Roman Válek: Situace je alarmující a bezostyšná

  1. 1
  2. 2

Pokud především v některé z našich hudebních metropolí zamíříte na provedení zřídka hraného oratoria, rozměrnějších kantát či madrigalů staršího data vzniku, můžete si být jisti velkou pravděpodobností toho, že nastudování bude dílem nepřehlédnutelného, energií sršícího muže s bujnou hřívou neposlušných vlasů – dirigenta Romana Válka.

Letos sedmačtyřicetiletý rodák ze Zlína, absolvent oboru dirigování se zaměřením na vokální tvorbu u profesora Josefa Pančíka na brněnské JAMU jakoby k hlavnímu “oboru” své profesní kariéry směřoval od prvních kroků. Ještě během studií navštěvoval také dirigentský kurz na Bachakademii u profesora Helmutha Rillinga, krátce po absolutoriu pak také interpretační pěvecké a ansámblové kurzy u profesora královské konzervatoře z Haagu Maria van Alteny. Byť zpočátku působil jako sbormistr, teď už se řadu let věnuje výhradě dirigování. Soupis jeho aktivit je skutečně úctyhodný a bere dech. Připomeňme namátkou alespoň historicky poučenou interpretaci staré hudby (Musica Aeterna Bratislava, Solamente Naturali Bratislava, The Czech Ensemble Baroque), založení Letní školy barokní hudby zaměřené na velká oratoria 18. století, intenzivní spolupráci se zlínskou Filharmonií Bohuslava Martinů či post uměleckého ředitele Znojemského hudebního festivalu a Třebíčského operního festivalu, ale i více než pětadvacet nahraných CD.

Působíte dojmem neuvěřitelně aktivního a vitálního člověka, dokládají to i vaše aktivity, kterých je skutečně požehnaně. Jak vůbec zvládáte organizovat svůj čas? Jste typ systematika či spíše takový ten, který úkoly stíhá plnit nadoraz?

Můj temporytmus se podobá zemědělci. Jsou období údržby, ale v sezóně se někdy projekty i kříží, takže některé koncerty se mohou podobat až „hrdinským činům“.

Dřív jste působil jako sbormistr, tuším, že devět let. Posledních deset let se ale věnujete jen dirigování. Proč jste vůbec k této změně přistoupil?

Při svých zahraničních sbormistrovských spolupracích i mimo ně jsem se setkal s velkými dirigenty, kteří přišli k pultu takřka od vokální linky – jako sbormistři (Blomstedt, Gandolfi, Gardiner a další). Líbil se mi jejich přístup k tempům, k tektonice kantáty, opery nebo dokonce i instrumentální hudby. Šli na to obráceně – od vokální linky, ne od nejrychlejších hodnot nalézajících se v partu prvních houslí. Když k tomu připočtete krizi sborové hudby u nás – nulová realizace v oblasti a capella, nulová natáčecí činnost, 99% práce na kantátách, navíc s dirigenty, kteří viděli sbor, či vokálního sólistu jen na škole z rychlíku, to vše byly impulsy k samostatné dirigentské práci. Zoufale mě jako sbormistra drtila situace s neodborností sborových zpěváků, s neexistencí plnohodnotného výukového předmětu ansámblový nebo sborový zpěvák na hudebních školách pro sólové zpěváky a naopak existencí nešťastných, bludných duší – sólistů, zakletých ve sboru – toužících po „sólové realizaci“, útrpně vysedávajících v našich několika profesionálních sborech. Každý, i regionální orchestr, se z tohoto pohledu jeví profesně „čistší“. Když k tomu přičtu můj přerůstající zájem o hudební dílo jako takové a vzrůstající averzi k personálním problémům amatérských či profesionálních sborových zpěváků, měl jsem najednou ve všem jasno.

 


Často se věnujete tzv poučené interpretaci staré hudby. Proč v takové míře právě tomu? Čím hlavně je pro vás tato oblast zajímavá?

Situace s hudbou starších slohových období u nás byla a stále je taková, jako by se v symfonické hudbě nehrály Beethovenovy a Mozartovy symfonie a v operní oblasti třeba hudba Verdiho a Dvořáka. Jména jako Monteverdi, Lully, Gluck, Rameau, Purcell, Telemann nebo Händel jsou oficiálními kruhy neustále ignorována a to není v pořádku. Vždyť Bachovy kantáty, pašije nebo téměř sto oper Antonia Vivaldiho jsou naprosto skvělými, opravdu světovými díly, která se prostě musí uvádět. Situace je o to složitější, že dnes už se ví, že je lepší tuto hudby provádět tzv. autenticky, ale neodbornost dirigentů a produkční nevůle ke koprodukcím vede u nás spíše k ignoraci hudby 17. a 18. století. Realizace partitur hudby starších slohových období umožňuje dirigentovi velmi kreativní přístup – aranžmá, obsazení orchestru i vokálních partů, ztvárnění ozdob a kadencí, da capo árií, vliv na celkovou koncepci atd.

Nejednou jste při scénických či poloscénických ztvárnění ch vokálních děl staršího data spolupracoval jako s režisérkou se svojí sestrou Janou Janěkovou, známou spíš jako herečka. Naposledy jste spolu nastudovali ve Znojmě českou premiéru Purcellova Krále Artuše. Jak se vám spolu dělá? A není vám aspoň trochu líto, že většinou jde o tituly, které se zahrají jen párkrát a slehne se po nich zem?

Spolupráce se sestrou je často dramatická, ale nese poctivé ovoce, neboť intenzita konzultací je častější, než ve standardním vztahu dirigenta a režiséra. Reprízování vzniklých inscenací bych přirovnal k problematice dlouhodobého prodeje kvalitního českého výrobku, vzniklého v privátní sféře – tedy děláme na tom…

Velmi často bylo vaše jméno zmiňování v souvislosti s nastudováním Fibichova a Vrchlického melodramu Smrt Hippodamie, tedy závěrečné části trilogie Hippodamie ve zlínském divadle. Jaká to byla zkušenost? A čím myslíte, že to je, že Fibich z jevišť našich divadel v posledních desetiletích takřka zmizel?

Bylo to setkání s velkou hudbou a formou, která díky rozvinutému filmovému průmyslu oslovila jak činoherní, tak hudební publikum. Je to jako se starou hudbou. Přesto, že je Fibich nesporně světový autor, zajetá kolečka malých českých dramaturgů ho jaksi nejsou schopna semlít. Poznámka: Jen ve Zlíně bylo plně funkčních 23 repríz Smrti Hippodamie. Je to dílo, svým významem naprosto přesahující českou kotlinu o velikosti Wagnerových oper.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
2 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Anonymous

kytici v narodnim jsem videl a bylo to opravdu zajimave a nadprumerne predstaveni … a je fakt ze prolitlo bez ohlasu … ;( smutne.
robert

Vandal

Situace je stále stejná. To poznáte z článku, ke kterému jsem přilepil tento komentář. Chci-li si pochutnat, musím si i sám uvařit. Roman Válek je na tom stejně. Chce-li si hezky zaposlouchat, musí si to sám i provést. A s tou „stodolou“ (jízdárnou) Louckého kláštera provedl něco podobného, jako Michelangelo s tou „jeho stodolou“ (Sixtinskou kaplí). V sobotu 27. 7. jsme si zajeli do Znojma na Handlova Saula. Pečlivě připraveni: posledních deset dní se u nás v kuchyni nehrál jiný Handl než Saul. Dirigent Válek zahrál Saula se stisknutým plynovým pedálem. Nepředvedl nějaké kňourání, ale dynamický kus, s přesným a… Číst vice »

GAMBETTI

Milý Vandale, jsem moc rád, že se Saul tak znamenitě povedl a že jste si letošní Znojmo náramně užil. Buďme rádi za každý takový záblesk v tuzemské kulturní temnotě! Jiná věc je, že Znojmo z hlediska dojezdové vzdálenosti i s ohledem na geografickou polohu už takřka cizinou stejně je, ale ještě jednou: Halelujá! A na dálku moje uctivá poklona panu Válkovi! Jelikož jsem představení neviděl, musím si vystačit s Vaším skvělým popisem, neb v ČT ho neuvidím a kdyby přece, tedy za obvyklých třicet let v noci na ČT ART. Tou dobou už ovšem nejspíš nepoznám, jestli je televize zapnutá,… Číst vice »