Roméo et Juliette: mafie ve Státní opeře

Čtenáři Opery Plus blogují

To, že se u nás (a v Národním divadle to platí dvojnásob) opery inscenují v tradičním duchu už jen hodně výjimečně, můžeme samozřejmě vnímat pozitivně i negativně, ale co si budeme namlouvat, jsou tituly, které by v současné době klasická dobová inscenace mohla i zabít. Romeo a Julie se v Praze momentálně hraje ve dvou činoherních verzích (Divadlo na Vinohradech, Letní shakespearovské slavnosti), v baletní (Státní opera) i muzikálové verzi (Divadlo Hybernia). Opera Charlese Gounoda, která má nyní čerstvě po premiérách, se tak stala již pátou inscenací této Shakespearovy tragédie, na kterou momentálně pražský divák může jít. Dalo se tedy předpokládat, že se bude chtít od těch ostatních nějakým způsobem odlišit, být v něčem jiná, originální, zkrátka poskytnout divákovi důvod, aby nemalé peníze za vstupenku investoval právě do ní.

Moderní pojetí, přenášení děje do jiných období i prostředí, to už není nic nového. Někdy se to podaří, někdy méně. Ovšem poslední dobou se rozmáhá podivná novinka – inscenátoři jakoby už sami přiznávali, že jejich výtvor vlastně moc nesplývá s libretem, ale to nevadí, protože v programu je popsáno, jaký co má význam, co čím režisér myslel a co se vlastně na jevišti děje. Jenže když si ten program nekoupíme, vidíme jen zmatečné hemžení mafiánů a dalších postaviček, které ani pořádně nedokážeme identifikovat.

Když budeme pokračovat s verzí, že si program koupíme a dopředu se seznámíme s tím, o čem opera Romeo a Julie vlastně je (ano, to byla ironie), můžeme si užít docela pěkné oddychové představení. To se sice navzdory Shakespearově předloze pohybuje (těžko říct, zda šlo o záměr) na tenké hraně tragikomedie a komedie (zvláště pak první půle), ale když se smíříme i s tímto, nemusíme inscenaci ihned zatracovat. Co na tom, že se děj odehrává v hotelu? Co na tom, že Kapulet je mafián? Ono to vlastně funguje. Navíc je, na co se dívat, vyzdvihnout musím například atraktivní úvod nebo uvěřitelnou bitku Romea s Tybaltem.

Scéna Juraje Kuchárka na první pohled diváka ohromí svou velkolepostí, dotažeností do nejmenších detailů, i vtipným využitím prostoru. Po chvíli ovšem zjišťujeme, že je trochu těžkopádná – scény v téměř realistickém hotelu se střídají s jen symbolicky naznačeným kostelem či hrobkou. Nešlo by alespoň sem tam zakrýt masivní vchod do hotelu? Dotažené a mafiánské koncepci přizpůsobené jsou i kostýmy Martina Kotúčka a především skvělé svícení Daniela Tesaře, který pomocí jemných barev a stínů dokáže na jevišti vždy vykouzlit odpovídající atmosféru.

Z obsazení druhé premiéry vynikal především skvělý Oleg Korotkov v roli Bratra Lorenza a především pak perfektní Jana Horáková Levicová v menší roli Stefana. S rolí mafiána Kapuleta se dobře popral i Miguelangelo Cavalcanti, méně pak Václav Sibera. Ostatní ovšem bohužel tak nějak zapadli, nezanechali žádný dojem. Jindy skvělý Aleš Briscein se s Romeem v první půli očividně dost trápil – ta druhá mu už vyšla o něco lépe, pěvecky i vizuálně alespoň částečně naplňuje představy o zamilovaném mladíkovi. Totéž by se dalo říci i o Kateřině Kněžíkové, která o kvalitách své Julie přesvědčila rovněž až po přestávce.

Orchestr Státní opery pod taktovkou hostujícího Marca Guidariniho hrál sice slušně, nebyly slyšet nečistoty ani nesouhra (jen občas se sborem), ale celkově jakoby tomu cosi chybělo – zvuk byl poněkud plochý a emoce bychom hledali marně.

Nový Romeo a Julie ve Státní opeře jistě stojí za návštěvu, už jen proto, že jakýsi návrat do „devadesátek“, který poslední dobou premiéry Opery Národního divadla připomínají, se tentokrát nekonal. I když inscenace Slávy Daubnerové rozhodně není bez chyby, ve srovnání s činoherní, baletní i muzikálovou konkurencí se nemá za co stydět.

I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]