Richard Ševčík: Osloví mě silné příběhy

Se sólistou baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni a choreografem Richardem Ševčíkem jsme se sešli hned po ránu, když začínala na Malé scéně Nového divadla technická zkouška. Těsně po prázdninách se totiž v komorním prostoru rozehrají, či snad lépe řečeno roztančí sugestivní balady z Kytice Karla Jaromíra Erbena. Premiéra nové inscenace určené pro dětského diváka se uskuteční 7. září. Richard Ševčík je choreografem inscenace, režisérkou Irena Žantovská. Richard Ševčík vstupuje do nové sezóny opravdu naplno. Však také často do našeho rozhovoru o Erbenovi, baladách, pohádkách, dětech a baletu zasahují technici a s Richardem Ševčíkem konzultují řadu detailů. Dlužno říci, že tyto pracovní přestávky nit rozhovoru nikterak netrhají, naopak. Tvůrčí atmosféra, v níž se rodí nová inscenace, jen podněcuje k dalším otázkám. Nejen ve vztahu ke Kytici, ale i k dalším plánům úspěšného tanečníka a choreografa.

Jak se připravuje taková premiéra těsně po prázdninách? Kdy jste vlastně začali se zkouškami?
O premiéře se samozřejmě ví dopředu, vše jsme si předpřipravili před koncem sezóny, což byla velká výhoda a návrat titulu byl jednodušší. Vlastní zkoušky pak v nové sezóně začaly v druhé polovině srpna, na Malé scéně se nyní nehraje, takže naše scéna.  Scéna pro naši inscenaci se nemusí přestavovat a bourat kvůli jiným představením a můžeme zkoušet podle možností.

Jako choreograf máte na svém kontě již řadu titulů – komorní balet i inscenace na velkém jevišti. Pokud vím, témata k nim jste dosud vybíral sám. Jaké to bylo v případě Kytice? Bylo to také vaše přání?

Dosavadní tituly jsem si v DJKT vybral z nabídnutých možností, jen Dorian Gray byl opravdu můj vlastní nápad, i co se týká námětu. Přál jsem si uvést jej v Plzni a měl jsem radost, když se mi to podařilo. S Kyticí to bylo jiné.  Jako téma ji navrhlo divadlo, hudbu jsme vybírali s paní režisérkou Žantovskou a volba padla na Antonína Dvořáka. Na jeho kantátu Svatební košile a symfonické básně, odtud se odvíjel i výběr titulů. Vodník, Polednice, Zlatý kolovrat.

Jak jste s hudbou pracovali?

Svatební košile trvají hodinu a dvacet minut, museli jsme je sestříhat na dvacet minut. Jsou to poměrně drastické škrty, ale potřebovali jsme se vejít do daného zhruba hodinového rozpětí. Pracovali jsme na tom s paní Žantovskou, která připravila celý koncept inscenace a hudby. Originál mix hudby pro představení vytvořil z kvalitních nahrávek náš hlavní zvukař Matouš Pilný.

Jaký je váš vztah k Erbenově Kytici?

Je to nesmírně inspirativní dílo se silnými tématy. Balady mají pohádkové rysy, ale zároveň jsou ve zcela jiné, originální poloze. Jsou napínavé, mají spád. A proto jsou inspirativní.

Dosud jste všechny tituly připravoval kompletně sám, byl jste choreografem i režisérem inscenace. Ke Kytici připravujete choreografii, režisérkou inscenace je Irena Žantovská. Jak se vám spolupracuje? Stalo se, že by se vaše představy rozcházely?

Původně jsem choreografii ani dělat neměl, ta nabídka přišla později. A jsem za ni moc rád. Práce na Kytice je pro mě hezká, i jako pro Čechoslováka, za kterého se považuji. S paní režisérkou Žantovskou jsme museli najít společně klíč, jak začít. Přiznávám, že já jsem měl v hlavě jinou Kytici a ona také jinou. Jistě i proto, že paní Žantovská je činoherní režisérka, já jsem tanečník a chci více vyjadřovat děj a dění řečí těla než jasnou akcí. Ovšem po několika schůzkách jsme našli společnou řeč a spolupráce dobře fungovala a funguje.

Co bylo pro vás při přípravě inscenace nejdůležitější?

Představení je určené pro děti od šesti let. Myslím si, že mnoho z tak malých dětí verše nepochopí. Snažil jsem se ztvárnit je tak, aby i malé děti pochopily, o čem se na jevišti hraje, aby všemu porozuměly. Naše inscenace slučuje tanec, prostřednictvím kantáty i zpěv a mluvený projev, máme zde činoherního herce, který představuje Karla Jaromíra Erbena. Proto jsem kladl důraz na to, aby se zbytečně nezdvojovaly akce – tedy aby se současně nemluvilo a netančilo o téže věci současně. V tomto smyslu tedy bylo důležité nekopírovat, nedabovat. S paní Žantovskou jsme se snažili, aby inscenace byla hodně barevná, využívali jsme projekce, přítomnost živého Karla Jaromíra Erbena dětem témata také zpřístupní. Jako autor vypráví o tom, jak Kytici píše, nejde tedy jen o ztvárnění děje jednotlivých balad. Jednotlivé příběhy spojuje postava dívky, která všemi baladami prochází. Je charakterově trošku jiná, ale stále je to táž dívka, hodná, která sní svůj sen o milém. Balady tak mají ještě jeden spojující prvek, který napomáhá celkové sdělnosti.

Co ale s hororovými prvky balad? Co s umrlcem a vraždou malého vodníčka? A co s uřezanými končetinami ve Zlatém kolovratu?

Samozřejmě jsme nemohli nikde do Erbena zasáhnout a měnit dílo. Snažil jsem se určité scény ztvárnit bez brutality a morbidnosti, aniž bych měnil jakkoliv podstatu a charakter balady. Jen Zlatý kolovrat jsem si dovolil inscenovat trochu jinak – jako černou parodii pro dětského diváka. Nejde o změnu děje, ale o jeho pojetí. Chtěl jsem celé představení skončit hezky. A řekl jsem si, že Zlatý kolovrat, pokud bude takto pojat, by to mohl umožnit. Je to nejpohádkovější příběh ze všech.

Jak jste vybírali představitele Karla Jaromíra Erbena?

Hrát ho bude Jaroslav Matějka a v alternaci hostující Jiří Srnec. Jarda Matějka byl můj velký tip. Viděl jsem ho v dětském představení O pejskovi a kočičce a vím, že je bezprostřední.

Nelákalo by vás připravit Kytici pro dospělé? Se všemi hororovými prvky?

Lákalo. Ale teď připravujeme dětskou Kytici a práce na ní mě těší. A navíc v příští sezóně chystám v Liberci celovečerní baletní inscenaci Sedmero krkavců ve stylu Tima Burtona. A ta je určena pro dospělé a koncipována jako horor. Takže v tomto směru o nic nepřijdu. Po Kytici si odskočím do svého hororu a hrozně se na to těším!

S dětmi jste hodně pracoval v celovečerním Oliver Twistovi, doma máte kromě čtyřletého syna ještě dvě holčičky, dvojčátka. Jaký je váš vztah k pohádkám?

Pohádky mě baví. V Liberci jsem už měl premiéru své inscenace Vánoční koledy, tu jsem koncipoval jako pohádku. A v pohádkovém duchu jdu teď dál…

Ona většina pohádek je jeden horor za druhým. Ale děti to vnímají jinak, než dospělí – nedělají si s tím hlavu, je to pro ně vlastně dobrodružství.

Samozřejmě. Jde o to, jak se pohádkové téma uchopí. Z ryze pohádkových příběhů by mě hrozně lákaly příběhy Astrid Lindgrenové Ronja, dcera loupežníka nebo Pippi Dlouhá punčocha, Mauglí, dál například klasické pohádky jako je Aladin…

A jak vám děti porostou, přijdou další a další!

Já vím!

Autorem Vánoční koledy i Olivera Twista je Charles Dickens. Máte k němu nějaký zvláštní vztah?

Zhlédl jsem se v celé anglické literatuře 19. století. Obraz Doriana Graye byla také Anglie 19. století, moc rád bych také dělal například Malé ženy od Louisy May Alcottové. Ale například i Alexander Dumas je můj oblíbený autor – Královna Margot, to obrovské, silné téma, to by mě moc lákalo. Mám ji zpracovanou a napsanou už dvanáct let! Vůbec mám nejraději literaturu 18. a 19. století, tam jsem se našel. Je tam romantika, drama, silné příběhy.

Kolik hotových titulů ještě v šuplíku?

Asi pět. Třeba Ronju…

A co máte rozpracováno, když pomineme připravovaných Sedmero krkavců?

Moc rád bych teď dělal po pohádkách něco psychologického, jako byl Obraz Doriana Graye. Hledám také určité psychologické dílo, které by ale bylo současné. Nejsem a nechci být typ choreografa, který se zaměřuje jen na dramata. Mám rád i humor a komedie.

Vaše první celovečerní choreografie ještě v Komorním divadle v Plzni byl Sen noci svatojánské – byla to krásná pohádková a vtipná inscenace. Od té doby jste komedii nedělal?

Ne. A zase bych se k ní někdy rád vrátil, i když se říká, že udělat dobrou komedii je nejtěžší. Komedie vyvažuje drama i horor. Přináší smích, a ten všichni potřebujeme. Mám rád všechny žánry, ale jen zřídkakdy si můžu vybrat. Když dostanu pozvání k inscenaci, dostanu většinou zadání – pohádka, drama… Teď poprvé v Liberci mi Marika Hanousková dala absolutně volnou ruku a já si toho moc vážím. Mohl jsem si vybrat téma, styl. Navrhl jsem jí Sedmero krkavců jako horor ve stylu Tima Burtona, a ji to nadchlo. Měl jsem v tom obrovské štěstí, to se opravdu stává zřídka kdy.

Jak přicházíte na témata, která vás osloví?

Hodně čtu, manželka také. Samozřejmě přichází inspirace i skrze filmy a jak jsem už říkal – pohádek je teď doma kolem nás dost.

Stalo se vám někdy, že by vás k baletu inspirovala jenom hudba?

Myslím, že ne. Mě osloví spíš příběh. Našel jsem si skladatele, se kterým spolupracuji, Honzu Matáska. Píše scénickou hudbu pro řadu divadel, především pro pražský Minor, dál třeba pro plzeňskou Alfu, Naivní divadlo Liberec, DRAK a plno dalších. Skládal mi hudbu k Vánoční koledě v Liberci a myslím, že se nám povedlo udělat lyrická díla symfonického charakteru, která se k tématu výborně hodila. Je s ním strašně hezká spolupráce, a když nepoužívám konkrétní skladby, obracím se přímo na něj. Patří už do mého týmu, který jsem si postupně našel. Tak jako kostýmní výtvarník Tomáš Kypta, Kuba Mareš, který mi dělá projekce, scénografii v prvních dvou inscenacích v Novém divadle jsem dělal s Karlem Deverou a liberecké inscenace s Luďkem Horkou.

Co byste si, jako choreograf, přál v současné době ze všeho nejvíc?

Strašně moc bych si přál spolupracovat na baletu s orchestrem. Ne jenom s nahrávkami, jako dosud. A když to vztáhneme na Plzeň? Toužím po tom připravit jednou balet pro Velké divadlo. Kdyby se mi to poštěstilo, byl bych opravdu moc rád.

Richard Ševčík

Tanečník a choreograf, sólista baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni Richard Ševčík nastoupil po absolvování Taneční konzervatoře Evy Jaczovej v Bratislavě do souboru DJKT, kde je angažován od r. 2005. Je držitelem řady ocenění z mezinárodních baletních soutěží v Brně i v zahraničí. Na svém kontě má významné role klasického repertoáru i role charakterní. Byl několikrát nominován na Cenu Thálie. Širší nominace přišla za roli Ševce v Coppélii (2007), přímé nominace pak za Quasimoda ve Zvoníku od Matky Boží (2010) a Dona José v Carmen (2016). Cenu Thálie získal o rok dříve za roli Spartaka ve stejnojmenném baletu A. Chačaturjana. Velmi brzy na sebe upozornil také jako choreograf, když v Hannoveru v mezinárodní konkurenci postoupil v roce 2006 do finále, jeho práce byly oceněny ve finále I. A II. Mezinárodní choreografické soutěže (Brno 2007, Plzeň 2010). První choreografií na domovské scéně byla choreografie k Pucciniho Turandot v r. 2010, následně začal jako choreograf spolupracovat na dalších inscenacích operních i muzikálových. Prvním samostatným celovečerním baletem byl v DJKT Sen noci svatojánské (2011 Komorní divadlo), následoval Obraz Doriana Graye (Nové divadlo, Malá scéna 2014), za nějž dostal Cenu města Plzně za mimořádný umělecký počin pro umělce do 30 let. Jeho zatím posledním titulem v Plzni byl celovečerní balet Oliver Twist (Nové divadlo, Nová scéna 2017). V libereckém Divadle F. X. Šaldy měl v r. 2018 premiéru jeho celovečerní balet Vánoční koleda.