znovu otevřena katedrála sv. Bartoloměje v Plzni. Naposledy ji věřící naplnili v květnu 2018, kdy zde oslavila plzeňská diecéze 25 let své existence. V červnu pak byla katedrála uzavřena. Nyní se představila v plném a netušeném lesku, nánosy špíny zmizely z jejích zdí, po restaurování ožily nádherné malby.

Katedrála vydala během celého procesu revitalizace řadu netušených tajemství a v jejím podkroví je nyní instalována i nová expozice. V rozzářeném a omládlém chrámu uspořádalo plzeňské biskupství v minulém týdnu hned tři atraktivní koncerty. Během nich se plně rozezněly varhany, které byly během revitalizace katedrály rovněž opravovány. Hudbu umocnila krása interiéru, jeho nečekaná vzdušnost a lesk. Pryč je šedavý, až pochmurný ráz starých časů. Béžový odstín propůjčil interiéru neuvěřitelnou atmosféru písečných pláží a především – vtiskl mu ráz útulného domova.

První slavnostní večer v den otevření katedrály 2. června s Plzeňskou filharmonií byl určen pouze pro zvané hosty, přímý přenos zprostředkovala pro širokou veřejnost křesťanská televizní stanice NOE. Sobotní odpoledne 5. června patřilo třem výborným varhaníkům (vysílání zprostředkoval Youtube kanál biskupství) a hned následující den v neděli 6. června se konalo třetí vystoupení věnované duchovním skladbám v podání operního sboru Divadla J. K. Tyla v Plzni.

Dramaturgie koncertů vycházela samozřejmě z duchovní hudby a současně odrážela i události související s chrámem a vztahovala se k vzácné Plzeňské madoně – opukové soše z roku 1384 z kamenické huti Petra Parléře. Na její význam a hodnotu upozornila i jarní unikátní mezinárodní výstava Západočeské galerie v Plzni věnovaná středověkým madonám takzvaně ´krásného slohu´. Krátce před otevřením katedrály zde byla dokonce Plzeňská madona přímo představena – poprvé ve své historii se stala na několik dní součástí výstavy, na níž si ji mohli lidé za přísných bezpečnostních opatření prohlédnout.

Není proto divu, že hudební produkce, které naplnily prostory sv. Bartoloměje, reflektovaly mimo jiné právě mariánský kult. Plzeňská madona, od středověku charakterizována jako ´sole pulchrior´- krásnější než slunce, je totiž hlavní patronkou Plzeňské diecéze a ochránkyní města Plzně. Navíc květen je v katolické liturgii zasvěcen uctívání Panny Marii a začátek června tento aspekt odráží.

Na každém ze tří koncertů zněly samozřejmě opravené varhany. V roce 1894 je pro Plzeň postavil pražský varhanář Emanuel Štěpán Petr jako svůj Opus 80, jedná se o nástroj takzvaně symfonického typu pro varhanní hudbu romantického období. V průběhu následujících desetiletí byl nástroj několikrát ne právě šťastně přestavován, byl zvukově měněn a znehodnocován. Nyní se podařilo díky varhanářské firmě Brachtl-Kánský obnovit původní zvukovou koncepci, která plně ožila při víkendových hudebních produkcích. Varhany mají na 3 manuálech a pedálu celkem 59 rejstříků, dohromady téměř 4000 píšťal.

Katedrálu otevřel slavnostní večer s Plzeňskou filharmonií 2. června, který v sobě sloučil rozjímání s hudbou a poctou Plzeňské madoně. K plénu hovořil Mons. Tomáš Holub, plzeňský primátor Martin Baxa připomněl historii katedrály a její znovuotevření označil za „jeden z dějinných okamžiků našeho města“. „Plzeňská katedrála představuje něco, co nás přesahuje a přesahovat vždy bude,“ uvedl primátor. Škoda, že televize nezprostředkovala záběry na v chrámu přítomného prvního biskupa plzeňského Mons. Františka Radkovského, tuto mimořádnou a respektovanou osobnost plzeňského duchovního a občanského života, a na architekta Jana Soukupa, jenž vedl rekonstrukci katedrály, ačkoliv jejich roli řečníci vyzdvihli.

V úvodu slavnostního večera zazněla v podání filharmoniků instrumentální reminiscence na téma lidové písně Plzeňská věž, žesťová sekce filharmonie zahrála na kůru Korunovační intrády Jiřího Ignáce Linka a regenschori katedrály sv. Bartoloměje Aleš Nosek působivě rozezněl varhany skladbou Alexandre Guilmanta Parafráze sboru z Judy Makabejského Georga F. Händela. Vysokoškolský umělecký soubor Univerzity Karlovy za vedení Jakuba Zichy provedl během večera dvě skladby a capella – Abendlied Josepha G. Rheinbergera a Ave Maria Antona Brucknera. Ave Maria Giulia Cacciniho přednesla za doprovodu filharmoniků Dana Burešová a po krátké varhanní improvizaci Aleše Noska dali filharmonici pod taktovkou svého šéfdirigenta Chuheie Iwasakiho provedením velkolepého Te Deum Antonína Dvořáka se sólisty Danou Burešovou a barytonistou Romanem Janálem večeru důstojný závěr.

Plně varhany ožily v sobotním odpoledni. Koncert s názvem „3 varhaníci a 4000 píšťal“ poskytlo plzeňské biskupství veřejnosti zdarma, stačila pouhá registrace prostřednictvím mailové adresy na biskupství. Před vlastním koncertem požehnal varhanám plzeňský biskup Mons. Tomáš Holub, po tomto slavnostním aktu nástroj rozezvučeli tři varhaníci. Dva tuzemští – nový regenschori katedrály sv. Bartoloměje v Plzni Aleš Nosek a regenschori katedrály sv. Víta, Václava a Vojtěcha v Praze Josef Kšica – a významný host ze zahraničí, dómský varhaník v katedrále sv. Petra v Regensburgu Franz Josef Stoiber. Varhanní koncert byl atraktivní nejen vzhledem k umělcům, ale rovněž se zřetelem k jeho promyšlené dramaturgii a celkové koncepci. S noblesou jím stejně jako ve středeční večer provázela přítomné Irena Pulicarová.

Aleš Nosek zahájil koncert výborně artikulovanou Toccatou F dur J. S. Bacha, v níž rozezněl varhany k plné znělosti, stejně jako v následující Bachově chorálové předehře Liebster Jesu, wir sind hier. Českou hudbu a umělce spjaté s Plzní a celým krajem varhaník připomněl Fantazií na motivy symfonické básně Bedřicha Smetany „Vyšehrad“ pro varhany od klatovského rodáka, významného varhaníka, dirigenta a skladatele Josefa Kličky (1855-1937), který je považován za zakladatele tradice české moderní varhanní interpretace a improvizace, a je dokonce nazýván „varhanním symfonikem“ českého hudebního romantismu.

Kličkova Fantazie logicky uvedla Franze Josefa Stoibera. Profesor Stoiber je mezinárodně proslulý varhanní improvizátor, který dokáže improvizovat ve zcela odlišných hudebních stylech různých časových období. Jeho vystoupení v plzeňském chrámu sv. Bartoloměje byl proto ojedinělý počin a posluchačům přinesl zcela mimořádný umělecký zážitek. Improvizace F. J. Stoibera doslova braly dech. Nápaditostí při rozvíjení témat a jejich gradaci, bravurním provedením, stylovou registrací. Každá improvizace byla úchvatná vnitřní kompoziční strukturou, mistrovskou hrou, dynamickými nuancemi a z toho všeho vyplývající plasticitou.

Regensburský varhanní virtuos zahájil své vystoupení na plzeňských romantických varhanách improvizací barokní – Preludiem a fugou, v níž imitační lyrickou první část vystřídala důmyslně vystavěná energická fuga při uplatnění vynikající pedálové techniky. Následovaly zcela odlišné Tři imprese a v katedrále se jako mávnutím kouzelného proutku rozlila bezstarostnost a pohoda tak dobře známá z obrazů francouzských impresionistů. Zvukomalba těchto improvizací plně souzněla s atmosférou prostoru, jímž se šířila. Fascinující vystoupení uzavřely Introdukce, variace a finále v romantickém slohu. Franz Josef Stoiber využil veškerou škálu možností, které varhany skýtají. Ekonomicky volil rejstříky při zachování maximální barevnosti, od jemného pianissima přes doprovázené sólové hlasy a polyfonii až po ušlechtilé majestátní plénum. Doufejme, že tohoto vynikajícího varhaníka opět v Plzni brzy uslyšíme.

Tři styly – baroko, romantismus a varhanní improvizaci – ve svém závěrečném bloku sloučil a úspěšně provedl i Josef Kšica. Bachovou známou Toccatou a fugou d moll se vrátil k baroku, době pro varhanní hudbu zcela zásadní. Preludiem, fugou a variacemi Césara Francka připomněl romantiky a podvečer uzavřel působivou Varhanní improvizací na mariánské antifony.

Na duchovní neliturgickou sborovou tvorbu upozornil nedělní koncert ženského sboru opery Divadla J. K. Tyla v Plzni „Opera v katedrále“, který měl navíc ještě charitativní rozměr. Výtěžek z něj je určen nadaci znesnáze21 pomáhající samoživitelkám a samoživitelům v nouzi, nad níž má patronát televizní reportérka Nora Fridrichová, která celý večer také moderovala. Přítomné pozdravili a celému projektu vyjádřili podporu Mons. Tomáš Holub, primátor Plzně Martin Baxa a ředitel Divadla J. K. Tyla v Plzni Martin Otava, který nastínil i další spolupráci divadla a plzeňského biskupství.

Sbor v nastudování a za řízení Jakuba Zichy s varhanním doprovodem regenschoriho u katedrály sv. Bartoloměje Aleše Noska provedl díla napříč hudební historií – od 16. až po 20.století, přičemž zachoval v dramaturgii linie odrážející se i v předchozích koncertech – připomenutí mariánského kultu a autory pocházející z plzeňského regionu. Aleš Nosek vystoupil také sólově – provedl v rámci programu přesvědčivě Toccatu pro varhany Georgi A. Muschela.

Významná epocha sborového zpěvu – vokální polyfonie – byla zastoupena úvodními Pueri Hebraeorum (Chlapci Hebrejců) Giovanniho Pierluigiho da Palestrina, vrcholného představitele renesanční hudby, často zvaného ´mistr kontrapunktu´. Že Gioacchino Rossini není jen skladatelem komických oper doložilo provedení jeho Tre Canti da Chiesa (Tři chrámové zpěvy) – La Fede (Víra), La Speranza (Naděje) a La Carità (Milosrdenství). V posledně jmenované skladbě na sebe v sólovém vystoupení kultivovaným hlasovým projevem upozornila členka operního sboru Petra Šintáková. Dále zaznělo Ave Maria Johannese Brahmse a Tři duchovní zpěvy Antonína Dvořáka – Ave maris stella, O Sanctissima (sóla členové sboru Ivana Klimentová a Miroslav Bartoš) a Ave Maria.

Koncert uzavřela Lucerna Domini plzeňského skladatele Zdeňka Lukáše, jako sólista v ní úspěšně vystoupil Miroslav Bartoš. Ženská složka operního sboru je po hlasové stránce vyrovnaná a má nezpochybnitelné kvality, které oceňují pravidelně návštěvníci operních představení. Jakub Zicha (sbormistrem operního sboru DJKT je od 1. listopadu 2019) připravil sborová čísla na žádoucí úrovni, celkový dojem z koncertu je jednoznačně pozitivní. Ženské hlasy stoupající ke klenbě katedrály přinesly působivou atmosféru promísenou zvláštním druhem povznášejícího optimismu a vnitřního klidu, který si posluchači odnášeli do svých domů. Hudba i katedrála zůstaly v jejich srdcích.