Romana Špačková a Stanislav Gallin připravili pro svůj koncert pestrou dramaturgii

Koncert Romany Špačkové a Stanislava Galina lze hodnotit veskrze pozitivně. Dříve, než se začnu zabývat provedením jednotlivých skladeb, rád bych podrobněji vysvětlil, v čem vidím mimořádnou náročnost přípravy komorního výkonu v duu, především v duu s klavírem. Kvalita umělecké práce hráče na smyčcový, popřípadě dechový nástroj v tomto obsazení se pozná na tom, jak plní všechny role, které mu přisuzuje průběh konkrétní partitury. Skladatelé často určují sólujícímu hráči nejenom pasáže do „přední linie“, tedy pasáže tematické, ale také pasáže mající jiný, spíše doprovodný či doplňující význam. Je zřejmé, že profesionální virtuóz podá tematické úkoly s patřičnou kvalitou, o výstupech méně zvukově preferovaných se to se stoprocentní jistotou tvrdit nedá. Není totiž pro sólistu vždy úplně snadné identifikovat svoji doprovodnou roli s přesností, která určí konkrétní charakter provedení: například zda hraje protihlas s imitačním či neimitačním obsahem, zda má nějakou vazbu na něco již dříve prezentované, či zda jde jen o harmonickou výplň atd. Pro výkonného umělce to představuje úkol využít vyšších stupňů svého hudebního vzdělání nabízející hlubší ponor do hudební analýzy. Jednoduše řečeno, podle provedení tematické roviny se pozná talent, podle provedení doprovodné roviny „řemeslo“. Do popisované problematiky spadá i interpretační řešení úseku partitury se sólistickými ambicemi, kdy jeho melodický průběh k tomu přímo nevybízí.

Houslistka Romana Špačková a pianista Stanislav Galin si vybrali takové skladby, které obsahují pestrou směsici forem spolupráce mezi houslovým a klavírním partem. Nejvyšší výrazové síly dosáhly v dílech romantických, kde podíl rozevláté a emocionálně vypjaté melodiky dominuje. Oba interpreti svojí mladickou energií dokáží vyvolat vzrušené duševní stavy. Romana Špačková je rozpoutá svým sytým tónem kantilény a Stanislav Galin vznešeností své akordické hry, oktávových pasáží a dalšími znělými klavírními fakturami.

Z provedených skladeb eskalovaly popsané silné stránky především ve Faurého Berceuse, op. 16 z roku 1879. Je to vlastně stylizovaná ukolébavka, do níž autor vložil svůj aktuální sentiment z nenaplněné lásky. Do houpajícího se doprovodného „polštáře“ pokládají sólové housle působivou, poněkud neradostnou melodii. Tu pojala Romana Špačková s dokonalým pochopením každého tónu v harmonickém okolí.

Vrcholem večera se stalo zařazení ikonické Sonáty A dur pro housle a klavír od Césara Francka. Autor ji věnoval v roce 1886 jako svatební dar světovému houslistovi a skladateli brilantních skladeb Eugènu Ysaÿe. Není tolik důležité, zda autor při svatebním provedení byl či nebyl, a jak tehdy premiéra dopadla. Důležitější je poselství vlastní kompozice novomanželům. Sonáta je vzorem souznění kompoziční jednoty a individuality každé věty. Převedeno do řeči svatebního blahopřání – vytvořte pár, který vystupuje a jedná jednotně, při vědomí toho, že budete vzájemně respektovat svá osobnostní specifika. Básník Ščipačov napsal: „Láska je jak dobrá píseň a složit píseň těžké je.“ Franck tuto ideu převedl do rozměrného čtyřvětého cyklu, u kterého dominuje jen omezený počet tematických jader. Ty jsou v různých kontextech postupně uplatňovány ve více větách. Sonátový cyklus vrcholí poslední větou (nebeským kánonem), což u sonátového cyklu bylo ve své době inovací. Franckova Sonáta A dur pro housle a klavír je dílo natolik sledované, že kritikové zachycují mimořádné kreace za určité období (podobně, jako se užívá v atletice pojem „rekord sezóny“). V minulých letech vzbudilo pozornost provedení houslistky Anne-Sophie Mutter a pianistky Marthy Argerich na mezinárodním hudebním festivalu v Hamburku, které jako by vyvázalo skladbu svojí agogikou z pevných kompozičních koster. Obdivoval jsem toto provedení, ale na druhou stranu jsem byl stále na pochybách, zda vlastní kompoziční kvalita díla nebyla touto koncepcí zasažena až příliš. Interpretace Romany Špačkové a Stanislava Gallina v uvolněnosti tak daleko nezašla, ale přesto přinesla množství samostatných detailistických řešení. Nejvíce asi ve třetí větě. Ta je totiž recitativního charakteru a nabízí nejvíce možností pro agogická i dynamická zvrásnění. Za velmi zanícené provedení Franckovy Sonáty A dur se posluchači umělcům odměnili dlouhotrvajícím potleskem. Poté Romana Špačková a Stanislav Gallin zahráli ještě přídavek. Přinesl zajímavou shodu. Šlo totiž o skladbu Clauda Debussyho Krásný večer citující krátký úryvek ze stěžejního tématu hraného Franckova opusu. Pokud ji interpreti zařadili z důvodu materiálové návaznosti, smekám klobouk před promyšleností jejich programu!

Další díla večera již neobsahovala tak závažné hudební informace jako sonáta Franckova. Mozartova Sonáta pro housle a klavír B dur, KV 378 zapadá do doby klasicismu. V této době název „sonáta“ ještě nepředurčuje skladbě tak hluboký ponor jako v romantice. Tehdy mohl přinést název „sonáta“ i edukativní konotaci (viz známou klavírní Sonátu č. 16 „Facile“ od Mozarta). To však vůbec neznamená, že je Mozartova houslová sonáta snadná, spíše naopak. Oba hráči jsou hodni obdivu, neboť na začátek večera zvolili skladbu tak křehkou a průzračnou. Je to velmi choulostivé hraní po stránce ladění, souhry a mnoha dalších stránek, kdy organismus již musí být dokonale zklidněný a koncentrovaný. Provedení mladé dvojice však naplnilo všechny její požadavky a koncert byl touto třívětou skladbou elegantně zahájen. Program doplnilo Pět madrigalových stancí od Bohuslava Martinů, datem vzniku nejmladší dílo ze všech provedených. Martinů těchto pět drobností v duchu básnické formy „stance“, zasazených do hudebního prostředí modálního renesančního světského madrigalu, věnoval Albertu Einsteinovi, svému příteli z Princetonské univerzity. Cyklus drobností není výlučně instruktivní. Nacházejí se v něm místa vyžadující značnou hráčskou zručnost. Patrně se s nimi velký fyzik dost lopotil. Bohuslav Martinů zde však značně slevuje z posluchačské náročnosti, kterou nakládá na méně vyspělé posluchače ve svých vrcholných dílech. V rukou profesionálních sólistů je Pět madrigalových stancí Bohuslava Martinů příležitostí. Mohou zde vykreslit stručné rozmanité nálady a blýsknout se technickou brilancí. Společně s Mozartovou Sonátou B dur byly také prostorem, kde se, v duchu úvodu této recenze, mohly projevit „řemeslné“ dovednosti obou protagonistů. Ve sledovaných oblastech můžeme očekávat postupné zrání obou interpretů nejvíce.

Další komorní koncert PKF – Prague Philharmonia se vydařil. Autoři dramaturgie tohoto tělesa hýří nosnými nápady. Proto se můžeme těšit na další zajímavý večer.

PKF – Prague Philharmonia: K6 Franck. Martinů. Mozart
20. února 2023, 19:30 hodin
Barokní refektář Profesního domu MFF UK

Program
César Franck: Sonáta pro housle a klavír A dur
Bohuslav Martinů: Pět madrigalových stancí pro housle a klavír H 297
Wolfgang Amadeus Mozart: Sonáta pro housle a klavír č. 26 B dur KV 378
Gabriel Fauré: Berceuse op. 16

Účinkující
Romana Špačková – housle
Stanislav Gallin – klavír