Richard Ševčík: McMurphy, Basil a příběh Srdce, který se smutkem přináší naději

  1. 1
  2. 2
S Richardem Ševčíkem, sólistou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni, jsme se sešli na samém konci adventu, Štědrý den už klepal na dveře. Covidová pandemie se promítla do našich životů, změnila plány divadel, premiéry se odkládaly a rušily, a je tedy až k nevíře, že Richarda Ševčíka v této době potkaly dvě atraktivní role. Ryze moderní – McMurphy v odvážném tanečním představení Dustina Kleina Vyhoďme ho z kola ven podle Kesseyho románu Přelet na kukaččím hnízdem na Malé scéně DJKT (první uvedení letos v červnu, slavnostní premiéra v září), a klasická – Basil v Donu Quijotovi Ludwiga Minkuse ve Velkém divadle v listopadu. A hned 4. ledna 2022 má na Nové scéně pražského Národního divadla premiéru jeho unikátní balet Srdce, jehož je režisérem i choreografem.


Richard Ševčík (foto archiv umělce)

Inscenace je koprodukčním představením DJKT a Agentury Srdce, premiéra na Nové scéně v Divadle J. K. Tyla v Plzni se uskuteční 5. března 2022. Vytvořit taneční drama o transplantaci srdce bylo skutečnou výzvou. Richard Ševčík hovoří o tématu a jeho ztvárnění sugestivně, s neuvěřitelným zápalem. Přitom s pokorou nad tímto zázrakem medicíny a také nad dvěma stránkami života, které jsou stále přítomné – bolest i radost, ztráta a naděje. Vždyť srdce daruje ten, kdo už nemůže sám dál žít. Hovoří o tom, jak se stále ptal a ptal, aby získal o všem co nejvíc informací, jak pronikal do tohoto světa. Ale ať mluví o čemkoliv – o svých nových rolích a o svých plánech, čiší z jeho slov nezdolný optimismus.

Tato sezóna je plná výzev – dvě tak odlišná díla pro vás jako tanečníka a třetí – unikátní projekt Srdce, inscenace, která je vaším dílem a také v ní tančíte. Na začátku rozhovoru se ale vraťme na její začátek – představení Vyhoďme ho z kola ven plní od září zcela spolehlivě Malou scénu DJKT. Zastavme se u McMurphyno. Byl to pro vás jistě příjemný vstup do tak napínavé sezony…
To ano! Hrozně moc se na tu inscenaci vždycky těším. Dustin Klein je vynikající choreograf, spolupráce s ním je geniální. Neuvěřitelně příjemná a obohacující. Pracoval jsem s ním na téhle inscenaci i jako jeho asistent a bylo to úžasné.

Divadlo J. K. Tyla: Vyhoďme ho z kola ven (foto Irena Štěrbová)

Inscenace začíná v tichu a tančíte na zvuky. To není obvyklé!
Není a musím říci, že pro mě bylo neuvěřitelně těžké zapamatovat si choreografii na zvuky. Když není hudby, nic vás nevede. Proto to bylo obtížné. Ale stálo a stojí to za to!

Počítáte?
Ne, postupně si na zvuky a ruchy zvyknete a všechno už začne být přirozené. Ale ze začátku to komplikované bylo. Ve zvucích a následně v elektroakustické hudbě je to, co Dustin chce, ale není snadné si to uvědomit.

Pustil jste si před začátkem zkoušek Formanův film?
Ne. Ačkoliv Dustin nám ho pustil, chtěl, abychom se podívali. Samozřejmě film znám, ale hrozně dlouho jsem ho neviděl a byl jsem rád. Nerad někoho kopíruji, nechtěl jsem napodobovat Jacka Nicholsona, chtěl jsem být sám za sebe. Vyšel jsem až z požadavků Dustina Kleina. A tak jsme na roli pracovali – řekl jsem mu: já budu tančit a ty si mě ubírej a tvoř! A tak jsem díky jeho přístupu našel sám sebe.

Co vám přinesl McMurphy jako tanečníkovi a co jako choreografovi?
McMurphy je neuvěřitelná role! Člověk může mít jakoukoliv náladu, ale máme Vyhoďme ho z kola ven, a já se u toho pokaždé vyřádím, všechno ze mě spadne. Tančím ji hrozně rád. Jsem modernista, sedlo mi to. Jako tanečníkovi mi dala tahle role obrovskou volnost pohybu, v ničem jsem nebyl nikdy svázaný. Dustin vycházel z nás. Dostal jsem od něj připomínku: hraj pokaždé jinak.

Divadlo J. K. Tyla: Vyhoďme ho z kola ven (foto Irena Štěrbová)

A skutečně je tedy v reprízách McMurphy vždy trošku jiný?
Ano, je to pokaždé něčím trošku odlišné. Záleží na situaci a na tom, jak se cítím. Někdy je McMurphy víc komediální, někdy vážnější.

Inspiroval vás Dustin Klein jako choreografa?
Určitě. Jsem za spolupráci s ním nesmírně vděčný. Jeho choreografie je nadčasová. Má jiný pohybový rejstřík, který mě fascinuje stejně jako jeho minimalismus. Má své režijní postupy. Například způsob, jakým ztvárňuje zdánlivé drobnosti. Vezměte si třeba scénu s kouřením. Chce, aby každý kouřil jinak, každý proto drží cigáro v ruce jiným způsobem. Také po nás chce a dokáže to přesně vysvětlit, abychom hráli očima. Jsou to detaily, které pak celé představení oživují, proto je přirozené a uvěřitelné. Dokáže každou drobnost perfektně a jasně vysvětlit, navíc sám výborně tančí, všechno je schopen přesně předvést. Síla jeho představení je v celku a v tom, jak do sebe všechno zapadá. Když vypadne jeden člověk, byť jen na moment, okamžitě to poznáte. Stačí jedno zaváhání a celé představení padá dolů. Je jedno, jak velká ta role je. Každá role má svůj styl a nemůže selhat ani v drobnosti. Na květen připravuje Dustin Klein opět na Malou scénu inscenaci Ferdinand a Filipína, příběh zakázané lásky Ferdinanda II. Tyrolského a Filipíny Welserové, už teď se na další spolupráci s ním těším.

Na Malé scéně jste publiku velmi blízko. Teď už hodně dlouho vidíte diváky jen pod rouškou. Jak velká je to komunikační bariéra mezi umělcem a divákem, když lidem nevidíte pořádně do tváře?
Bez roušek jsme viděli i pousmání a mohli podle toho reagovat. Teď v rouškách už tohle nepoznáte. Vlastně musíte doufat, že představení funguje tak, jak si přejete.

Říkal jste, že jste modernista, ale od konzervatoře jste si přál tančit Basila v Donu Quijotovi. Za Spartaka jste dostal Thálii. Jak se to slučuje?
Když říkám, že jsem spíš modernista, neznamená to, že bych klasiku neměl rád. Klasický tanec jako takový miluju. Vycházím z klasiky – výborný ´klasikář´ je i výborný modernista, musí to tak být. Roli Basila jsem miloval opravdu od školy. Fascinoval mě jako postava, spolu se Spartakem je to jedna z technicky nejobtížnějších rolí, nejtěžší věci tu přicházejí na konec. Ve Spartakovi je jedno z nejnáročnějších pas de deux ke konci a v Quijotovi je vlastně úplně na konci. Je tam hromada variací a dalších pas de deux. Basil není o jednom člověku, je o partneřině, jsou tam tak těžké věci, že musí na sto procent fungovat oba partneři. Mám rád takové klasické role, jako je Basil. Z těch, které máme teď na repertoáru, mu je podobný Birbanto v Korzárovi, toho mám taky moc rád. Je to styl, který mi sedí. Spartakus patří k rolím klasického tanečního repertoáru, která mi byla vždycky blízká, a tím, že jsem za něj dostal Thálii, je pro mě samozřejmě mimořádný. Ale do rolí princů jsem se nikdy netlačil.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments