Jak by asi byl spokojený Bohuslav Martinů?

Měl to být slavnostní galavečer, vlastně večery – dva po sobě, se stejným programem. Tak se rozhodla pražská Státní opera uctít padesáté výročí úmrtí Bohuslava Martinů. Významného českého skladatele, který i v dějinách tohoto operního domu měl své místo. Třeba světová premiéra jeho Mirandoliny s legendární Márií Tauberovou se uskutečnila právě tady.


Po koncertním programu (který zařadila z důvodů absence nových premiér i do svého předplatného) sáhla Státní opera hlavně z důvodů finančních – na nové nastudování (nejen) některé z Martinů oper tu nemají peníze… (Za éry Daniela Dvořáka v čele Státní opery jsem skutečně netušil, že za pár let budu na tyhle časy, třeba s Martinů Vojákem a tanečnicí v režii Davida Poutneyho, vzpomínat s hlubokým povzdechem a konstatováním “To byly doby”…).
Sentiment stranou a k věci: Program slavnostního koncertu se zdál být sestaven docela dobře – výhradně z děl Martinů: Symfonické preludium pro velký orchestr Skála, orchestální svita z 1.dějství opery Divadlo za bránou, Saltarello z Mirandoliny a dva úryvky z Ariadny před přestávkou, po ní světová (!) premiéra Nokturna č.1 fis moll (několikastránkový rukopis uchovaný v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, který vydalo v září 2009 Editio Bärenreiter Praha) a konečně kantáta pro baryton, smíšený sbor a varhany Česká rapsodie. To vše v provedení orchestru a sboru Státní opery, přizván byl šéfdirigent Severočeské filharmonie Teplice Charles Olivieri-Munroe.

Výsledek? Za nezájmu publika a poloprázdného hlediště (alespoň v první večer) byl dojem značně rozpačitý. Zatímco úvodní Skála přece jen ještě slibovala, že ve Státní opeře se zase jednou aspoň trochu pochlapili, s nemastně neslaně zahranou suitou z Divadla za bránou byly naděje ty tam. Pravda, dvě ukázky z Ariadny nevyzněly nejhůř (zatímco solidnímu Martinu Šrejmovi připadl vzásadě nenáročný part Strážce, Simona Houda-Šaturová árii hlavní hrdinky nezůstala nic dlužna – byť jsem se nemohl zbavit dojmu, že Jana Jonášová byla před lety pro tuhle roli vhodnějším hlasovým typem). Zato v kantátě Česká rapsodie dokonal své sbor Státní opery: Nesezpívaný, budící dojem, jakoby šlo o jeho první zkoušku. V ženských hlasech to vypadalo, že jedna z dam sboru chce za každou cenu být sólistkou, mezi pány to nebylo o mnoho lepší… Barytonista Stanislav Sem (nedávno do Prahy přesídlil z Českých Budějovic) má sice nadějný hlasový fond, ale hlavně jeho výšky prozrazovaly, že na sobě musí ještě pracovat.

Když k tomu ke všemu člověk přičte třeba to, že hráčům ve Státní opeře zřejmě scházejí elementární profesionální návyky (jinak by před přestávkou, ještě při děkovačce sólistů, nemohli vstávat a odcházet do zákulisí), ale taky to, že chyběl tištěný program, na který prý nebyly peníze (uvaděčky rozdávaly jen úzkou černobílou nudličku papíru s pouhým výčtem programu a účinkujících), nezbývá, než konstatovat: Tohle si Martinů nezasloužil…

Kdo za to může? Bylo by určitě pošetilé vše svalovat na ředitele Státní opery Jaroslava Vocelku.

 

 

Bohuslav Martinů Gala
Slavnostní koncert k 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů
Státní opera Praha 1. a 2.října 2009
(psáno z prvního večera)
Orchestr a sbor Státní opery Praha
dirigent Charles Olivieri-Munroe
sólisté Simona Houda-Šaturová (soprán), Svatopluk Sem (baryton), Martin Šrejma (tenor), Daniela Valtová Kosinová (varhany)
sbormistři Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar

Bohuslav Martinů: Skála – Commedia dell’arte (Divadlo za bránou) – Saltarello (Mirandolina) – Sinfonia a árie (Ariadna) – Nokturno č. 1 – Česká rapsodie

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]

Mohlo by vás zajímat