Rossiniho drážďanská cesta do Remeše přes Brusel

Nyní se s Rossiniho dílem nově představila Saská státní opera v Drážďanech v krásné Semperově budově – a bylo to na této scéně poprvé. Jinak v Německu se v nedávné době hrála Cesta do Remeše v Deutsche Oper v Berlíně. Inscenování díla je ale velmi složité a náročné hlavně po stránce vokální, protože zahrnuje téměř osmnáct sólových partů, z toho minimálně dvanáct velkých, což je jistě unikátní.

Opera také nemá předehru. Ale předem prozradím, že se s tím Drážďany vypořádaly bezproblémově, ovšem inscenačně to bylo úplně jiné. Abych se vrátil k hudební stránce, ta byla svěřena již mezinárodně známému mladému italskému dirigentovi Francescu Lanzillottovi, který před rokem debutoval v Drážďanech ve Verdiho Rigolettovi, a tak si s výtečnou Staatskapelle Dresden již dobře rozuměl. Jen tak mimochodem, současně je na repertoáru zdejší opery též Lazebník sevillský, takže pro zdejší muzikanty je Rossiniho hudba dobře známá.

Obsahem opery je příběh řady významných šlechtických osobností nejrůznějších národností, které jedou na korunovaci francouzského krále do Remeše a uvíznou v hotelu U Zlaté lilie v malém lázeňském městečku Plombiéres, jež je vzdáleno od francouzského korunovačního města mnoho kilometrů. Zdrží se zde kvůli nedostatku koní k dostavníku pro pokračování v další cestě. Jsou tedy nuceny čekat v hotýlku Madame Cortése (Julia Maria Dam) a tam se mezi nimi rozvíjí řada nejrůznějších vztahů, flirtů a hádek. Laura Scotzi, italská režisérka a choreografka střední generace naturalizovaná ve Francii (nastudovala stejnojmenný titul před sedmi lety v Norimberku, koncepčně velmi podobný současnému provedení, ale s jinou výpravou), chtěla jít se současnými inscenačními trendy, a tak děj přesadila do Bruselu do sídla Evropské komise. Tomu zcela odpovídá scéna Nataši Le Guen de Kerneizon se spolupracovnicí Isabelle Girard-Donnatou a kostýmy Fanny Brouste. Jsme v bruselském hotelu Evropské komise, který řídí Madame Cortése se svými spolupracovníky. Hosté se chtějí dostat z Bruselu do Remeše pochopitelně nikoli kočárem, ale letadlem. To však není momentálně k dispozici. Přichází tedy sled příhod a života prožívaného v sídle Evropské unie.

Scéna je tvořena dvěma podlažími, přičemž spodní je na otočném jevišti, a tak se dostáváme různě do jednacích sálů, kanceláří poslanců, restaurací atd. Horní část je spojena s přízemím zaskleným výtahem. V celém tom mumraji můžeme vidět řadu postav s maskami na hlavách, představujících přední evropské státníky v čele s Angelou Merkelovou, ale též paní Macronovou. Nechybí italský ministr Salvini, Tsipras, Kaczynski nebo Sarkozy, Sanchez i premiér Boris Johnson; a všichni mají vazby na postavy opery. Na monitoru je vidět, jak třeba žluté vesty drancují auto s luxusními věcmi hraběnky z Folleville, ztvárněné vynikající Finkou Tutti Takalou, která se blýskne svojí jiskřivou koloraturou v árii „Partir, oh ciel! Desio…“. Zároveň se sborem opery se objevují tanečnice, které předvádějí plakáty s nápisy za práva bohatých, což vede ke konfliktu. Vidíme též hraběnčina milence, francouzského sukničkáře Belfioriho, v podání rovněž vynikajícího brazilského tenoristy Daniela Umbelina, který má na sobě též oblečenou – světe div se – žlutou vestu. Těch paradoxních a jiných situací za sebou rychle plynoucích jako svižná Rossiniho hudba je připraveno tolik, že by na jejich popsání nestačilo několik stránek, navíc vizuálně je vše daleko jasnější a působivější. Zmíním tedy jenom něco málo z několika obrazů skoro tříhodinové opery.

Ocitáme se třeba v kanceláři lorda Sidneye (Georg Zeppenfeld), který jako Angličan má kvůli brexitu zabaleno v krabicích. Z jedné vyleze postava ženy znázorňující královnu Alžbětu II. (stejný obraz visí na stěně). Nakonec předvede nečekaně na stole striptýz a objeví se jako mladice. Legrační je konflikt ruského generála barona Liebeskopfa v podání vynikajícího uruguayského tenoristy Edgarda Roscha, který spolu se Španělem Donem Alvarem (Bernard Hansky) bojuje o krásnou Polku markýzu Melibeu, ztvárněnou báječnou ruskou mezzosopranistkou Marií Katajevovou. Boj se ale zvrhne v politiku – vztah Ruska s Polskem! Na plátno v pozadí se třeba promítá obraz Kremlu. Ještě jiná mladá ruská umělkyně zaujme pěvecky i herecky. Je to představitelka všudypřítomné Corinny Elena Gorshunova. Pěkná je scéna, v níž se objeví kouzelník se svou asistentkou a proměňuje vlajky v bílé živé holubičky. Nakonec vykouzlí i králíka. Za evropskou vlajkou se objeví Corinna v modrých šatech se zlatými hvězdami. Objevuje se mapa sjednocené Evropy, kterou začnou pomalu překrývat tmavé mraky – že by budoucí problémy?

Po přestávce začíná třetí dějství Beethovenovou Ódou na radost z Deváté symfonie. Hraje se tak dlouho, dokud se do hvězdami tvořeného kruhu nepromítne výstižné heslo v jazycích všech 28 států EU (v češtině: „Jednotná v rozmanitosti“). Bylo to kvitováno aplausem publika. Dostáváme se do televizního studia, kde probíhá debata, tlumočená i baletkou ve znakovém jazyce, mezi Corinnou alias předsedkyní CDU Annegret Kramp, za níž stojí a tahá za nitky kancléřka Merkelová, a francouzskou stranou zastoupenou rytířem Belfiorem s Macronovými našeptávači v pozadí. Francouzi dostanou před sebe víno a německá strana sklenici piva. Tu pak v nestřeženém okamžiku Merkelová své koaliční partnerce sebere a tím debata skončí. Velmi komická je třeba scéna, kdy na vyvýšené galerii nad scénou táhne na svém několik metrů dlouhém svatebním závoji Polka Melibea ležícího Vladimira Putina. Musím zmínit též nádherný sonorní, ale hebký hlas Itala Maurizia Murrara v roli spisovatele a starožitníka i komentátora některých situací Dona Profonda v árii „Io! Medaglie incomparabili…“.

Najednou jsou připraveny obrovské letištní schůdky společnosti Air France, na které nastupují všichni sólisté a virtuózně zpívají krásné, ale smutné a cappella „Ah! A tal colpo inaspettatto…“ (interpreti jsou jedenácti národností!). Jsou připraveni odletět do Remeše. Hlavní organizátorka madame Cortése nově oznamuje, že se zatím kvůli stávce nepoletí. Místo toho by se mohlo jet na velké korunovační slavnosti v Paříži. Promítají se tedy poutavé záběry města na Seině. Parlament se připravuje na slavnost se stoly pokrytými národními vlajkami států jako ubrusy. Sál je zaplněn hodujícími hosty. Později se setmí a má se ukázat nový král, tedy v současné verzi příští francouzský prezident. Objevuje se zvláštní, téměř strašidelná postava jakéhosi rytíře s holí v rouše, na němž jsou vyšité královské lilie. S ním přichází dívka v modrém kostýmu posetém hvězdami, které z ní „král“ postupně strhává. Dívka klesne na zem a zbude na ní jen jedna hvězda. Že by rozpad unie? V závěrečném zpěvu všech sólistů a perfektně sezpívaného sboru pod Jörnem Hinnerkem Andresenem je vzdáván hold novému vůdci Francie. Konec. Veliký aplaus obecenstva tvořeného vesměs starší generací, protože tato druhá repríza byla totiž v rámci seniorského předplatného. Kdo se chce pobavit a poslechnout si výborný zpěv a hudbu s tím, že přistoupí na aktualizaci díla, ať se jede podívat do Drážďan.

Hodnocení autora recenze 80 %

Gioachino Rossini: Il viaggio a Reims / Cesta do Remeše
Semperoper Dresden
(Psáno z druhé reprízy v neděli 6. října 2019)

Dirigent: Francesco Lanzillotta
Režie: Laura Scozzi
Výprava: Natacha Le Guen de Kerneizon
Kostýmy: Fanny Brouste
Osvětlení: Fabio Antoci
Choreografie: Olivier Sferlazza
Sbormistr: Jörn Hinnerk Andresen
Dramaturgie: Juliane Schunke

Corinna: Elena Gorshunova
Marquise Melibea: Maria Kataeva
Lady von Folleville: Tuuli Takala
Madame Cortese: Iulia Maria Dan
Chevalier Belfiore: Daniel Umbelino
Graf von Libenskof: Edgardo Rocha
Lord Sidney: Georg Zeppenfeld
Don Profondo: Maurizio Muraro
Baron von Trombonok: Martin-Jan Nijhof
Don Alvaro: Bernhard Hansky
Don Prudenzio: Tilmann Rönnebeck
Don Luigino / Zefirino: Beomjin Kim
Delia: Anna Kudriashova-Stepanets
Maddalena: Menna Cazel / Roxana Incontrera
Modestina: Tamara Gura
Antonio: Doğukan Kuran
Gelsomino: Gerald Hupach

Sächsischer Staatsopernchor Dresden
Sächsische Staatskapelle Dresden