V doslovném překladu se název rituálně laděného počinu vztahuje ke slovům jako okouzlený, začarovaný, dokonce zakletý. Anotace pojem zužuje na Brazílii a upřesňuje jeho vztah k tajemným bytostem spjatým s přírodou, ovšem nesvázaným zemskou přitažlivostí, které cestují časem, prostorem a také v různých svých podobách a mají moc uzdravovat magickou silou. Jistou obřadnost nastolilo již úvodní mnohaminutové rozbalování podlahové krytiny světelně zahalené do pološera. Skupina performerů, přesněji jejich obrysy, odtáčela mnohovrstevnatý látkový kokon jevištní šíře a zanechávala za sebou pestrobarevnou mozaiku z tkanin, od koberců po jemné materiály.
Tento mytický či pohádkový svět následně podporovalo tempo, střídání až statické reprezentace nové formy vytvořené spojením těla či těl a materiálu, s rozvážně vleklým pohybovým vyjadřováním s akcentem na gestický detail po dynamicky živelné až spontánně nekoordinované tělesné projevy. Uměleckému zpracování vévodil princip zrození živého obrazu, jeho existence v prostoru a postupné zanikání či navázání transformací do odlišného tvaru. Vyvstávala atmosféra prosycená tajemstvím, které díky důkladné neobeznámenosti s místními zvyky, včetně lidových pověr a dalších specifik, mohlo ve výsledku nastolit až pocit jistého očarování exotikou. Folklór, zejména jeho zvykoslovná část, se propisoval také do auditivní roviny performance, a to zpěvy, až hlaholem početné skupiny osob, pravděpodobně shromážděných na tržišti či slavnosti.
Kompozice sestávala z několika částí. Po úvodní sekvenci „rozložení“ prostoru se na jeviště postupně vraceli lidé, a to zcela nazí. Následovaly obrazy evokující nadpřirozené bytosti či přírodní jevy, jistě v závislosti na divákově individuální asociativní investici. Svá těla performeři propůjčovali vzniku čehosi nového, a to poklesnutím, ulehnutím, vplížením či vnořením se pod plátna a přetažením tkaniny přes sebe a zabalením se do ní. Proměňovali se s použitím krycího materiálu, ne vždy však byl nutně zahalen celý korpus. Také trvání, jejich synchronizace nebo záměrná asymetrie v činnosti nemělo předvídatelný řád, a právě neustálá nejednoznačnost činila z předkládaného cosi zvláštního, ojedinělého. Živá instalace či výtvarně kinetická performance byla vystavěna na inspirativním a pozornost poutajícím dialogu vizuálně nejednotné tělesnosti, což s respektem poukazovalo na etnickou šíři, a tím bohatost inspirace vyvěrající od samotných kulturních kořenů. Dále stála na specifickém materiálu, jakým je dědictví hmotné kultury a pro nezasvěcený pohled tímto i na významové skrytosti. Jako by představená práce souboru, založeného v roce 1990 v Riu de Janeiro, v posledních jednadvaceti letech však působící v jednom ze slumů velkoměsta ve Favela de la Maré, byla misií do výkonově „racionálně-civilizovaného“ světa.
Představení Encantado odůvodněně i otevřeně a díky světelné kompozici také esteticky pracovalo s nahotou, dále bořilo konvence překračováním nebo dokonce upozaděním tanečních technik, podtrhovalo extatické výstřelky, a současně se nebálo monotónnosti, a to zejména během dlouhotrvající řetězové rytmické manipulace s valem z tkanin po celé ploše jeviště za doprovodu sílící hudební smyčky, sestavené z úryvků písní lidu Guarani Mbya. Zprvu energické hlasy podporované chrastivými, bicími a strunnými nástroji rozechvívaly prostor, po četném opakování fráze se však nestávala mantrou, ale patrně záměrně čímsi rušivě ohlušujícím. Setkávání se s odlišností, která si, byť na chvíli, dokáže vytvořit zázemí v jiném soci-kulturním uspořádání, je velmi podnětným krokem v rámci kýženého udržování globálního kontextu s akcentem na autentickou diverzitu lokalit. Současně tento dramaturgický výběr klade otázku, nakolik a také čí je tento případ reprezentativním vzorkem. Performance Encantado rozhodně rozvířila očekávání a vnesla paradox, kdy na tradičně velkolepá zahájení reagovalo brazilské uskupení tradiční lokální slavností vyzdvihující pozemské i nadpřirozené, člověka jako sama sebe i obecně lidstvo a jeho svět.
Encantado
Autor: Lia Rodrigues
Tanec a spolupráce: Leonardo Nunes, Valentina Fittipaldi, Andrey da Silva, David Abreu, Raquel Alexandre
Dále tančí: Alice Alves, Daline Ribeiro, Sanguessuga, Cayo Almeida, Vitor de Abreu
Dále vytvořili: Carolina Repetto, Joana Castro, Matheus Macena, Ricardo Xavier, Tiago Oliveira a Larissa Lima
Asistent choreografie: Amalia Lima
Dramaturgie: Silvia Soter
Umělecká spolupráce, vizuály: Sammi Landweer
Light design: Nicolas Boudier
Jevištní technici: Magali Foubert, Baptistine Méral
Hudba: úryvky z písní lidu Guarani Mbya
Mix: Alexandre Seabra
Premiéra: 1. 12. 2021, Paříž
Psáno z představení 2. června 2024 v rámci festivalu TANEC PRAHA, Nová scéna Národního divadla Praha.
