Vy jste slyšel Stradu? (1)

  1. 1
  2. 2

Na začátku 2. dějství Janáčkovy opery Věc Makropulos se Emilia Marty ptá Vítka, zda se mu v divadle líbila. „Hotová Strada!“ je jeho odpověď, která Emilii rozčilí: „Vy jste slyšel Stradu? Strada pískala. Corrona měla knedlík. Agujari byla husa.“ V Čapkově předloze je dialog ještě delší:

EMILIA: Vy jste slyšel zpívat Stradu? Poslyšte, Strada pískala; to nebyl žádný hlas.
VÍTEK: Vždyť Strada zemřela už před sto lety!
EMILIA: Tím hůř! Měl byste ji slyšet, Strada! Prosím vás, co pořád máte s tou Stradou?
VÍTEK: Prosím za odpuštění, já – já ji samozřejmě neslyšel. Ale podle historie –
EMILIA: Poslyšte, historie lže. Já Vám něco řeknu: Strada pískala a Corrona měla knedlík. Agujari byla husa a Faustina dýchala jako měch. To je ta Vaše historie
.


(O Janáčkovi – libretistovi psal Jiří Srstka na našem webu
zde, studii Lenky Křupkové přímo o proměnách Čapkova textu v Janáčkově opeře věc Makropulos si můžete přečíst zde)
České, případně slovenské, publikum si díky filmu Císařův Pekař – Pekařův císař pravděpodobně nejprve spojí první ze jmen s onou hraběnkou, jež „spala na nebesích“ – Kateřinou Stradovou (de Strada), milenkou císaře Rudolfa II. Ostatně i ten hraje v opeře podstatnou roli. S Kateřinou Stradovou zplodil šest dětí, kterým všem daroval přídomek d´Austria, čímž je de facto uznal za své potomky. Jedním z nich byl i později neblaze proslulý don Juan d´Austria. Ale tato Strada nezpívala, musí jít tedy o někoho jiného, běží myšlenky…

Anna Maria Strada, provdaná del Pò, se narodila… A již zde začínají problémy: o Stradě se mnoho pramenů zřejmě nezachovalo, a tak se mi v literatuře moc najít nepodařilo. Přesné datum narození není známo, pravděpodobně se tak stalo na přelomu 17. a 18. století v Bologni nebo v Bergamu či šířeji v Lombardii. Poprvé se na scéně se Stradou setkáváme v sezóně z přelomu let 1720 a 1721. Tehdy byla ve službách milánského guvernéra hraběte Colloreda a tehdy také debutovala v Benátkách v opeře La verità in cimento a dalších dílech Antonia Vivaldiho a Giuseppe Orlandiniho. V následujících několika letech slavila úspěchy v Livornu, Lucce a Neapoli. Zde se vdala za impresária Aurelia del Pò. Údajně si ji vzít musel – dlužil totiž Stradě dva tisíce dukátů a na splacení neměl prostředky.

V roce 1729 ji slyšel při svém pobytu v Itálii Händel a angažoval ji pro svou společnost do Londýna. V té době jeho hlavní hvězdy Francesca Cuzzoni a Faustina Bordoni pobývaly na kontinentu a bylo třeba sehnat novou sopranistku. Víme, že Händel Stradě nabídl šest set liber (což bylo ovšem o dvě stě méně než dal altistce Merighi). Do Londýna spolu nejeli – Händel totiž dostal zprávu, že jeho matka umírá. Stihl se ještě vrátit do Halle a staral se o ni v posledních chvílích po celé dny, takže odmítl i návštěvu Johanna Sebastiana Bacha.

Se Stradou se znovu setkal až v Londýně a hned se pustil do skládání nové opery. Stradě začala skutečně velká kariéra, a protože Händel jí psal role ve svých operách a oratoriích „na tělo“, můžeme si učinit alespoň přibližnou představu o jejím sopránu, jehož rozsah sahal od c´ do c´´´ (později se o něco zúžil). Hlas měla silný a dokázala jím vyjádřit citový stav hrdinek. Výborně intonovala, ceněný byl její trylek. Händel o ní prohlásil, že „zpívá lépe než ty dvě, jež nás opustily, neboť první z nich (Bordoni) mne nikdy docela neuspokojila a na druhou (Cuzzoni) bych raději zapomněl. Pravda je taková, že její soprán je jako pronikavý paprsek, který potěší ucho, ale – ach – jak odlišný od Cuzzony!“

 

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
7 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments