Rodina Bedřicha Smetany a Luhačovice

Dům Bedřicha Smetany koncipoval brněnský architekt Emil Králík jako reprezentativní stavbu v duchu wagneriánské secese. V původním návrhu sestával hotel ze tří objektů propojených lodžiemi, z nichž však byla realizována jen centrální část. Na vysoké úrovni je uměleckořemeslné vybavení hotelu včetně původních svítidel a dalších interiérových prvků, vitráží, fajánsových reliéfů s figurálními prvky, dekorativní výmalby, keramických obkladů, fresek a kovových uměleckých detailů, vyrobených v prostějovské Vulkanii.

Pojmenování lázeňského domu jménem Bedřicha Smetany se uskutečnilo z iniciativy a v režii manželky ředitele lázní Marie Calmy Veselé. Otevření domu spojila s hudebním festivalem ve dnech 31. července a 1. srpna 1909. Smetanovu bustu od sochaře V. Maška, která zdobí vstupní halu, věnoval lázním mecenáš Osvald Životský a odhalila ji Smetanova vnučka Daniela Heydušková. Program sestával z přednášek a koncertů, na nichž účinkovali profesor Theurer, M. C. Veselá, J. Schubertová, Bastařovo trio a lázeňský orchestr pod vedením kapelníka Schustra. Na programu byly Smetanovy písně, árie ze Smetanových oper, duo „Z domoviny“, trio G moll a další. V rámci slavnosti byla uspořádána pouť k hrobu paní Betty Smetanové na luhačovickém hřbitově. Slavnostní večerní koncert se uskutečnil na svátečně osvětleném náměstí a celá slavnost skončila ohňostrojem.

Lázeňské listy redigované Marií Calmou, věnovaly celé 18. číslo a větší část 19. čísla 1909 Bedřichu Smetanovi, jeho tvorbě, zhodnocení jeho kulturního významu a vzpomínkám jeho blízkých. Podrobně referovaly i o průběhu hudebního festivalu. Zásluhy o Smetanův festival zhodnotil v Lázeňských listech profesor doktor Theurer: „Vkusu a úsilí Marie Calmy se podařilo vykouzlit v Luhačovicích večer tak nádherný a slohově jednolitý, tak umělecky posvěcený, jaký se podaří zřídka kdy a na který se nezapomíná.“

Betty (Barbora či Bettina) Smetanová, rozená Ferdinandiová, se přistěhovala do Luhačovic v roce 1908. Koncem roku v Luhačovicích zemřela a byla pochována na místním hřbitově. Betty byla výtvarně nadaná, vzdělaná, inteligentní a duchaplná, skvěle se vyznala ve hře v šachy. Ovládala češtinu, němčinu, francouzštinu a základy italštiny a švédštiny. Se Smetanou měli dvě dcery, Zdeňku a Boženu. Betty převzala do mateřské péče také jeho jedinou přeživší dceru z prvního manželství Žofii (1853–1902). Posledních deset let Smetanova života po jeho těžkém onemocnění strávila celá rodina v Jabkenicích u dcery Žofie, provdané za lesmistra Jabkenického panství Josefa Schwarze. Po Smetanově smrti žila Betty s dcerou Zdeňkou, mladší Božena se odstěhovala do Rakouska. Ve sbírce Luhačovické muzejní společnosti se dochoval dopis Zdeňky Heyduškové, přibližující osobnost její matky:

„… Je radostí zamysliti se nad bytostí, jakou byla moje matka… Sem (do Luhačovic) přijela již dokonat svoji pozemskou pouť. Zemřela 14. prosince roku 1908 a zjara toho roku jsme se sem přistěhovali. Jen jednu saisonu zde prožila, a to již velmi churavěla a scházela. Když přeci se odhodlávala v létě zajeti si s námi na Slanici, podezřívala jsem ji, že tak činí jen proto, aby tam moje děti viděla a těšila se z pohledu z nich. Zvláště k Milošovi přilnula, byl on první vlastní vnouče její, kterého odchovala, když byl maličký, a obětavě jej ošetřovala, když desetiletý dostal silnou spálu, nehnula se od jeho lůžka dnem i nocí po mnoho týdnů. Ale nejen svým dětem dovedla se obětovati, ale každému, komu mohla pomoci. I ze své malé pense dávala, jak mohla. Byla velice humánní, nenáročná, skromná, ale bystrého ducha, pokroková, zaujatá pro literaturu, četla ráda básně. Ač německy vychována, akkomodovala se úplně názorům mého otce, jak politickým, tak uměleckým. Pí Calma napsala o ní vzpomínku do Světozoru dosti výstižnou. Zato p. Balthasar ji v knížce o Smetanovi tak zkreslil, že jsem byla nucena se jí zastati a opraviti jeho omyly obšírným výkladem panu prof. Nejedlému, na kterém mi záleží, aby pro svou obsáhlou monografii, kterou píše o Smetanovi, dověděl se pravdy jak o mém otci, tak o mé matce. Mohu vás ujistiti, že byla moje matka zvláštní nevšední zjev, vzletného ducha a ušlechtilého srdce, kterou můj otec zbožňoval do posledního svého jasného vědomí. Připomínám vtip P. faráře Ponče v Lukově. Když seznal mou matku, obrátil se ke mně se slovy: „Učinila jste dobrý výběr rodičů“. Je mi líto, že vám vzhledem k jejímu vztahu k Luhačovicům nemohu více posloužiti… Pohřeb mé matky nebyl velký, jen přátelé z Moravy se ho zúčastnili a příbuzní z Prahy. Vzhledem k zimní době a vzdálenosti neměla jsem nikomu za zlé, že se nedostavil. Pohřební řeč totiž u hrobu promluvil dr. Veselý, akcentuje jejího volného, svobodného a pokrokového ducha…“

Zdenka Heydušková-Smetanová, 5. 6. 1934, Žofín, Luhačovice

Zdeňka (1861–1936) žila po sňatku s lesmistrem Antonínem Heyduškem (1862–1919) v Dolním Rakousku. Poté získal Heydušek zaměstnání u hraběte Seilerna na Lukově a v roce 1908 se přesunul do Luhačovic do služeb hraběte Otty Serényiho. Heyduškovi (se syny Milošem a Zdeňkem a dcerou Danielou) bydleli v Luhačovicích zpočátku v myslivně, později koupili od malíře Františka Pečinky vilu Žofín, kterou Zdeňka roku 1922 odkázala dceři Daniele. Daniela se provdala za Jaromíra Schwarze, syna nejstarší Smetanovy dcery Žofie z prvního manželství. Měli děti Lubora, Radima, Violu a Chrudoše, jenž zemřel v dětském věku. Zimu trávila rodina v Praze, letní měsíce v Luhačovicích, kde se setkávalo široké příbuzenstvo, ale i význačné osobnosti české hudební a umělecké sféry. Návštěvníkem Žofína býval i Leoš Janáček, který zaznamenal do not nápěvky Zdeňčiny mluvy, z nichž doufal odvodit melodii hlasu jejího otce. O jednom ze setkání publikoval roku 1924 fejeton nazvaný „Smetanova dcera“. Zdeňka Heydušková byla uznávaná klavíristka. V Luhačovicích se angažovala v Sokole, v okrašlovacím spolku i v muzejní společnosti. Stejně jako její matka měla i ona velké výtvarné nadání a věnovala se malbě a kresbě. Vilu Žofín navštěvovala řada hostů z hudebního světa, ale i malíři a další společnost. Zdeňka Heydušková zemřela v Praze 4. října 1936. Byla převezena do Luhačovic a pochována na místním hřbitově v hrobě své matky.

Secesní náhrobek na hrobu Betty Smetanové na luhačovickém hřbitově je vytesaný z bílého kamene a je nemovitou kulturní památkou. Kromě Betty a Zdeňky Heyduškové je zde pohřben také Smetanův vnuk Zdeněk. Na památku Smetanovy rodiny byla ulice v Pražské čtvrti, na níž stojí vila Žofín, pojmenována po Betty Smetanové.