Rossini Opera Festival Pesaro 2010

Rossini doslova na každém kroku. Zdaleka nejen na divadle, ale i na plakátech, v okolo znějících melodiích či třeba ve výlohách, ty od místního vinaře či prodavače spodního prádla nevyjímaje.

Tak to i letos touto dobou vypadá v nevelkém provinčním přístavním městě Pesaro na břehu Jaderského moře, se zhruba devadesáti tisíci obyvatel, ve středoitalském kraji Marche. Proč zrovna Gioacchino Rossini právě teď a v Pesaru, netřeba objasňovat. Letošní ročník slavného operního festivalu v rodném městě proslulého italského skladatele (ale též Renaty Tebaldi) je už jednatřicátý. Co do významu a svého „monotématického“ zaměření má konkurenci jedině ve festivalu wagnerovském v Bayreuthu.

Středem festivalového dění bylo i letos Teatro Rossini, považované za druhé nejstarší divadlo v Itálii, pocházející ze čtyřicátých let sedmnáctého století, navržené pesarským rodákem architektem Sabatinim. V době Rossiniho dětství se jmenovalo Teatro del Sole (Divadlo u Slunce) a působili v něm oba rodiče malého Gioacchina – otec tady hrál na lesní roh a matka zpívala.

Zpátky ale k nejnovějšímu festivalovému ročníku. I letos tvoří pilíře programu tři scénická provedení, a to skladatelovy prvotiny Demetrio e Polibio (zkomponované před rokem 1809), historické fresky Sigismondo (1814), z těch známějších titulů je tentokrát uváděna La Cenerentola (1817). Ani v tomto roce ovšem nechybí už tradiční každoroční šlágr v podání mladých účastníků pěveckých kurzů Accademia Rossiniana Il viaggio a Reims (1825), hraje se také Rossiniho Stabat mater či dramatické skicy La morte di Didone a Le nozze di Teti, e di Peleo, z celé řady koncertů uveďme alespoň recitály světově uznávaných sopranistek Désirée Rancatore a Evy Mei.

Hlavním magnetem festivalu je letos však americký tenorista Lawrence Brownlee coby Don Ramiro v Popelce, když „odchovanec“ pesarského festivalu Juan Diego Flórez tady tentokrát výjimečně chybí. Připomenout je třeba i opětovnou účast Pražského komorního sboru, který si za léta spolupráce s pesarským festivalem vydobyl u jeho vedení nejedno uznání a pověst spolehlivého partnera – byť se tu podobně jako loni i letos překvapivě „chytil“ jen v jediném titulu, a to navíc vzhledem k partituře Popelky jen pánská část sboru.

Mezi publikem pesarského festivalu tu i letos pochopitelně znějí snad všechny možné jazyky doslova ze všech koutů světa. Sám jsem byl například před jedním z představení svědkem toho, když Američanka představovala své každoroční „rossiniovské“ přítelkyni ze Stockholmu jiné své dva dobré známé operní fanoušky, kteří na festival každoročně jezdí z Austrálie. V hledišti jsem zase pro změnu zahlédl vedle dalších povědomých tváří i v Praze dobře známou americkou mezzosopranistku Denyce Graves. Evviva Rossini! Recenze všech tří klíčových inscenací letošního ročníku pesarského festivalu (9.-22.8.2010) přineseme na našem webu v následujících dnech.