Janáček a Čapek

  1. 1
  2. 2

V letošním roce by se Leoš Janáček dožil 155 let. Jeho nedávná jubilea ( v roce 2008 uplynulo 80 let od jeho smrti a v roce 2005 150 let od jeho narození) přinesla řadu provedení jeho děl, statí a článků. Málokdo se však věnoval Janáčkovi jako libretistovi jeho oper. Libretisti jsou vůbec ve světě opery tak trochu „utlačováni“ a je na ně pohlíženo jako „na ty druhé“, jež jsou ve stínu aur hudebních skladatelů. Je to snad i tím, že většinou právě hudební skladatel přináší námět, který poté libretista zpracovává do podoby libreta. Nedosti tomu. Hudební skladatel při vlastní kompozici v libretu škrtá, nezřídka je doplňuje a libretisty se mnohdy ani nezeptá.

Janáček si však psal svá libreta až na úplné výjimky sám, přesněji řečeno adaptoval jiná díla do podoby libret. Jeho postupy byly více než svérázné, zejména v tom smyslu, že adaptované dílo nemilosrdně přizpůsobil svým uměleckým záměrům bez ohledu na původní podobu díla. Jelikož Janáček vnímal operu především jako dramatický tvar, ujařmil adaptované dílo nejen svou hudbou, ale i vyškrtáním všeho nadbytečného, co by zpomalilo dramatický tah díla. Stejně tak urychloval jevištní čas až na samou mez. V závěru Káti Kabanové uplyne od skoku Káti do Volhy („A třeba umřít!“) a vytažení jejího těla na loďku snad ani ne minuta. Po slovech Kabanichy “Děkuji vám,děkuji vám,dobří lidé,za úslužnost“ ihned následuje konec opery.

K největším změnám původního díla snad došlo u opery „Z mrtvého domu“, kde Janáček vycházel z ruského originálu Dostojevského románu a překládal si ho pro účely vytvoření libreta sám. Traduje se, že Janáček, byť příznivec slovanského souručenství a milovník ruského umění, nebyl dobrým znalcem ruštiny. Libreto „Z mrtvého domu“ se tak stalo dramatickým kompilátem z Dostojevského díla, kde z hlediska uspořádání nezůstal z původního díla „kámen na kameni“. Nadto Janáček zcela úmyslně vytvořil v libretu směsici českých, ruských a česko-ruských výrazů či spojení, takže vzniklo jakési „ptydepe“, ve kterém se lze těžko vyznat a zasluhovalo by mimo operu ještě jednoho překladu za účelem lepší srozumitelnosti. Obraty jako “Mám já košilu, šaraváry plyšové“ (Luka Kuzmič, 2.jednání) nebo diskuse mezi Mladým vězněm a Poběhlicí (konec 2.jednání): “Za vojáčky chodíš?“ “A což! Třeba bez žebra! Třeba bez žebra, přece ráda za vojáčky“ jsou luštitelné se slovníky v ruce či dalšími významovými analýzami.

K něčemu podobnému došlo i u „Věci Makropulos“, kde Janáčkova adaptace Čapkovy hry byla riskantnější o to, že v době kompozice opery byl Čapek v rozkvětu tvůrčích sil a jistě sledoval, co se s jeho díly děje, o to jednodušeji v rámci tehdejší Československé republiky. Dlužno připomenout, že Čapek byl o šestatřicet let mladší nežli Janáček a rozhodně k němu vzhlížel s jakousi generační úctou. Připomeňme, že operní „Věc Makropulos“ vznikala v letech 1923 až 1925, tedy v době, kdy Janáčkovi bylo okolo sedmdesátky a Čapkovi mezi třiceti a čtyřiceti lety. Janáček o svolení k adaptaci díla do operního libreta Čapka oficiálně požádal a ten mu svolení dopisem z 10.9.1923 udělil. V dopise se projevila Čapkova velkomyslnost, ale i určitá dávka ironie („Rád bych Vám dal ke zhudebnění něco lepšího než zrovna tenhle kus……….“). Velkomyslnost Čapka spočívala v tom, že dal Janáčkovi právo upravit svou divadelní hru jakkoli. Čapek píše:“….dávám Vám právo upraviti si můj text, jak budete potřebovati.“ Čapek tedy dopředu rezignoval na následné schvalování vlastního textu ze své strany. Je třeba upřímně říci, že Janáček měl štěstí.

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1928 – scéna Josef Čapek)

Nelze si ovšem myslet, že Čapek byl ve vztahu ke vznikajícímu opernímu dílu bez pochybností. Píše kupříkladu Janáčkovi: “Bojím se, že Vám tane na mysli něco jiného a lepšího, než můj kus – krom oné postavy 300leté – opravdu poskytuje“. Zkrátka řečeno, Čapek asi tušil, že adaptace Janáčka bude rozsáhlá a změní vyznění původního díla. Jistě si vzpomněl i na spor dramatika Jiřího Mahena s Janáčkem, kde Janáček argumentoval tím, že opera stojí nekonečně výše nad činohrou.

L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1928 – scéna Josef Čapek)
Čapek se ve svých odhadech nemýlil. Už sám fakt, že jeho drama je koncipováno jako komedie a Janáčkova „Věc Makropulos“ je typickým tragickým opusem, hovoří o mnohém. Stačí porovnat poslední větu dramatu na straně jedné a opery na straně druhé:
Čapek-Emilia Marty:
„Hahaha, konec nesmrtelnosti“
Janáček-Emilia Marty:
„Pater Hemon. (zhroutí se)
L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1977 – Naděžda Kniplová, Karel Berman, Zdeněk Švehla)
L.Janáček: Věc Makropulos (ND Praha 1977 – Milada Šubrtová, Rudolf Jedlička)

Janáček především hru Karla Čapka důkladně proškrtal. Diskuse o smyslu dlouhověkosti, vedená po proměně ve 3.jednání, zmizela úplně. Tento filozofující a moralizující dialog zjevně překážel Janáčkovi v dramatickém toku opery. Další text Janáček zhustil až nad míru srozumitelnosti a vyhodil vše, co bylo tak trochu „nad příběh samotný“.

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na