Vy jste slyšel Stradu? (3): Agujari byla husa!

  1. 1
  2. 2
V Janáčkově Věci Makropulos Elina příkře shodila zpěv dvou svých konkurentek (u Čapka tří). O zpěvačce Agujari však prohlásila, že „byla husa“. Snad proto, že o jejím pěveckém umění hovoří dobové prameny jen s největším obdivem. Nicméně se nezmiňují o žádných záporných povahových vlastnostech této pěvkyně… Možná měla Elina na mysli skutečnost, že Agujari svými výkony „rozpoutala zběsilou soutěž o dosažení nejvyšších vrcholů…“ To mělo podle Celletiho za následek, že „mizí pěvci, kteří jsou schopni obstát v hluboké poloze jako za dávných časů, zatímco se objevují jiní, s tóny nutně slabšími a světlými… neboť to je cena, kterou musí zaplatit každý pěvec, jehož cílem se stane dominance nejvyšší hlasové polohy a zvládnutí závratné koloratury. Metastasio to líčí velmi působivě v dopise Saveriovi Matteimu z 25. dubna 1770, když velmi zřetelně lituje síly, kterou vynikali interpreti před třiceti, čtyřiceti lety. Metastasio píše, že nyní pěvci „místo úsilí o to, aby se jejich hlasy pevné, mohutné a plně znělé, se snaží je vylehčit a zohebnit. Touto novou metodou dosáhli oné neuvěřitelné dovednosti hrdla, která překvapuje a vyvolává frenetický aplaus obecenstva. Ale hlas rozdrobený, a proto nedostatečný v arpeggiu, trylcích a volatách, může nanejvýš přivodit uspokojení, které pramení z úžasu a předchází mu sylogismus. Nikdy a nikde však neposkytne to, co bezprostředně fyzicky pocítíme působením jasného, pevného a mocného hlasu, který rozechvěje radostnou energií naše sluchové orgány a pronikne až do hloubi duše.“ Delší citaci jsem si dovolil proto, že mi připomíná některé stesky, jež se opakují i dnes, po více než dvou set letech.


Lucrezia Agujari (ve světě spíše jako Aguiari) se narodila ve Ferraře v roce 1743. Její původ je dodnes neobjasněný a již ve své době byla známa pod přezdívkou „La Bastardina“ či „La Bastardella“. Vysvětlení se nabízí několik: byla nalezencem a vychoval ji šlechtic Leopoldo Aguiari nebo jeho dcera (čímž se možná krylo, že šlo o jeho nemanželské dítě), případně se jednalo o nelegitimní dceru markýze Bentivoglia. Několik svědectví se také zmiňuje o tom, že výrazně kulhala: mělo jít o následek útoku psa či dokonce kance, který jí v dětství vážně pokousal nohu.

První hudební vzdělání získala Luckrezia v rodné Ferraře u Brizia Petrucciho, kapelníka místní katedrály, později ve florentském klášteře, kde byl jejím učitelem abbé Lambertini. Ve Florencii debutovala v roce 1765 a její kariéra byla od počátku závratná: během dvou let se o ni přetahovalo několik italských divadel. Roku 1766 se usadila v Parmě a zde se sblížila s místním kapelníkem Giuseppe Collou. Ještě předtím měla údajně milostný románek s Josefem Myslivečkem, jenž v Parmě tehdy pobýval, ale toto tvrzení nelze potvrdit. S účinností od 1. ledna 1768 se stala dvorní umělkyní s titulem „virtuosa di camera“ a v květnu zpívala ve slavnostním představení při příležitosti svatby neapolského krále s arcivévodkyní Merií Karolínou. Giovanni Paissiello jí – prý schválně – napsal v Le nozze di Peleo e Tetide dvě mimořádně obtížné árie, které ale bez problémů zvládla. Od následujícího roku zpívala téměř výhradně v Collových dílech.

 


 

Dobová karikatura Agujari a Colly

Když v Parmě vystupovala v březnu 1770, dlel právě ve městě Wolfgang Amadeus Mozart s otcem Leopoldem, a protože pečlivě sledovali italský hudební život, nemohli si nechat ujít jednu z nejvyhlášenějších zpěvaček. Zachoval se Leopoldův dopis z 24. března 1770, ve kterém píše: „Nikdy jsem si nedokázal představit, že je možné zazpívat čtyřčárkované c, kdybych se o tom nepřesvědčil na vlastní uši… Není ani krásná, ani ošklivá, ale občas se jí oči divoce lesknou, jako lidem, kteří trpívají křečemi; je také na jednu chromá. V minulosti si vedla dobře, a tak má teď dobré jméno a váží si jí“. Samotný Wolfgang se o jejím výkonu nezmínil, ale k otcovu dopisu připsal doušku s ukázkami pasáží, které Agujari zpívala. A určitě ho také ohromila: ještě po deseti letech píše otci (dopis z 13. listopadu 1780), že se mu jiná slavná zpěvačka – Madame Mara (setkali jsme se s ní jako s konkurentkou Corony Schröter) – vůbec nelíbila, „protože se příliš málo snažila, aby se vyrovnala Bastardině“). Parmské divadlo bylo tehdy podle našeho dalšího dobrého známého Charlese Burneyho největší v Evropě. Vešlo se do něj 4000 diváků a pod jevištěm byl zřízen přívod vody pro případ, že by na jevišti bylo potřeba vytvořit řeku či rozehrát námořní bitvu. Burney popsal i Lucreziin hlas a nešetřil superlativy: plný, kulatý, perfektní, s rozsahem „který se nevyrovnal žádné, kterou jsem slyšel… Její trylek byl otevřený a dokonalý… její projev zřetelný… styl zpěvu velkolepý a majestátní.“ Fanny Burney chválila měkkost a sladkost jejího hlasu, který vzbuzoval dojetí. Sara Goudar si zase cenila jejího hereckého umění. Agujari byla skutečná „koloraturní mašina“ (Thomas Bernhard) s rozsahem tři a půl oktávy, jež kadence korunovala dlouhým trylkem na tříčárkovaném f a zřejmě bez problému zvládala i zmiňované c4.

 

Lucreziino umění, jak ho zapsal Wolfgang Amadeus Mozart

V následujících letech se o Agujari přetahovali impresáriové významných italských divadel a za vystoupení jí dávali nevídané honoráře. Její sláva pronikla mimo jiné do Paříže, kam ji pozvali v roce 1774, a mezi roky 1775 – 1777 vystoupila několikrát v Londýně na koncertech Pantheonu. Víme, že za jeden koncert, kde zazpívala pouhé dvě árie, dostala tehdy astronomickou sumu sto liber. Giuseppe Colla ji na cestách doprovázel, sňatek ale uzavřeli až v roce 1780. Za dva roky nato Lucrezia ukončila kariéru, možná proto, že se horšil její zdravotní stav. V souladu s legendami o jejím původu a pokousané noze se říkalo, že ji její sokyně nechaly pomalu otrávit. Pravda však je prozaičtější – Lucrezia Agujari zemřela 18. května 1783 na tuberkulózu.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (3) “Vy jste slyšel Stradu? (3): Agujari byla husa!

Napsat komentář

Reklama