Richterovo pojetí nabité pravdou

O interpretačním umění s Ivanem Moravcem
Texty Ivana Medka (122)

Rozpoznávání kvality, to je obsahový svorník několika rozhlasových pořadů, v nichž se před mikrofonem potkali dva životní přátelé a dvě mimořádné osobnosti české kultury – Ivan Moravec a Ivan Medek. Ať už se programy z cyklu Umění 20. století týkaly chopinovské nebo impresionistické interpretace, ať už oba pánové popisovali a hodnotili třeba skladatelská interpretační pojetí vlastních děl, vždy byla na prvním místě snaha o přesné formulace a přitom maximálně osobně zaujatý pohled. To někdy vnímáme jako rozpor. Subjektivní dojmy přece nemohou být přesné a objektivizující soudy zase postrádají životnost. Medkovy pořady s Ivanem Moravcem jsou dokladem toho, že to tak není. Není to ovšem zároveň nic samozřejmého. Srovnávat a hodnotit na takové úrovni, jako to dovedli Ivan Moravec a Ivan Medek, to se ovšem neobejde bez velké zkušenosti posluchačské a asi i velké zkušenosti životní – bez poctivého přístupu nejen k záležitostem hudebním a samozřejmě bez vášně poznávat. V roce 1968 vznikly dva poslední medkovsko-moravcovské rozhlasové pořady. Srovnávaly se v nich interpretace velkých klavírních koncertů.
***

Ivan Medek: Nedávno byl u mě jeden z našich mladých klavíristů a hovořil o svých prvních zkušenostech s hudební kritikou a o svých prvních vystoupeních na koncertním pódiu v Praze. Já jsem si při té příležitosti uvědomil, že osud takového mladého člověka je nesmírně těžký a zároveň že úkol každého hudebního kritika je nesmírně těžký. Protože má po prvním poslechu posoudit výkon, který je samozřejmě ovlivněn vnějšími okolnostmi, vystupováním umělce, atmosférou v sále a všemi těmi věcmi, které souvisejí s veřejným koncertním vystoupením.

Takový hudební kritik má samozřejmě možnost doma sedět, přemýšlet a rozvažovat každé slovo, které napíše. My jsme tady dnes v trochu choulostivější situaci, protože výkony, které budeme poslouchat, nemůžeme a nechceme posuzovat z pozic, z jakých posuzuje hudební kritik třeba mladého umělce. Už proto, že před námi žádný mladý umělec nestojí, ale máme před sebou několik desek se jmény víc než zvučnými. Ale přesto jsme povinni své dojmy sdělit těm, kteří nás poslouchají. To je úkol, o kterém snad bez přehánění můžeme říct, že také není jednoduchý.

Proč se k němu tedy odhodláváme? Já myslím proto, že vlastně každý člověk má povinnost nějakým způsobem, třeba sám sobě, vyjádřit dojem ze svého prvního, druhého nebo třetího – to už je jedno – setkání s konkrétním uměním, které poznává. Bez ohledu na to, jestli je to umění tvůrčí nebo reprodukční, které samozřejmě také patří do umění 20. století a my jsme mu v našich pořadech už věnovali dost místa.

Snad bude nejlepší, když si vybereme třeba jeden klavírní koncert. Máme před sebou tři nahrávky Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu c moll se třemi klavíristy. Poslechneme si několik prvních taktů těchto různých interpretací. Bude to nejdřív Sergej Rachmaninov.

Ivan Medek: Teď totéž místo Julius Katchen.

Ivan Medek: A tytéž úvodní takty Svjatoslav Richter.

Ivan Medek: A teď bychom se snad mohli nad těmi úvodními takty zastavit a něco k tomu říct.

Ivan Moravec: Těch několik úvodních taktů je velmi důležitých pro uvedení celkové nálady díla. Je zajímavé, jak Sergej Rachmaninov v tom úvodu pospíchá. Je také zajímavé, že má asi malou ruku, ty akordy totiž nejsou psány arpeggio. Takže si napsal sám pro sebe koncert, který nemůže hrát ve všem tak, jak to zamýšlel. A totéž arpeggio dělá i Katchen, který zřejmě má také malou ruku. Jediný Svjatoslav Richter, se svým ohromným aparátem fyzickým, dokáže obsáhnout ty decimové akordy najednou. Nemyslím, že by tento fakt byl sám o sobě nějaké podstatné důležitosti. Ale zajímavé je, že zase jenom Svjatoslavu Richterovi vychází začátek koncertu se skutečnou monumentalitou. Jenom on dokáže uvést začátek té monumentální melodie v orchestru adekvátním a nádherným způsobem.

Ivan Medek: Především ve zvuku, v tom dokonalém crescendu.

Ivan Moravec: Myslím, že po úvodních taktech bychom si mohli poslechnout 1. větu v kompletním provedení se všemi třemi našimi pianisty.

Ivan Medek: Snad bychom mohli udržet stejné pořadí jako při úvodních taktech. Takže by to byl nejdřív sám autor Sergej Rachmaninov s Filadelfskou filharmonií a Leopoldem Stokowskim. Je to přetočeno ze staré standardní desky.

(hudební ukázka – Rachmaninov: 2. klavírní koncert – 1. věta; sólo Sergej Rachmaninov)

Ivan Medek: V naší druhé nahrávce hraje Rachmaninovův Druhý koncert Julius Katchen s Londýnským symfonickým orchestrem a dirigentem Georgem Soltim.

(hudební ukázka – Rachmaninov: 2. klavírní koncert – 1. věta; sólo Julius Katchen )

Ivan Medek: A na závěr první věta z Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu se Svjatoslavem Richterem, Varšavskou filharmonií a Stanisławem Wisłockim.

(hudební ukázka – Rachmaninov: 2. klavírní koncert – 1. věta; sólo Svjatoslav Richter)

Ivan Medek: Chtěl bych jenom zopakovat, že u Sergeje Rachmaninova s Filadelfskou filharmonií a Stokowskim se jednalo o přehrávku ze staré standardní desky. V nahrávce Katchenově je to jedna z nejnovějších verzí a stereonahrávka. Svjatoslav Richter je mono nahrávka. Myslím, že rozdíly mezi technikou nahrávání, ale i mezi orchestry je třeba připomenout, protože mohou značně ovlivnit dojem posluchače, zejména z té zvukové stránky, ať už se týká orchestru anebo způsobu přijetí klavíru.

A teď bychom se mohli nad těmito třemi prvními větami z Rachmaninovova Druhého klavírního koncertu trochu zastavit a něco si říct.

Ivan Moravec: Přiznám se, že jsem tento koncert v autorově podání slyšel jenom jednou v životě, před mnohými léty. Takže už jsem vlastně zapomněl, jak to hraje. Toto naše společné sezení tedy bylo připomenutím a musím se přiznat, že mě trošku překvapilo. Znám Rachmaninovův styl v různých skladbách světového repertoáru: v četných Chopinových skladbách, v Schumannově Karnevalu a vůbec ve značném množství romantických autorů. Myslím, že jeho styl v tomto koncertu nese všecky specifické znaky jeho klavírního stylu.

Rachmaninov je technicky nesmírně dobře vybavený hráč, má ohromný smysl pro krásný zvuk. Má přímo „latinský“ smysl pro to, aby nezatěžoval zbytečně zpomaleními. Ovšem v tomto koncertu se přiznám, že si uvědomuji v jeho projevu určité vnitřní citové manko. Jistě, je to slovo do pranice. Ovšem není to pro mě tak nebezpečné, když tady máme nahrávku, která splňuje všechna, i ta nejsubjektivnější očekávání od tohoto koncertu. Je to snímek Svjatoslava Richtera. Ve srovnání s Richterovým výkonem hraje Rachmaninov 1. větu svého koncertu hodně dopředu, volí tempa, která nedávají možnost, aby hudba vyzněla s tou ohromnou monumentalitou i velkým citovým obsahem, který tam je, a nedá ani tu robustní masivnost, kterou by člověk čekal. Jistěže, jak jsi už řekl úvodem, je to zaviněno velmi špatným příjmem. Je to přetočeno ze starých standardních desek, zvuk je velmi neurčitý a zvuk klavíru je slyšet jakoby z veliké dálky. Dynamika je zploštěná, to znamená pianissima jsou vytažená směrem nahoru a fortissima směrem dolů. Čili obraz o tom, jak to Rachmaninov skutečně hrál, pokud jde o dynamickou výstavbu, z této desky těžko můžeme mít.

Ivan Medek: Ovšem Rachmaninov se nejenom trochu jakoby míjí se zvukovým účinkem toho, co sám zapsal, ale jak jsme to poslouchali, mám pocit, že se míjí i s výrazem. Tedy že je nejenom v dynamice, která samozřejmě nemusí být vždy dobře zachycena, ale i v rytmu a agogice trochu jinde než jeho vlastní notový záznam. Než to, co si nutně sám musel představovat. Myslím, že problém zůstává v tom správně přečíst záznam skladatele, tj. správně ho pochopit. Tady hraje skladatel svůj vlastní koncert a kdybychom to nevěděli, tak bychom řekli: to hraje někdo, kdo v mnohém nechápe Rachmaninova. Možná, že jsem to přehnal.

Ivan Moravec: Já myslím, že jsi to trošku přehnal, ale v každém případě je nám tady vodítkem Richterovo provedení, které splňuje veškerá očekávání. V tomto přímém srovnání se nemusíme bát říct, že Richter vytěžil ze skladby víc než sám autor.

Obrátil bych teď pozornost na druhý snímek, který je rozhodně krásný. Myslím, že pro takový primární poslech připraví posluchači asi největší radost. Už jenom proto, že tam je všecko slyšet. London Symphony pod Soltim hraje senzačním způsobem. Espressivo ve smyčcích, plechy, všecko tam zní s takovou intenzitou výrazu, že to je radost poslouchat. Ovšem je zajímavé, že tento vynikající a dnes asi nejlepší orchestr s Katchenem nedokáže, pokud jde o závažnost a pravdivost výrazu, zdaleka tolik, co podstatně horší Varšavská národní filharmonie pod dirigentem Wisłockim.

Domnívám se, že to je génius Richterův, který zvládl nejenom klavírní part, ale i dirigenta a i těch osmdesát orchestrálních hráčů.

Ještě k úvodním taktům. Je skutečně pozoruhodné, že vlastně jediný Richter cítí základní melodii, která se objeví ve forte na c ve smyčcích, monumentálně. Všimli jste si, že z klavírního partu, který doprovází tu velkou melodii ve smyčcích, tady člověk slyší vlastně jenom nejhlubší basové noty, které jsou určitou rytmickou bází. Richterovi to zní jako zvony. A je bezpečně cítit, že těmi „zvony“ v levé ruce drží orchestr i dirigenta, aby mu nezačali utíkat a nezačali dělat to, co se stalo Rachmaninovovi se Stokowskim. A sice, že celá melodie přejde bez velkého pozastavení a bez velkého významu do další části v Es dur.

Ivan Medek: Navíc mám pocit, že Richter je – ve srovnání těch tří výkonů – ze všech nejméně strojený a nejprostší.

Ivan Moravec: Myslím, že Richterova prostota je něco, co nás bude čím dál víc dojímat a udivovat. Jeho výkon v Rachmaninovovi je zvlášť krásný proto, že to je koncert, který svádí k „nanášení“ výrazu. I pianistu, který nemá veliký citový fond, svádí k tomu, aby třeba leccos předstíral.

A jak se dá předstírat cit? Například tím, že se pianista naučí na příslušných místech veliká crescenda, že na příslušných místech k tomu ještě hodně zpomalí a na určité tóny, které jaksi přímo vezmou za srdce posluchače, se položí.

Ovšem způsob, jakým udělá to totální crescendo, do toho je vidět jako do zrcadla. Katchen, jakkoliv je to pianista nesmírně zajímavý, citlivý, s velikou technikou a se schopností romantického výrazu, tak v tom přímém srovnání mu vidíme malinko do kuchyně, že tam to své jídlo malinko připestřil víc, než substance toho jídla zasluhuje.

Kdežto Richter jde skoro někdy až přes určité vyznívání frází. Všiml jsem si třeba, že v základní lyrické melodii v Es dur, kterou klavír přináší po tom velkém úvodu, uzavře Rachmaninov některé fráze daleko sugestivnějším způsobem než Richter. Ovšem to zásadní uchopení melodie je u Richtera nabito vlastně pravdou. To slovo se někomu může zdát přehnané, ale myslím, že popsat Richterův přístup k tomuto dílu a uchopení citového fundamentu, které to dílo má, se přece nedá popsat jinak než jako přístup pravdivý.

(pokračování)
Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy