Z archivu: Mladá Gabriela Beňačková

  1. 1
  2. 2

V našem seriálu, ve kterém nahlížíme do archivů a listujeme novinami a časopisy s daty méně či více od toho současného vzdálenými, jsme tentokrát vybrali pětatřicet let starý portrét slovenské sopranistky Gabriely Beňačkové (1947). Tedy portrét z doby, kdy tehdy devětadvacetiletá v Praze žijící umělkyně stále ještě stála teprve na začátku svojí velké mezinárodní kariéry. Šestým rokem byla v angažmá v pražském Národním divadle (1970-1981), kam nastoupila rovnou po absolutoriu bratislavské VŠMU, za sebou už ale v té době měla první úspěchy v zahraničí – například v Dublinu, Amsterodamu či Mnichově. Právě v roce 1976, ze kterého následující portrét pochází, začala Gabriela Beňačková hostovat ve Vídeňské státní opeře. Dobový medailon vypovídá nejen o prvních letech jedné z nejvýznamnějších česko slovenských operních umělkyň poválečné generace, která se dokázala prosadit v zahraničí a po řadu let se v nelehké mezinárodní konkurenci udržet, ale současně je mimo jiné i zprostředkovaným svědectvím o tehdejších poměrech v opeře pražského Národního divadla i české opeře vůbec. Následující portrét Gabriely Beňačkové pochází teprve z druhého čísla v té době nového čtrnáctideníku Scéna, který v normalizačních letech začal vydávat Svaz českých dramatických umělců.

***


Nataša a ty druhé

Stane se zpěvák operní postavou, jakmile vstoupí na scénu? Jaký je rozdíl mezi operním zpěvákem a operním interpretem – představitelem? Otázky na toto téma jsou stále aktuálnější v probíhajícím procesu kvalitativní proměny opery jako hudebně dramatického žánru a jejího postavení ve vývoji současného hudebního a divadelního umění. Opera jako syntetické divadlo, usilující o komplexnost hudebně jevištního tvaru, už nevystačí s dokonale zpívajícím statistou, ale potřebuje všestranně připraveného operního představitele, u něhož se nezbytný technicky profesionální základ vokálního umění stává jen jedním z prostředků vytváření operní postavy jako nedílné součásti důsledně prokomponované, myšlenkově jednotné interpretace díla, rozpracované ve všech složkách představení.

Není tajemstvím, že operní kolektivy na celém světě nemají nazbyt silných představitelských osobností, a odtud pramení i skepse, kterou cítíme z podtextu četných diskusí, článků a úvah i rozhovorů o budoucnosti opery. Mladé talenty si u divadel nemohou stěžovat na nedostatek příležitostí.

Když se jejímu objeviteli, řediteli Národního divadla v Praze Přemyslu Kočímu, podařilo přemluvit ji k podepsání smlouvy, bylo Gabriele Beňačkové třiadvacet let, studovala ve třetím ročníku bratislavské VŠMU a operu znala víceméně jen z hlediště. Národní divadlo bylo posíleno o nadějný mladodramatický soprán, obecenstvo uvítalo novou, roztomilou mladou tvář a Georgiji P. Ansimovovi se splnil jeden režisérský sen: našel ideální Natašu do své pražské inscenace Prokofjevovy Vojny a míru.

Gabriela Beňačková v úloze Nataši v Prokofjevově opeře Vojna a mír (spolu s René Tučkem jako Andrejem)

Beňačková jako hrdinka zhudebněného světoznámého románu překvapila, dojala, strhla. Její Nataša, nezatížená jevištní rutinou, měla upřímnou bezprostřednost, přirozenost, dívčí naivitu i půvab, spojený s udivující zralostí uměleckého projevu. Měla štěstí, že její první profesionální setkání s operou zprostředkovali tak znamenití umělci – pedagogové jako výborný praktik operního divadla a odborník na operní zpěv, dirigent Rudolf Vašata, a zapálený bojovník za současné operní divadlo, sovětský režisér Georgij P.Ansimov. Ta, která vešla do současných dějin opery Národního divadla jako Nataša, ráda potvrzuje, že hodiny tvrdé práce na roli, ale i dlouhé diskuse o uměleckých a lidských problémech se znalcem herecké duše jí odhalily svět divadla a daly jí pevné základy do další práce.

Natašiny rozdychtěné zpěvy otevřely cestu ke kariéře dívce, která působila jako objev souhrnem vlastností, z nichž se utvářel její talent, slibující zrod silné umělecké osobnosti. Po malém intermezzu v něžné Mimi z Pucciniho Bohémy, kde si mohla ověřit své možnosti v italském bel cantu, které považuje za výchozí metodu pro každého zpěváka, přišla další velká příležitost: Mařenka ze Smetanovy Prodané nevěsty. Postava složitá ve své prostotě, úkol obtížný popularitou role, kterou obecenstvo povýšilo na český symbol. Líbeznost, jiskrný šarm, temperament a vzácný soulad vokálního i hereckého projevu a zjevu této Mařenky připomněl milovníkům opery doby nezapomenutelné Oty Horákové.

Tmavooká brunetka srostla s energickou českou Mařenkou podobně jako s citlivou ruskou Natašou. Nezvítězila jen svými přirozenými, danými předpoklady, mládím a svěžím hlasem, ale znovu projevila zdravý divadelní instinkt a uměleckou intuici, která jí pomohla povýšit dobře zazpívanou úlohu na živou, pulsující bytost. Mladá Slovenka z Bratislavy se vyrovnala s vážným a nesnadným úkolem: přivést k platnosti krásu zpívaného českého slova, dokázat, že české bel canto není jen pojmem odcházejících pěveckých generací.

Jako Mařenka ze Smetanovy Prodané nevěsty
0 0 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


2 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments