Rossiniho festival Pesaro: Usáma bin Ládin v opeře

To, co se dělo po posledních taktech Rossiniho Mojžíše v Egyptě na letošním operním festivalu v Pesaru, jsem v hledišti už řadu let v takové intenzitě nezažil. Podlaha se doslova otřásala při nadšeném dupání a volání bravo, přitom souběžně s tím někteří hlavně starší návštěvníci spěchali s rozčilenými gesty k východům, skandovaný potlesk jedněch druzí narušovali bučením, obrovské nevšední vzrušení bylo na konci cítit i z jeviště od účinkujících. Tak vypadá ten pravý operní skandál. Svojí kontroverzní aktualizovanou režií, v níž Rossiniho Mojžíš vystupuje v kostýmu teroristy Usámy bin Ládina, se o něj letos v Pesaru postaral známý britský režisér Graham Vick. Ze zmíněné bouřlivé děkovačky koluje po internetu hned několik amatérských videozáznamů, tady je jeden z nich:

Letošní už dvaatřicátý ročník ojedinělého festivalu v Rossiniho rodišti, svým charakterem a postavením srovnatelného snad jedině s Wagnerovým Bayreuthem, nabídl – podobně jako v předchozích letech – tři „regulérní“ operní tituly, vybrané z bezmála čtyř desítek operních partitur skladatelova odkazu. La scala di seta (Hedvábný žebřík – 1812) patří k pětici raných jevištních kompozic, které dvacetiletý Rossini vytvořil během jediného roku; premiéru toto svěží dílko mělo v květnu 1812 v benátském Teatro San Moise. Jde o situační frašku, z rodu krátkých oper, které se na přelomu 18. a 19.století těšily v Itálii poměrně velké oblibě. Už v ní ale nelze nepřehlédnout pro Rossiniho tolik typické ansámbly, stejně jako i do té doby v opeře zdaleka ne běžné barvitější vykreslení charakterů jednotlivých postav a také neomylný cit pro dramatickou vypointovanost děje. I tak ale z Hedvábného žebříku v širším povědomí dnes zbyla jen jiskrná předehra, byť k několika pokusům o jeho znovuvzkříšení v novodobé historii opery došlo (Londýn, San Francisco).

Neuvěřitelnou plodnost Rossiniho coby skladatele dokládá seznam šestnácti po Žebříku následujících operních titulů, zkomponovaných během pouhých pěti (!) let (s řadou těch známějších, jako je Italka v Alžíru, Tankred, Turek v Itálii, Lazebník sevillský, Popelka, ale i nedávno v Met uvedenou Armidou), které dělí premiéry Hedvábného žebříku a historické fresky Adelaide di Borgogna, poprvé nastudované na sklonku roku 1817 v Teatro Argentina Roma a letošním pesarským festivalem znovu připomenuté. Rossiniovští badatelé přitom občas zdůrazňují, že Adelaide doplatila na nepříliš zdařilé libreto, které Rossiniho tvůrčímu rozletu nevyhovovalo a poněkud jej svazovalo. Epizoda z italských středověkých dějin, líčící boj o korunu a příběh vdovy po otráveném králi Lotharovi Adelaidy, sice vyznívá ve zpracování libretisty Giovanniho Schmidta poněkud ploše a schématicky (ostatně vzpomeňme na jeho podobně nepříliš vyvedené libreto k již zmíněné Armidě), avšak Rossiniho hudba za pozornost rozhodně stojí, už třeba jen pro svoji melodickou invenci, výraznou plasticitu instrumentace či virtuózně efektní pěvecké party a působivé sborové scény.

Bezprostředně po Adelaidě v Rossiniho tvorbě následující a hned zkraje již zmíněný, letos v Pesaru uvedený Mojžíš v Egyptě (Mosè in Egitto – premiéra počátkem roku 1818 v neapolském Teatro San Carlo) pak dokládá další výrazný posun ve skladatelově vývoji. V Mojžíšovi se poprvé u Rossiniho objevuje propojení předehry se samotným dějem, v partituře lze vycítit skladatelův obdiv k jeho německým současníkům (například Beethovena Rossini o čtyři roky později ve Vídni osobně navštívil) – ne nadarmo si Rossini vysloužil přezdívku Il Tedeschino, tedy Malý Němec, Němeček. Operu o odchodu Židů v čele s Mojžíšem z Egypta (pochopitelně zkomplikovaného milostnou zápletkou), zkomponovanou podle o padesát let starší hry Francesca Ringhieriho, Rossini hned následujícího roku přepracoval; právě z této verze s upraveným třetím jednáním i finále jednání prvního vycházelo letošní pesarské nastudování (známou Mojžíšovu motlitbu z této verze Mojžíše zpracoval pro housle a klavír o deset let starší Rossiniho přítel Nicolo Paganini). K Mojžíšovi se pak – pod pozměněným názvem Mojžíš a faraón (Moïse et Pharaon) – Rossini vrátil ještě jednou, pro uvedení v Paříži roku 1827. Za připomenutí možná stojí i to, že Rossiniho Mojžíše uvedlo v polovině devadesátých let 19.století také pražské Nové německé divadlo.

Letošní festivalovou trojici Hedvábný žebřík – Adelaida di Borgogna – Mojžíš v Egyptě i tentokrát tradičně doplnilo „studentské představení“ (Accademia Rossiniana) Cesty do Remeše (Il viaggio a Reims), prvního pařížského Rossiniho titulu, k poctě korunovace Karla X. na francouzský trůn (premiéra v červnu 1825 v pařížském Théatre-Italien).

Režijní i interpretační podobu nejnovějšího festivalového ročníku lze podle mého názoru označit za jednu z nejzdařilejších za řadu posledních let, znovu potvrzující vesměs skutečně špičkovou kvalitu a již dávno dosaženou prestiž těchto každoročních rossiniovských hodů. Kolik jen dalších skladatelů, jejichž noty jsou v mnoha případech víceméně neodvratně zasypány prachem archivů, by rodákovi z Pesara mohlo „jeho“ festival závidět!

Režiséři to tady ovšem nemají snadné: Itálie je například oproti německým zemím při vnímání inscenačního ztvárnění předkládaných operních inscenací značně konzervativní a tak úspěšně prorazit a získat tamního diváka skutečně současným divadlem, respektujícím původní předlohu a přitom z ní umějícím vyhmátnout tu s dneškem nejvíce korespondující rovinu, je tady o to obtížnější. Jistě, do Pesara za Rossinim každoročně přijíždějí i přesto, že není zrovna snadno dosažitelné, stovky zahraničních milovníků opery doslova z celého světa, od Japonců až po Američany (jenom během letošních čtyř představení jsem v Pesaru narazil na čtrnáct Čechů či Slováků); i tak ale základní návštěvnický kádr pochopitelně tvoří značně konzervativní domácí publikum, které svůj nesouhlas dokáže dát hodně emotivně najevo.

Jakkoli již zmíněná kontroverzní režijní koncepce Rossiniho Mojžíše z dílny uměleckého šéfa birminghamské opery a častého hosta londýnské Covent Garden, Brita Grahama Vicka může vzbuzovat ohromné emoce a výtky, že s Rossiniho dílem zdaleka ne vždy koresponduje (Faraon – Usáma bin Ládin namlouvá svá poselství do videokamery, Židé jsou tady sebevražednými atentátníky s blikajícími bombami připnutými na své tělo, přímo v řadách míří na diváky samopalníci s kalašnikovy, na scéně nechybí ani izraelská vlajka či ve finále příjezd tanku), jako celek je ji třeba rozhodně přijmout. Alespoň mne a společně se mnou i tu pomyslnou „moji“ bouřlivě aplaudující polovinu hlediště Vick přesvědčil o smysluplnosti svojí vize, ve svém výsledku zdařile nacházející spojnici mezi historickým tématem exodu Židů s etnickými a náboženskými konflikty dneška, ústícími stále častěji ve hrůzné teroristické činy. Vickův Mojžíš je nesmírně sugestivní ohromnou podívanou, na jakou se nezapomíná. Vick se přitom v Pesaru k Mojžíšovi dostal už po druhé, je totiž podepsán i pod předchozím nastudování z roku 1997.

 

Ve stínu Mojžíše – částečně tak trochu nezaslouženě – zůstal režisér druhé letošní nové produkce, italský tvůrce Pier’Alli (v opeře zaujal například jeho valencijský Fidelio před pár lety). Adelaide di Borgogna (vůbec první scénické provedení v historii pesarského festivalu, když před pěti lety tu byla uvedena koncertně) vyznívá jako přece jen komorněji pojatá historická freska, vcelku úspěšně kombinující dobové kostýmy s často dynamickou projekcí stylizovaných reálií i nadčasové symboliky.

 

Italský režisér Damiano Michieletto a jeho – za pomoci vtipného aranžmá i rafinovaně navržené scény s obrovským zrcadlem – úspěšně ztvárněný Hedvábný žebřík se v Pesaru tak trochu překvapivě objevil v obnovené podobě znovu již po dvou letech; ani tentokrát v publiku ale nechyběly salvy smíchu nad situační komikou a mistrně vypointovanými hereckými etudami.

 

Pravidelným návštěvníkům Pesara je pak důvěrně známá i přes svoji jednoduchost působivá inscenace Cesty do Remeše (režie Emilio Sagi) z prostředí lázeňského letoviska, každoročně uváděná s nově nastupující generací zpěváků – účastníků projektu Accademia Rossiniana, přitažlivá hlavně bezprostředností mládí, stejně jako i velkými pěveckými přísliby do budoucna.

Rozebírat jednotlivé pěvecké (i herecké !) výkony z letošního Pesara by vydalo na zvláštní, neméně obsáhlé pojednání. Již dlouho mezi stálice festivalu patří řada pěveckých hvězd zvučných jmen, prověřených na většině předních zahraničních scén. I letos fascinovalo umění přední rossiniovské interpretky Daniely Barcellony (Ottone v Adelaidě), neméně se blýskla i další mezzosopranistka – Sonia Ganassi (Elcia v Mojžíšovi), z ženských hlasů doslova ohromila v Pesaru debutující australská sopranistka Jessica Pratt (Adelaida), poprvé se na festivalu objevila i výtečná ruská sopranistka Olga Senderskaya (Amaltea v Mojžíšovi). Tenorem z kategorie rossiniovských snů je ruský tenorista Dmitry Korchak (Ostride v Mojžíšovi), stejně jako i další pesarský debutant – bukurešťský tenor Bogdan Mihai (Adelberto z Adelaidy), jen chválu zaslouží i nadějný tenorista z Kalifornie John Zuckerman (Dormont v Hedvábném žebříku). Skvělý byl i výkon mladého italského basisty Alexe Esposita (Faraón v Mojžíšovi), stejně jako i dalšího domácího sólisty, basbarytonisty Nicoly Ulivieriho (Berengario v Adelaidě). Brilantní a nesmírně barvité bylo hudební nastudování Roberta Abbada (Mojžíš), především citem pro potřeby zpěváků zaujal v Pesaru debutující moskevský rodák, dirigent Dmitry Jurowski (Adelaide), průzračnost rané rossiniovské partitury ctil José Muguel Pérez-Sierra (Hedvábný žebřík). A ještě něco: Po mnoha letech letos poprvé v Pesaru překvapivě chyběl Pražský komorní sbor Lubomíra Mátla, o pravých důvodech se lze jen dohadovat.

Rossini Opera Festival – to je i celá řada instrumentálních koncertů i pěveckých recitálů. Vedle večera již zmíněného tenoristy Dmitry Korchaka se tu letos se svým programem představila i italská mezzosopranistka Marianna Pizzolato, která krom toho předvedla také Rosinu v koncertním provedení Lazebníka.

Příští, již třiatřicátý ročník nabídne dva rané Rossiniho tituly, Ciro in Babilonia a Il signor Bruschino, které doplní pozdější Matylde di Shabran.


 

Gioachino Rossini:
Adelaide di Borgogna
Dirigent: Dmitri Jurowski
Režie, scéna, kostýmy a světlo: Pier’Alli
Sbormistr: Lorenzo Fratini
Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna
Rossini Opera Festival 2011
Premiéra 10.srpna 2011 Teatro Rossini Pesaro
(psáno z reprízy 16.8.2011)

Ottone – Daniela Barcellona
Adelaide – Jessica Pratt
Berengario – Nicola Ulivieri
Adelberto – Bogdan Mihai
Eurice – Jeannette Fischer
Iroldo – Francesca Pierpaoli
Ernesto – Clemente Antonio Daliotti

***

Gioachino Rossini:
Mosè in Egitto
Dirigent: Roberto Abbado
Režie: Graham Vick
Scéna a kostýmy: Stuart Nunn
Světla: Giuseppe Di Iorio
Sbormistr: Lorenzo Fratini
Orchestra e Coro del Teatro Comunale di Bologna
Rossini Opera Festival 2011
Premiéra 11.srpna 2011 Adriatic Arena Pesaro
(psáno z reprízy 17.8.2011)

Faraone – Alex Esposito
Amaltea – Olga Senderskaya
Osiride – Dmitry Korchak
Elcia – Sonia Ganassi
Mambre – Enea Scala
Mosè – Riccardo Zanellato
Aronne – Yijie Shi
Amenofi – Chiara Amarù

***

Gioachino Rossini:
La scala di seta
Dirigent: José Miguel Pérez-Sierra
Režie: Damiano Michieletto
Scéna a kostýmy: Paolo Fantin
Světla: Alessandro Carletti
Orchestra Sinfonica G. Rossini
Rossini Opera Festival 2011
Obnovená premiéra 12.srpna 2011
(psáno z reprízy 15.8.2011)

Dormont – John Zuckerman
Giulia – Hila Baggio
Lucilla – Josè Maria Lo Monaco
Dorvil – Juan Francisco Gatell
Blansac – Simone Alberghini
Germano – Paolo Bordogna

***

Gioachino Rossini:
Il viaggio a Reims
Dirigent: Yi-Chen Lin
Režie: Emilio Sagi
Obnovené nastudování: Elisabetta Courir
Scéna: Emilio Sagi
Kostýmy: Pepa Ojanguren
Orchestra Sinfonica G. Rossini
Rossini Opera Festival 2011 – Accademia Rossiniana
Obnovené nastudování: 14.srpna 2011 Teatro Rossini Pesaro

Corinna – Elena Tsallagova
Marchesa Melibea – Adriana Di Paola
Contessa di Folleville – Maria Aleida
Madama Cortese – Carmen Romeu
Cavalier Belfiore – Giorgio Misseri
Conte di Libenskof – Caner Akin
Lord Sidney/Antonio – Andrea Vincenzo Bonsignore
Don Profondo – Matteo D’Apolito
Barone di Trombonok – Giampiero Cicino
Don Alvaro/Don Prudenzio – Elier Muñoz
Don Luigino – Marcos Carrero
Delia – Vera Chekanova
Maddalena – Marina Pinchuk
Modestina – Kanae Fujitani
Zefirino – John-Colyn Gyeantey
Gelsomino – Lu Yuan

www.rossinioperafestival.it

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments