Jak by asi byl spokojený Bohuslav Martinů?

Měl to být slavnostní galavečer, vlastně večery – dva po sobě, se stejným programem. Tak se rozhodla pražská Státní opera uctít padesáté výročí úmrtí Bohuslava Martinů. Významného českého skladatele, který i v dějinách tohoto operního domu měl své místo. Třeba světová premiéra jeho Mirandoliny s legendární Márií Tauberovou se uskutečnila právě tady.


Po koncertním programu (který zařadila z důvodů absence nových premiér i do svého předplatného) sáhla Státní opera hlavně z důvodů finančních – na nové nastudování (nejen) některé z Martinů oper tu nemají peníze… (Za éry Daniela Dvořáka v čele Státní opery jsem skutečně netušil, že za pár let budu na tyhle časy, třeba s Martinů Vojákem a tanečnicí v režii Davida Poutneyho, vzpomínat s hlubokým povzdechem a konstatováním “To byly doby”…).
Sentiment stranou a k věci: Program slavnostního koncertu se zdál být sestaven docela dobře – výhradně z děl Martinů: Symfonické preludium pro velký orchestr Skála, orchestální svita z 1.dějství opery Divadlo za bránou, Saltarello z Mirandoliny a dva úryvky z Ariadny před přestávkou, po ní světová (!) premiéra Nokturna č.1 fis moll (několikastránkový rukopis uchovaný v Centru Bohuslava Martinů v Poličce, který vydalo v září 2009 Editio Bärenreiter Praha) a konečně kantáta pro baryton, smíšený sbor a varhany Česká rapsodie. To vše v provedení orchestru a sboru Státní opery, přizván byl šéfdirigent Severočeské filharmonie Teplice Charles Olivieri-Munroe.

Výsledek? Za nezájmu publika a poloprázdného hlediště (alespoň v první večer) byl dojem značně rozpačitý. Zatímco úvodní Skála přece jen ještě slibovala, že ve Státní opeře se zase jednou aspoň trochu pochlapili, s nemastně neslaně zahranou suitou z Divadla za bránou byly naděje ty tam. Pravda, dvě ukázky z Ariadny nevyzněly nejhůř (zatímco solidnímu Martinu Šrejmovi připadl vzásadě nenáročný part Strážce, Simona Houda-Šaturová árii hlavní hrdinky nezůstala nic dlužna – byť jsem se nemohl zbavit dojmu, že Jana Jonášová byla před lety pro tuhle roli vhodnějším hlasovým typem). Zato v kantátě Česká rapsodie dokonal své sbor Státní opery: Nesezpívaný, budící dojem, jakoby šlo o jeho první zkoušku. V ženských hlasech to vypadalo, že jedna z dam sboru chce za každou cenu být sólistkou, mezi pány to nebylo o mnoho lepší… Barytonista Stanislav Sem (nedávno do Prahy přesídlil z Českých Budějovic) má sice nadějný hlasový fond, ale hlavně jeho výšky prozrazovaly, že na sobě musí ještě pracovat.

Když k tomu ke všemu člověk přičte třeba to, že hráčům ve Státní opeře zřejmě scházejí elementární profesionální návyky (jinak by před přestávkou, ještě při děkovačce sólistů, nemohli vstávat a odcházet do zákulisí), ale taky to, že chyběl tištěný program, na který prý nebyly peníze (uvaděčky rozdávaly jen úzkou černobílou nudličku papíru s pouhým výčtem programu a účinkujících), nezbývá, než konstatovat: Tohle si Martinů nezasloužil…

Kdo za to může? Bylo by určitě pošetilé vše svalovat na ředitele Státní opery Jaroslava Vocelku.

 

 

Bohuslav Martinů Gala
Slavnostní koncert k 50. výročí úmrtí Bohuslava Martinů
Státní opera Praha 1. a 2.října 2009
(psáno z prvního večera)
Orchestr a sbor Státní opery Praha
dirigent Charles Olivieri-Munroe
sólisté Simona Houda-Šaturová (soprán), Svatopluk Sem (baryton), Martin Šrejma (tenor), Daniela Valtová Kosinová (varhany)
sbormistři Tvrtko Karlovič, Adolf Melichar

Bohuslav Martinů: Skála – Commedia dell’arte (Divadlo za bránou) – Saltarello (Mirandolina) – Sinfonia a árie (Ariadna) – Nokturno č. 1 – Česká rapsodie

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na