Rossiniho múzy: Marietta Marcolini a Isabella Colbran (2)

(Dokončení)

Isabella Colbran (1785 – 1845)

Nejen lukrativní smlouva s intendantem neapolského Teatro San Carlo Domenicem Barbajou byla tím hlavním lákadlem, proč se Rossini v roce 1815 přesunul ze severu Itálie na jih. Který skladatel by nechtěl tvořit pro nejpůvabnější prima donnu, která v té době působila na operní scéně? A navíc obdařenou zářivým sopránem a technikou převzatou od kastrátů? V roce 1815 je Isabella skutečně na pěveckém Olympu a cesta nahoru nebyla nijak obtížná. Lví podíl na tom má její otec Juan, bývalý houslista královského orchestru v Madridu, který pro svou dceru obětuje vlastní kariéru. Jakmile u malé Isabelly objeví pěvecké nadání, okamžitě s rodinou opouští Madrid a stěhuje se do tehdejších center hudebního světa. Nejprve do Paříže a následně do Bologni. V Paříží je Isabelliným učitelem jeden z nejuznávanějších kastrátů své doby Girolamo Crescentini, který jí zasvětí do světa jedinečné techniky těchto výjimečných zpěváků. V roce 1804 si tam Isabella odbude svůj operní debut a recenzenti píší v superlativech o jejím hlase, který má nejen rozsah tří oktáv, ale je „uhlazený, sametový, sytý stejně tak i třpytivý a rezonantní“, jak například podotýká Journal des Débats. O dva roky později se Isabella přesouvá do Itálie.

Její otec se ukazuje být mimořádně dobrým manažerem, který umí navazovat ty správné společenské kontakty. Díky nim se Isabella v roce 1806 stává členkou slavné L´Accademia Filarmonica v Bologni. Shodou okolností ve stejné době získává stipendium na téže instituci i osm let mladší Gioachino Rossini. Zda se ti dva v Bologni potkali, není jisté. Jisté však je, že Gioachino musel o Isabelle vědět, protože v tamních hudebních kruzích se jméno a pěvecké schopnosti španělské krásky hojně přetrásaly. I italští kritici oceňovali stejné hlasové vlastnosti jako jejich francouzští kolegové. Fascinovala je však také schopnost, s jakou se Isabella dokázala na jevišti transformovat do svých, bez výjimky dramatických a tragických rolí. Nejlépe to vystihuje Stendhal. „Mimo jeviště v sobě měla důstojnosti asi tolik co průměrná modelka modisty, ale v okamžiku, kdy se ocitla na scéně, čelo ozdobené královským diadémem, vyvolávala bezděčný respekt i u těch, s nimiž si před pár minutami důvěrně povídala ve foyer divadla“.Publikum v Bologni si Isabella získává především svými výkony v Nicoliniho Traiano in Dacia a Cimarosově Artemisia, kde zpívá po boku posledního z éry slavných kastrátů, Giovanniho Battisty Vellutiho. Následují úspěšná vystoupení i před milánským publikem a to hned ve třech premiérách, Nicoliniho Coriolano, Federiciho Ifigenia a Lavigniho Oracamo. V roce 1811 završuje otec Juan svou několikaletou neúnavou marketingovou akci na podporu své dcery. Díky stykům s rodinou Napoleona Bonaparte získává Isabella angažmá v tehdy nejslavnějším operním domě světa, Teatro San Carlo v Neapoli. Neapolskému publiku se poprvé představí v Paisielliho Nina, o sia La pazza per amore. Velký úspěch sklízí ve Spontiniho La Vestale a v roce 1813 si díky Mayrově Medea in Corinto poprvé zkusí, jaké to je, když je hlavní role psána přímo pro ni. Z řad obdivovatelů, kteří se kolem ní rojí, si nejblíže k tělu pouští svého chlebodárce Domenica Barbaju, jež ji uvede do světa neapolské smetánky a s tím spojených heren a kasin, které sám vlastní. U Isabelly, která nesnáší nudu a která nikdy neměla o peníze nouzi, se začíná probouzet hráčská vášeň. Její finance však zatím stále spravuje otec Juan, který chce, aby Isabella jako pravá operní hvězda měla tomu odpovídající příbytek. V roce 1812 tedy kupuje honosnou vilu v Castenaso, v sousedství Bologni. Úlohu impresária své dcery, kterou zvládl na výbornou, od této chvíle z větší části  přenechává Barbajovi.

Ten chce pro své divadlo i svou prima donnu jen to nejlepší, a proto povolává v roce 1815 Rossiniho. Jeho šestý smysl mu napovídá, že tento mladík může jím spravované divadlo povznést ještě výše. Současně ale ví, že pro něj osobně představuje nebezpečí. Mladému maestrovi, který se stane i uměleckým šéfem divadla, nabídne štědré finanční podmínky, které se s dosavadními nedají srovnat, ale současně ho zavalí prací. Domnívá se, že tím zabrání, aby se Rossini nechal rozptylovat svým okolím. Pro jistotu ho i důrazně požádá, aby se držel dál od slečny Colbranové. Rossini si toto upozornění z počátku vezme za své i proto, že mimo zdi Teatro San Carlo není o rozptýlení nouze. Isabella však zjevně takové upozornění neobdrží a nezdráhá se s Rossinim při přípravách opery Elisabetta, Regina d´Inghilterra flirtovat.

Úspěch opery předčí všechna očekávání. Isabella do ztvárnění anglické panovnice vloží všechny své dosavadní zkušenosti s rolemi královen a její dramatické herectví v kombinaci s hudbou, která dle Stendhala „zvedá ze židle“, působí na publikum nezapomenutelným dojmem. K mimořádně silnému zážitku nepochybně přispěly i šaty, které měla Isabella na sobě a které byly přesnou kopií šatů anglické panovnice. „ … a tak věhlas historie ležel jako nedotknutelný plášť na jejím královském vzezření a ještě více zdůrazňoval její omračující půvab. V obrovském hledišti divadla San Carlo by se těžko našel muž, který by v ten okamžik nepovažoval smrt za bezvýznamnou cenu za jediný pohled od tak nádherné královny“. Takové ódy pěje po premiéře na adresu Isabelly Stendhal.

Isabella však neomráčí jen jeho. Definitivně ztracený je i Rossini, který k ní od tohoto okamžiku vzhlíží jako ke své královně. A záhy si i vrabci na neapolských střechách štěbetají o novém milostném trojúhelníku v operní společnosti. Barbaja sice zuří, ale protože mu Isabella stále částečně zachovává přízeň, převládne u něj podnikatelský duch a Rossiniho nijak netrestá. Ten je rozhodnut vystavět své milé pomník nehynoucí slávy. Hned další jeho opera inscenovaná na druhé neapolské operní scéně Teatro del Fondo o rok později, sleduje tento cíl a přes zásadní změny v ději oproti Shakespearovu originálu slaví Rossiniho Otello úspěch. Isabella však v témže roce začíná pociťovat první známky opotřebení hlasu.

Dalším důkazem Rossiniho lásky k Isabelle je v roce 1817 Armida. Opera, kterou Richard Osborne označuje za dílo, kde Rossiniho hudba ztrácí svou dosavadní nevinnost a je plná smyslnosti. Podle něj je to důkazem, že vzájemná přitažlivost mezi oběma protagonisty našeho příběhu ani časem neztrácela na intenzitě. Podpis Isabelly, který je připojen pod partiturou vedle toho Rossiniho, však může značit, že v tomto případě nebyla Španělka jen pouhou inspirací pro skladatele. Naopak je velmi pravděpodobné, že některá čísla v této opeře mohou pocházet z jejího pera. V komponování nebyla žádnou začátečnicí, naopak v té době už měla na svém kontě tři písňové cykly věnované učiteli Crescentimu, španělské královně a francouzskému místodržiteli v severní Itálii princi de Beauharnais. V dalších letech napsala ještě cyklus písní pro ruskou carevnu a pravděpodobně také několik skladeb věnovaných památce svého otce.

Role Armidy je mimořádně obtížná, obsahuje spoustu rossiniovských fioritur, zdobných prvků a koloraturních pasáží, které byly specialitou Colbranové. Ke stále častějšímu zařazování těchto prvků, zejména těžkých koloratur, do rolí psaných pro Isabellu však Rossiniho nevede jen virtuozita jeho milé, ale postupem času především fakt, že Isabellina hlasová deklinace rychle graduje. Zdobné pasáže tak do jisté míry pomáhají maskovat skutečnost, že Isabella má čím dál tím více problém udržet čistý tón.

O ukončení kariéry však ani na minutu neuvažuje. Je jí teprve třicet tři let a divadlo a zpěv jsou její život. A k němu potřebuje i obdiv. Rossini a Barbaja jí ho zatím dopřávají vrchovatě jak na jevišti, tak mimo něj. Přesvědčivé herecké výkony však jsou jen slabou náplastí pro náročné neapolské publikum, které je všechno jiné jen ne hluché. Prima donna, která sklízela dlouhá léta od posluchačů jen obdiv a bouřlivé ovace, se nyní musí naučit přijímat projevy nespokojenosti a posměch. S přibývajícími neúspěchy pěveckými ztrácí postupně i svou dosavadní jistotu hereckou. Neapol hudbou žije, a tak se nevole posluchačů přenáší i mimo Teatro San Carlo. Na ulicích se objevují letáky žádající, aby Barbaja konečně přestal Isabellu protěžovat. Vzhledem k tomu, že divadlo patří královské rodině, řeší se celá věc i u dvora, ale Barbaja má své lidi na správných místech. Navíc král sám je tajným ctitelem půvabné Španělky. Isabella zůstává prima donnou a neapolské publikum si chodí do divadla spíše zapískat a zabučet, než zatleskat.

Jeho hněvu není ušetřen ani Rossini, který se snaží splnit kontrakt, jenž má podepsaný s Barbajou. Současně chce vyjít vstříc Isabelle a přitom zůstat alespoň částečně věrný sám sobě. Podaří se mu alespoň prosadit, aby role Isabelly tolik nevyčnívaly a aby do divadla mohly nastoupit další vynikající zpěvačky, což do té doby Isabella s Barbajou nedovolili. Po Armidě následují v rychlém sledu opery Mosè in Egitto (1818), Ricciardo e Zoraide (1818), Ermione (1819) a La donna del Lago (1819), v nichž se může Isabella znovu převtělit do rolí osudem zkoušených hrdinek, které tak ráda ztvárňuje. Zásadní podíl na tom, že se všechny s výjimkou Ermione setkají s obrovským úspěchem, má však především skutečnost, že nestojí jen a pouze na výkonu Isabelly, nýbrž i ostatních skvostných zpěváků, kteří v divadle působí. Novým lákadlem pro neapolské posluchače se stává především kontraaltistka Benedetta Rosmunda Pisaroni (o níž jsem psala zde).

Počátkem roku 1820 umírá Isabellin otec, doposud nejdůležitější člověk v jejím životě.  Přestože je Isabella finančně zajištěná, cítí, že potřebuje po svém boku člověka, o něhož se může opřít. Ze dvou dalších mužů, kteří do jejího života významně zasáhli, se definitivně rozhoduje pro Rossiniho. Ten se s Juanem Colbranem dobře znal, a i proto plně sdílí Isabellin smutek. Na památku otce Colbrana objedná u sochaře Adama Tadoliniho plastiku, která má zdobit chystané mauzoleum rodiny Colbran-Rossini. Tento krok je v podstatě jen potvrzením toho, že i Rossini chce svůj další život spojit s tím Isabelliným. Předtím, než se tak stane, musí znovu společně čelit projevům nespokojenosti ze strany neapolských milovníků opery a také politickým zemětřesením.

Povstání lidu proti dosavadní vládě Bourbonů vede k tomu, že Ferdinand I., král dvojí Sicílie, je nucen přislíbit vytvoření konstituční monarchie a tím i ústavy. Ve své funkci se mu však podaří udržet, a tím i jeho věrným v Teatro San Carlo. Pro ně Rossini mezitím připravuje další operu Maometto II. Všechny tyto události mají zřejmě vliv na náladu ve městě, kterou Stendhal na konci léta 1820 popisuje slovy: „Jedna jediná věc by učinila obyvatele Neapole šťastnými; nikoliv zavedení ústavy, ale odstranění signory Colbran!“ Není třeba dodávat, že Maometto II. v Neapoli propadne.

Isabella se s neapolským publikem definitivně loučí v únoru 1822, kdy zpívá hlavní roli v premiéře Rossiniho Zelmira, kterou stihne stejný osud jako předchozí operu. To už je však jí i Rossinimu jedno. Ihned po premiéře opouštějí Neapol a vydávají se do Castenasa, kde jsou v Isabellině vile při skromném obřadu prohlášeni za manžele. V březnu přijíždějí do Vídně, kam je Rossini pozván, aby představil svou tvorbu a také hvězdy operního nebe z neapolské scény San Carlo. Vídeňské publikum je pochopitelně mimořádně zvědavé na signoru Colbran-Rossini, která však hned před první premiérou ztrácí hlas. Přesto se dá psychicky i fyzicky dohromady a se štěstím přečká několikaměsíční působení ve Vídni bez velké ztráty na cti.I přes stále častější hlasové indispozice však ani nyní o ukončení kariéry neuvažuje. Návrat do Itálie ji nicméně uvrhne do stejného pekla, jakým si prošla v Neapoli. V prosinci 1822 zpívá v Benátkách v Maometto II. a Ricciardo e Zoraide. Recenzenti jsou vůči kdysi velké umělkyni velkorysí, posluchači to ovšem vidí jinak. Na zdech kolem Teatro La Fenice se na Nový rok objevují parte se jménem Isabelly. O to více je zarážející, že Rossini přes všechna negativa neúnavně připravuje pro svou lásku poslední operu, která má být i jeho poslední operou inscenovanou na italské půdě. K takovému kroku by jistě nepřistoupil, kdyby Isabellin hlas ztratil veškeré kouzlo, kterým kdy oplýval. Tuto domněnku by mohlo potvrzovat i svědectví francouzského skladatele Ferdinanda Hérolda, jež Isabellu sledoval od jejího příchodu do Paříže. Ten tvrdil, že se hlasová deklinace u ní začala projevovat už v roce 1814, nicméně, že její hlas byl ještě v roce 1824 „sladký a zvučný“.

Semiramide se v Benátkách nesetkává s pochopením publika a manželský pár s pocitem zneuznání opouští na několik let Itálii. Cestují nejprve do Paříže a následně do Londýna, což jsou po Vídni další evropské metropole infikované šílenstvím kolem Rossiniho. V Paříži Isabella nevystupuje, ale v londýnském King´s Theatre jsou na programu jak Zelmira tak Ricciardo e Zoraide a Semiramide. Isabella si však nakonec troufne jen na první dvě. Ještě se na jevišti ani neobjeví a už si může v londýnských plátcích na svou adresu přečíst velmi „povzbudivé“ články. Na její stranu se po premieře Zelmiry postaví jen Quarterly Musical Magazine. Názor ostatních kritiků vystihuje nejlépe ten zveřejněný v The Times: „Možná vlastnila hlas a styl hodný prima donny, ale ta doba je už pryč. Můžeme signoru Benellimu (promotér Rossiniho londýnské přehlídky) pouze doporučit, aby ji co nejrychleji zařadil na svou výplatní listinu vysloužilých zpěváků.“

Londýn je nakonec vskutku místem, kde se Isabella rolí Zoraide v roce 1824 rozloučí se svými operními rolemi. Na veřejnosti se jako zpěvačka objeví naposledy roku 1827, když společně s Rossinim z nudy baví své přátele zpěvem během pobytu ve francouzském přímořském letovisku Dieppe.

