Přiznejme si to – rok 2025 nebyl pro hudbu nijak zvlášť povedený. Není to lehké, ve světě kde zuří dvě odporné války vedené v morálním vakuu a za pomoci různých ruských agentů, kteří s vervou narušují křehkou fasádu západní solidarity. Jedině Metropolitní opera v New Yorku držela linii a nepodlehla nájezdům Putinových umělců.
Ostatní instituce složily zbraně bez boje. Kennedyho centrum ve Washingtonu, národní chrám performativních umění, padlo zase za oběť „zasedačkové ofenzívě“ Donalda Trumpa. Od té chvíle prodeje lístků klesly na polovinu a dárci vzali nohy na ramena. Foyer zdobí portréty Trumpa a Vance a orchestru bylo nařízeno hrát státní hymnu před každým koncertem – opatření vyhrazené obvykle jen pro případy krize a uctění památky mrtvých. A svoboda umění? Tu odvál první silnější poryv větru.
Vladimír Putin, aby mu nikdo nekradl pozornost, pověřil Valerije Gergijeva řízením sítě operních domů od Petrohradu až po Vladivostok. Gergiev, kdysi vyhledávaný světový dirigent, si na příští rok brousí zuby na comeback v Itálii, jejíž hranice bývají – diplomaticky řečeno – poněkud propustné.
Italská premiérka Giorgia Meloniová si, poté co protlačila zákon, který umožňuje propustit šéfy operních domů starší sedmdesáti let, dosadila do čela slavného La Fenice svou nejlepší kamarádku. Orchestr benátského divadla vyhlásil stávku s tím, že Beatrice Venezi nemá ani zkušenosti, ani kompetenci k vedení domu, kde Verdi poprvé uvedl pět svých oper. Svou jedinou předchozí funkci – hlavní hostující dirigentky v Colónu v Buenos Aires – získala díky dopisu Meloniové prezidentu Mileimu a i tak o tuto trafiku zase do roka přišla. Ale co na tom sejde, premiérka si stejně prosadí svou. Překvapuje to někoho aspoň trochu?
Nepamatuji si dobu, kdy by se politika míchala do hudby s takovou vervou – a odpor byl tak slabý. Venezuelský režim, pevně spjatý s Putinem, posílá na turné do USA a Evropy svůj propagandistický orchestr, vedený Gustavo Dudamelem. Ten přitom už brzy převezme řízení nejviditelnějšího amerického orchestru, Newyorské filharmonie.
Když do světa hudby zrovna nezasahují zkorumpované vlády, přebírají otěže pouliční davy štědře financované státy Perského zálivu a určují pravidla hry prostou početní převahou. V Belgii německému orchestru vzkázali, ať se ani neukazuje, dokud jeho izraelský dirigent Lahav Shani veřejně neodsoudí válku v Gaze. Ultimátum šéfa ghentského festivalu vedlo k tomu, že belgický premiér se dirigentovi omluvil a německý prezident si s ním potřásl rukou. Ale jinak se nestalo vůbec nic. Ředitel si místo udržel, protože – jak řekl – „pro-palestinští aktivisté nám vyhrožovali narušením všech našich koncertů“. Dav má navrch.
V Amsterdamu koncertní síň Concertgebouw dvakrát zrušila vystoupení izraelských umělců – jednou se báli masových protestů, podruhé jim vadilo, že jistý židovský kantor sloužil jako duchovní v armádě své země a tak není vhodný pro citlivé nizozemské publikum. V Paříži odbory CGT pohrozily rozsáhlými protesty proti koncertu Izraelské filharmonie, pokud nebude publiku „připomenuto“, že „představitelé izraelského státu jsou obviněni ze zločinů proti lidskosti“.
V Covent Garden se šéf Královské opery Oliver Mears během premiérové děkovačky pokusil stáhnout z jeviště komparzistu mávajícího palestinskou vlajkou a prohlásil, že dotyčný má v divadle navždy utrum. Po nátlaku zaměstnanců byl však trest tiše zameten pod koberec. Postoj ke Gaze může mít každý vlastní, hudba se však v této propagandistické válce stala pouhou vedlejší obětí – bez šance obstát proti organizovaným politickým manifestacím. Přál bych si, abych mohl nabídnout optimističtější výhled do nadcházejícího roku, ale zatím nic nenasvědčuje tomu, že by se situace zlepšovala.
Jako by politika nespáchala dost škod sama od sebe, další ztráty si připsala na konto nešťastná politická rozhodnutí. Uvedu tři příklady. Birmingham má nejlepší koncertní sál v Británii – naleštěná mosaz, špičkový zvuk. Zároveň mu také ubývá publikum. Nový generální ředitel proto – ve snaze zvýšit návštěvnost – přišel s nápadem povolit natáčení na mobilní telefony během symfonických koncertů, podobně jako lidé zvyklí natáčet na rockových festivalech. Umělci protestovali a telefony byly opět vykázány – ovšem jen na chvíli. Nejistota, zda koncert nenaruší vyzvánění a světlo obrazovek dnes řadu návštěvníků od koncertů odrazuje. Odborně se tomu říká cílené sebepoškozování.
Chicagský symfonický orchestr má nového hudebního ředitele. Jmenuje se Klaus Mäkelä, je mu 29 let, pochází z Finska a je, jak se říká, velmi dobře prodejný. Má to však drobný háček – momentálně už šéfuje orchestrům v Oslu, Paříži a Amsterdamu. Zbavuje se sice dvou pracovních závazků, do Chicaga ale přijíždí vyčerpaný a s vysokou mírou rizika. Důvod? Protože Chicago zpanikařilo a jmenovalo jej předčasně. Některé orchestry se prostě nepoučí. Kirill Petrenko, dnes nejžádanější dirigent světa, nikdy nekumuloval funkce a berlínské filharmoniky převzal až ve 47 letech, kdy byl umělecky zralý. Chicago vsadilo na horké zboží – a možná za to zaplatí nemalou cenu. Ve Varšavě pak svět minulý měsíc prostřednictvím živého přenosu sledoval mezinárodní Chopinovu soutěž, kde se pětaosmdesát klavíristů zúčastnilo nelítostného souboje klávesy proti klávese. Klání, které se koná jednou za pět let, má ve zvyku buď světu představit ohromující nový talent, nebo – častěji, než by se čekalo – neudělit cenu žádnou, pokud úroveň neodpovídá. Letos „překonala“ sama sebe v rozhodnosti i objevnosti.
Když se porota nedobrala vítěze ani po pěti hodinách, sáhla k průměru a kompromisnímu výsledku, který nesl všechny znaky kolektivního rozhodování. Zlatá medaile připadla Ericu Luovi, vítězi soutěže v Leedsu a dalších klavírních klání. Druhý skončil Kevin Chen, vítěz Rubinsteinovy soutěže z roku 2023. Ani jeden však nebyl skutečným objevem. Zklamání bylo hmatatelné.
To, co jsme ve Varšavě viděli, byla strach ze selhání – jak u pianistů, tak u poroty. Je to právě tento kolektivní strach, který paralyzuje klasickou hudbu v závěru roku 2025. Přejme si, aby rok 2026 přinesl šťastnější večery.
