Roman Válek: Situace je alarmující a bezostyšná

Pokud především v některé z našich hudebních metropolí zamíříte na provedení zřídka hraného oratoria, rozměrnějších kantát či madrigalů staršího data vzniku, můžete si být jisti velkou pravděpodobností toho, že nastudování bude dílem nepřehlédnutelného, energií sršícího muže s bujnou hřívou neposlušných vlasů – dirigenta Romana Válka.

Letos sedmačtyřicetiletý rodák ze Zlína, absolvent oboru dirigování se zaměřením na vokální tvorbu u profesora Josefa Pančíka na brněnské JAMU jakoby k hlavnímu “oboru” své profesní kariéry směřoval od prvních kroků. Ještě během studií navštěvoval také dirigentský kurz na Bachakademii u profesora Helmutha Rillinga, krátce po absolutoriu pak také interpretační pěvecké a ansámblové kurzy u profesora královské konzervatoře z Haagu Maria van Alteny. Byť zpočátku působil jako sbormistr, teď už se řadu let věnuje výhradě dirigování. Soupis jeho aktivit je skutečně úctyhodný a bere dech. Připomeňme namátkou alespoň historicky poučenou interpretaci staré hudby (Musica Aeterna Bratislava, Solamente Naturali Bratislava, The Czech Ensemble Baroque), založení Letní školy barokní hudby zaměřené na velká oratoria 18. století, intenzivní spolupráci se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů či post uměleckého ředitele Znojemského hudebního festivalu a Třebíčského operního festivalu, ale i více než pětadvacet nahraných CD.

Působíte dojmem neuvěřitelně aktivního a vitálního člověka, dokládají to i vaše aktivity, kterých je skutečně požehnaně. Jak vůbec zvládáte organizovat svůj čas? Jste typ systematika či spíše takový ten, který úkoly stíhá plnit nadoraz?

Můj temporytmus se podobá zemědělci. Jsou období údržby, ale v sezóně se někdy projekty i kříží, takže některé koncerty se mohou podobat až „hrdinským činům“.

Dřív jste působil jako sbormistr, tuším, že devět let. Posledních deset let se ale věnujete jen dirigování. Proč jste vůbec k této změně přistoupil?

Při svých zahraničních sbormistrovských spolupracích i mimo ně jsem se setkal s velkými dirigenty, kteří přišli k pultu takřka od vokální linky – jako sbormistři (Blomstedt, Gandolfi, Gardiner a další). Líbil se mi jejich přístup k tempům, k tektonice kantáty, opery nebo dokonce i instrumentální hudby. Šli na to obráceně – od vokální linky, ne od nejrychlejších hodnot nalézajících se v partu prvních houslí. Když k tomu připočtete krizi sborové hudby u nás – nulová realizace v oblasti a capella, nulová natáčecí činnost, 99% práce na kantátách, navíc s dirigenty, kteří viděli sbor, či vokálního sólistu jen na škole z rychlíku, to vše byly impulsy k samostatné dirigentské práci. Zoufale mě jako sbormistra drtila situace s neodborností sborových zpěváků, s neexistencí plnohodnotného výukového předmětu ansámblový nebo sborový zpěvák na hudebních školách pro sólové zpěváky a naopak existencí nešťastných, bludných duší – sólistů, zakletých ve sboru – toužících po „sólové realizaci“, útrpně vysedávajících v našich několika profesionálních sborech. Každý, i regionální orchestr, se z tohoto pohledu jeví profesně „čistší“. Když k tomu přičtu můj přerůstající zájem o hudební dílo jako takové a vzrůstající averzi k personálním problémům amatérských či profesionálních sborových zpěváků, měl jsem najednou ve všem jasno.

Často se věnujete tzv poučené interpretaci staré hudby. Proč v takové míře právě tomu? Čím hlavně je pro vás tato oblast zajímavá?

Situace s hudbou starších slohových období u nás byla a stále je taková, jako by se v symfonické hudbě nehrály Beethovenovy a Mozartovy symfonie a v operní oblasti třeba hudba Verdiho a Dvořáka. Jména jako Monteverdi, Lully, Gluck, Rameau, Purcell, Telemann nebo Händel jsou oficiálními kruhy neustále ignorována a to není v pořádku. Vždyť Bachovy kantáty, pašije nebo téměř sto oper Antonia Vivaldiho jsou naprosto skvělými, opravdu světovými díly, která se prostě musí uvádět. Situace je o to složitější, že dnes už se ví, že je lepší tuto hudby provádět tzv. autenticky, ale neodbornost dirigentů a produkční nevůle ke koprodukcím vede u nás spíše k ignoraci hudby 17. a 18. století. Realizace partitur hudby starších slohových období umožňuje dirigentovi velmi kreativní přístup – aranžmá, obsazení orchestru i vokálních partů, ztvárnění ozdob a kadencí, da capo árií, vliv na celkovou koncepci atd.

Nejednou jste při scénických či poloscénických ztvárnění ch vokálních děl staršího data spolupracoval jako s režisérkou se svojí sestrou Janou Janěkovou, známou spíš jako herečka. Naposledy jste spolu nastudovali ve Znojmě českou premiéru Purcellova Krále Artuše. Jak se vám spolu dělá? A není vám aspoň trochu líto, že většinou jde o tituly, které se zahrají jen párkrát a slehne se po nich zem?

Spolupráce se sestrou je často dramatická, ale nese poctivé ovoce, neboť intenzita konzultací je častější, než ve standardním vztahu dirigenta a režiséra. Reprízování vzniklých inscenací bych přirovnal k problematice dlouhodobého prodeje kvalitního českého výrobku, vzniklého v privátní sféře – tedy děláme na tom…

Velmi často bylo vaše jméno zmiňování v souvislosti s nastudováním Fibichova a Vrchlického melodramu Smrt Hippodamie, tedy závěrečné části trilogie Hippodamie ve zlínském divadle. Jaká to byla zkušenost? A čím myslíte, že to je, že Fibich z jevišť našich divadel v posledních desetiletích takřka zmizel?

Bylo to setkání s velkou hudbou a formou, která díky rozvinutému filmovému průmyslu oslovila jak činoherní, tak hudební publikum. Je to jako se starou hudbou. Přesto, že je Fibich nesporně světový autor, zajetá kolečka malých českých dramaturgů ho jaksi nejsou schopna semlít. Poznámka: Jen ve Zlíně bylo plně funkčních 23 repríz Smrti Hippodamie. Je to dílo, svým významem naprosto přesahující českou kotlinu o velikosti Wagnerových oper.

Neměl byste chuť se jiným partiturám, než těm staršího data, věnovat v širším měřítku? Třeba české opeře? V Národním jste před necelými deseti lety asistoval při nastudování Smetanova Dalibora, který se bohužel na repertoáru vzhledem ke své velmi kontroverzní scénické podobě dlouho neohřál, nedávno jste se tam také jen mihnul s Kyticí Bohuslava Martinů…

Realizace jakékoliv partitury – tedy hudby, jež mě zajímá – je pro mne výzvou. Odpuzuje mne velkovýroba, unilá stereotypní reprízovost, kde se vytrácí rysy tvůrčího přístupu hráčů i dirigenta. V našich operních „dírách“ i na symfonických koncertech je tato nemoc značně rozšířena. Otázka by tedy měla spíše znít ne jaké autory, ale s jakým ansámblem a v jakých podmínkách by se případné dílo chtělo, či nechtělo realizovat. Kytice s Pražskou komorní filharmonií, Hradišťanem a Pražským filharmonickým sborem na letošním Pražském jaru byla zrovna z rodu ideálních kreativních spoluprací. Škoda, že tam nezavítal žádný kritik. Možná by se divil, kolik krásných věcí se dá stihnout v tak krátkém čase. Dnes, kdy se škrtají peníze na kulturu, by v hledišti novináři sedět měli a měli by tepat do šíleného nepoměru miliard pro několik pražských kulturních subjektů při porovnání s ostatní českou kulturou. Situace je to alarmující, bezostyšná a co mě udivuje nejvíc, jaksi veřejně tajná.

Vaše plány pro nadcházející sezonu?

Po této stránce si nemohu stěžovat. Po srpnovém trojím uvedení Händelova oratoria Izrael v Egyptě v rámci naší Letní školy barokní hudby následuje v září Jesu, meine Freunde, provedení Händelova Mesiáše, Salieriho Requiem a také orchestrální hudba, pro příští staggionu ve Znojmě chystáme Myslivečkovu operu Farnace. Nesmím zapomenout na sérii „autentických Rybovek“ pro Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, Vánoce s Hradeckou filharmonií, Poulencův cembalový koncert s Monikou Knoblochovou. Hlavní prací příští sezóny, resp. sezón je však „nezadržitelná expanze“ mého souboru The Czech Ensemble Baroque, Orchestra & Choir v oblasti uvádění zajímavých titulů, ale také jejich financování, reprízovost atd. Zapomněl jsem na další reprízy scénického uvedení Martinů Kytice a na naše poslední vydařené „dítě“, tedy reprízy fascinující Purcellovy semi-opery King Arthur pro Janáčkův Máj…

Říká se o vás, že máte rád i rock a pop. Co vůbec posloucháte za hudbu v soukromí?

V poslední době zejména dvě hvězdy světového jazzu: Charlie Parker a Najponk.

Díky za rozhovor!

Ptal se Vít Dvořák

www.romanvalek.cz