Záhy poté, co Isabella ukončí svou kariéru, začne se její manželství s Rossinim dostávat do těžké krize. Divadlo byl celý její život a najednou po něm zůstala velká prázdnota, kterou neumí zaplnit. Zoufale se nudí a nudu nedokáže zahánět ničím jiným než nakupováním, návštěvou drahých podniků, sázením a hazardní hrou. A Rossini pro tento koníček své ženy nemá pochopení. Navíc je natolik zavalen prací, že na řešení jejích problémů nemá čas. U Isabelly se navíc začínají projevovat zdravotní potíže vyvolané kapavkou, kterou ji nakazil manžel. Manželství se definitivně zhroutí po roce 1827, kdy Rossinimu umírá matka a postupně u něj začíná propukat maniodepresivní psychóza. Gioachino si Isabelly stále váží, ale žádné další city k ní už nechová. Ona ho naopak přes to všechno stále miluje, ale její snahy znovu na sebe upoutat jeho pozornost často končí hysterickými scénami a tím se vzájemné soužití jen dále zhoršuje.

Na podzim roku 1830 opouští Gioachino Bolognu a míří do Paříže s tím, že se do tří měsíců vrátí. V Itálii nechává Isabellu a svého otce, který s nimi žije pod jednou střechou od smrti Gioachinovy matky. Oba dva ho však znovu uvidí až o čtyři roky později. Rossini starší v průběhu těchto let jen těžko snáší Isabelliny vrtochy a v dopisech synovi si bez ustání stěžuje. Isabella je podle něj „martnotratná, pyšná, bezbožná“ a dělá mu naschvály. Neustále je prý nespokojená a služebnictvo, šaty a zařízení domácnosti mění jako na běžícím pásu. Faktem je, že v průběhu těchto čtyř let se prohloubila Isabellina hráčská závislost a také zhoršil její zdravotní stav. Rossiniho těžce zkoušené psychice takto negativní zprávy z domova příliš nepřidávají. Zásadně odmítá nést zodpovědnost za Isabelliny dluhy, ale posílá jí peníze na zdravotní výdaje. Když se Rossini vrátí zpátky do Itálie v doprovodu své nové přítelkyně Olympe Pélissierové, Isabella pochopí, že svého manžela definitivně ztratila. V roce 1837 tedy svolí k tomu, aby byli formálně odloučeni. Rossini nicméně svou ženu, kterou nikdy nepřestane označovat za nejlepší interpretku svých děl, i nadále finančně podporuje. Až do roku 1845 si oba žijí své vlastní životy, ale čas od času si napíší. Dopis, který Rossini obdrží v září 1845 z Castenasa však není od Isabelly, ale od jejích přátel. Oznamují mu, že Isabella je těžce nemocná. Gioachino přicestuje prakticky okamžitě a podle očitých svědků je po více než půlhodinové návštěvě u lůžka nemocné silně rozrušený. Žádá, aby mu byly denně do Bologně posílány zprávy o Isabellině zdravotním stavu. 7. října 1845 je mu doručena poslední z nich.

Takové byly osudy dvou žen, které významně ovlivnily dějiny hudby počátku 19. století. Díky nim a jejich rozdílnému charakteru se dodnes můžeme těšit z veselých i dramatických, ale jednoznačně úchvatných Rossiniho melodií, v nichž se zračí více než cokoliv jiného obdiv a láska k jeho múzám.