Richard Novák dnes na jevišti oslaví osmdesátiny

Dnes v podvečer – a pak ještě přespříští sobotu – dojde v Janáčkově divadle v Brně na událost, která se v operním světě hned tak nevidí: Své osmdesáté narozeniny tam přímo na jevišti aktivně oslaví přední brněnský basista Richard Novák, a to v jednom ze sólových partů Dvořákova oratoria Svatá Ludmila, uvedeného na jeho počest. Je nám ctí nejen to, že právě v den tak významného životního jubilea můžeme s legendou brněnské opery přinést rozhovor, ale i to, že Richard Novák – jak nás sám upozornil – patří k našim pravidelným čtenářům.

Určitě se vás na to zvlášť lidé od opery často ptají, ale prosím, alespoň heslovitě: Co všechno se dá udělat pro to, aby hlasivky zpěváka vydržely tak dlouho jako ty vaše? Co hlavního v tom u vašeho hlasu sehrálo roli?

Asi musel získat už v letech školení správné technické základy a musel také být v tom správném směru udržován při tom někdy divokém operním provozu. Předpokladem jsou ovšem i dobré zdravotní podmínky, které už většinou nedokážeme úplně ovlivnit. Také je asi třeba nepřestat úplně zpívat, podobně jako nesmíme přestat chodit, nechceme-li skončit na vozíku.

Měl jste nějaké zásady pro to, které role zpívat? Co byste v tomto směru mladým zpěvákům poradil?

Zásadami jsem se nemohl řídit, jelikož role nám byly přidělovány. Mohl jsem být tedy z role pouze více či méně šťastný nebo nešťastný. S tím problémem jsem se setkal poměrně brzy: jako mladý basista jsem dostal přidělenu roli Bartola v Lazebníkovi. Když jsem viděl v notách, jaký je to nárok na deklamaci a pohyblivost hlasu, měl jsem pocit, že to nemohu zvládnout a že snad je to na mne atentát. Tehdy mi hodně pomohl můj učitel. Nezbývalo, než se s tím poprat a mám za to, že poražen jsem z toho tehdy nevyšel. Dnes jsou mladí zpěváci jinak ohroženi: Musí někdy přijmout úkol, který není zcela v jejich oboru – jsou prostě pod tlakem trhu. I tak je těžké odhadnout, kdy striktně odmítnout a kdy výzvu přijmout a zvítězit.

Jaký typ rolí jste měl nejraději? Byly to ty, které se vám nejlépe zpívaly?

Často asi ano. Je příjemné moci zpívat něco, kde mne neohrožuje příliš mnoho nesnází a pěveckých problémů. Mám ale za to, že ještě raději jsem míval role s výrazným charakterem, s bohatými emocemi, role typu Borise Godunova nebo Revírníka či Fieska.

Kdesi jsem četl, že jste během své kariéry nastudoval více než půldruhou stovku rolí – to se dnes hned tak nevidí. Vedete si nějakou statistiku?

Statistiku vedu přesnou a podrobnou. Tento údaj ovšem obsahuje také role malé i velmi malé – vedle Kecala i Indiána, vedle Filipa i Mnicha, vedle Bonifáce i Malinu i frátera Barnabáše. Je údělem českého basisty, že ho často živí malé role. Já jsem jimi nepohrdal a nevyhýbal jsem se jim. Kromě Grigorise jsem dlouho a velmi rád zpíval i Fotise, ale nakonec jsem sklidil pochvalu i za Stařečka v Řeckých pašijích.

Fotis v Řeckých pašijích B.Martinů

Varlaam v Borisi Godunovovi M.P.Musorgského

Purkrabí v Jakobínovi A.Dvořáka

Je to vůbec dobré mít tak široký repertoár? Dnes má řada zpěváků repertoár daleko užší a spíš než na jeho rozšiřování se soustředí na zdokonalování.

Já vlastně nemám tak široký repertoár. Většinu těchto rolí jsem v určitém čase nastudoval, vícekrát zazpíval a pak sladce zapomněl. Některé se v novém nastudování vracely, někdy i vícekrát. To bývá velmi zajímavé, protože často zjistíte po letech, že místa, která dříve dělala potíže, najednou jdou docela snadno. Já bych za svůj repertoár považoval to, co bych mohl jít hned zítra zpívat: Prodanou, Dalibora, Rusalku, Jakobína , Rigoletta ,Aidu či Kouzelnou flétnu , ale rozhodně ne Vojcka nebo Pskoviťanku či Semjona Kotka. Samozřejmě je výhodnější méně rolí a jejich opakování a zdokonalování, ale to se týká hlavně mezinárodních hvězd, které obstarávají provoz těch top operních domů v Evropě i za mořem.

Velmi uznávaná vždy byla také vaše interpretace písňového repertoáru. V čem podle vás tkví její hlavní odlišnosti od zpívání v opeře?

Odlišnost je asi především v rozsahu dynamické škály. Práh slyšitelnosti a srozumitelnosti je v opeře mnohem vyšší. Proto se tam úplně vystačí s dynamikou poco forte – ff. Skutečné piáno je vzácné. Naproti tomu v písních je naprosto nezbytné. Úplně vše je závislé na projevu zpěváka, celá hudební linie, všechen výraz i srozumitelnost se za nic neschová. Kromě toho jeden písňový večer obsahuje tolik zpívání, jako asi dvě velké operní role.

S dlouhověkou profesionální svěžestí zpěváka určitě souvisí jeho zdravotní a psychický stav. Váš recept na to? Dělal jste v tomto směru něco nadstandardního?

Nic nadstandardního. Asi je mnohem důležitější, než si myslíme, jakou genetickou výbavu jsme si přinesli. Ovšem je třeba si včas zvyknout na to, že povolání operního zpěváka je někdy hodně tvrdé na výdrž; neodříkat kvůli maličkostem, nechoulostivět se. Určitě mnoho zpěváků zažilo situaci, kdy šli na představení s pocitem velké fyzické únavy a očekáváním nejhoršího a přesto ten večer podali vynikající výkon. Každý zpěvák si časem najde režim, který mu nejvíce vyhovuje. Ale pro večerní výkon zůstane vždy ještě něco nevypočitatelného.

Vím, že by to nejspíš bylo na dlouhé vyprávění, ale přece jen: Jak se změnila za dobu vašeho zpívání brněnská opera? Jaké jsou z vašeho pohledu největší klady a zápory všech těch změn?

Brněnská opera se změnila hodně. Od typicky ansámblového divadla po jakýsi hybrid mezi ansámblovým souborem a stagionou. Od mého příchodu do Brna v roce 1961 mívala opera po dalších třicet let zhruba šestatřicet sólistů ve stálém úvazku. V šedesátých letech se hrálo měsíčně i osmadvacet operních představení a všechny role byly dvojmo obsazeny domácími silami. Většinou bylo pět premiér ročně a odstupy repríz nebyly velké, takže obě obsazení bylo možné udržet v náležité úrovni. Na repertoáru bývalo kolem třiceti oper, takže pokud byla nutná změna – a to bylo velmi výjimečné, nebyl to problém. Po převratu se mnoho postupně událo. Od dlouholeté stability kdy šéfoval převážně jeden renomovaný dirigent, došlo k častému střídání šéfů nejrůznější provenience. Jedno jim ale zůstalo společné – omezování sólistického ansámblu, omezování počtu představení, provoz naprosto závislý na hostech, kteří někdy mají čas zkoušet, někdy ne. Málo se hraje, hodně se zkouší. Přitom často slyšíme výborné výkony, samozřejmě zůstala úžasná úroveň operního sboru, který jistě patří k nejlepším v Evropě. Na repertoáru je málo oper, a protože provoz je závislý stále na hostech, není čím udělat změnu. Na skutečnou stagionu nejsou peníze a k ansámblovému divadlu se nelze vrátit, nejsou lidi.

Nikdy vás nelákalo nějaké významnější zahraniční angažmá? Měl jste nějaké nabídky, ne?

Nabídky jsem v podstatě neměl – s výjimkou, kdy jsem v šedesátých letech mohl nastoupit do Vídně, ale jak jsem zjistil, bylo by to na druhý obor – to byl jeden problém, druhým byla rodinná situace, takže mám pocit, že bylo správné zůstat v Brně. V roce 1970 jsem přesto přijal jednoroční angažmá ve Štýrském Hradci, to se dalo vydržet, zpíval jsem tam zajímavé věci a dost se dověděl o výslovnosti a písňové interpretaci.

 

Během vystoupení v Japonsku

Na koho a na co se své profesionální kariéry nejraději vzpomínáte?

Léta v Brně vůbec nebyla špatná, myslím, že opera měla tehdy dobrý zvuk. Mohl jsem dvakrát jít do Prahy, ale myslím, že bych tam trpěl. Stabilita Jílkovy éry a tehdejší brněnské dramaturgie, to šlo. K tomu mám mnoho krásných zážitků z koncertů České filharmonie, kam jsem byl za Neumannovy éry často zván.

Věnujete se ještě občas komponování? Hře na varhany?

Jak se těšíte v den vašich kulatých narozenin na Dvořákovu Svatou Ludmilu? Nebyla to před lety vaše první nahrávka? Pokud ano, jak na to vzpomínáte?

Na každé Dvořákovo oratorium se těším, v každém jsou místa, která – ač jsou mně důvěrně známá, mně působí mrazení v zádech. Ve Svaté Ludmile je to závěr prvního dílu – sborové „ a světlo věčné…“ – tak jednoduché, jako většina geniálních myšlenek, bylo čistou inspirací Dvořákova čistého ducha. A největší odměnou interpreta je smět být účasten té krásy. Svatá Ludmila byla opravdu mou první nahrávkou pro Supraphon. Tam byla vždy krásná pracovní atmosféra. A tým Veselka – Smetáček, to byla velká třída.

Jak své jubileum oslavíte v soukromí?

Můj nejstarší vnuk Ondra má narozeniny v den po mých, takže to uspořádáme spolu při jednom dortu!

Vážený a milý pane Nováku, děkuji za rozhovor a za Operu Plus přeji ještě jednou k vašemu dnešnímu jubileu vše dobré!

Ptal se Vít Dvořák