Rossiniho Popelka v Salcburku: Happy Birthday, Cecilia!

Rossinissimo! Takto jednoduše pojmenovala umělecká ředitelka Cecilia Bartoli letošní hlavní téma salcburského Svatodušního festivalu. Město nad řekou Salzach je pokryté plakáty s rozpustilou malůvkou dirigujícího a zároveň na klavír hrajícího Gioachina Rossiniho, a nad programem pětidenní hudební přehlídky se jen tají dech. Nová inscenace Popelky, hostování úspěšného Otella z Curychu, koncerty Franca Fagioliho a Joyce DiDonato, a k tomu ještě téměř neuvěřitelná nabídka na neděli 8. června… Ve zmíněný den totiž zazní v poledne ve Velkém festivalovém domě Mistrovo Stabat mater v obsazení Maria Agresta, Sonia Ganassi, Piotr Beczała a Erwin Schrott, orchestr a sbor Accademea di Santa Cecilia z Říma bude dirigovat Sir Antonio Pappano. Už v sedmnáct hodin pak bude následovat v Mozarteu koncert možná ještě zajímavější – jako jeden z pianistů ve zřídka slýchané verzi pro dva klavíry a harmonium se Pappano ujme i řízení provedení Petite messe solennelle. Vedle římského sboru se představí pozoruhodný kvartet sólistů: Eva Mei, Vesselina Kasarova, Lawrence Brownlee a Michele Pertusi (Opera Plus chystá z tohoto koncertu vlastní recenzi). A večer od dvaceti hodin propukne opět v Grosses Festspielhaus velký rossiniovský galakoncert, mezi jehož protagonisty nebudou kromě paní ředitelky chybět například José Carreras, Ruggero Raimondi, Alessandro Corbelli, Juan Diego Flórez a celá řada dalších hvězd operního nebe. Svatodušní festival neboli Salzburger Pfingstfestspiele zkrátka není žádný nenápadný předskokan svého velkého letního sourozence, ale umělecky i dramaturgicky stále pozoruhodnější kulturní podnik.

Vraťme se však k zahajovacímu večeru festivalu ve čtvrtek 5. června. V takzvaném Domě pro Mozarta (Haus für Mozart) se odehrála premiéra Rossiniho Popelky, pod níž se jako tvůrci podepsali dva z největších mladých talentů současného hudebního divadla: dirigent Jean-Christophe Spinosi a režisér Damiano Michieletto. První z nich si velmi rychle získal přízeň publika a kritiky se svým špičkovým komorním tělesem Ensemble Matheus, druhý vstoupil mezi inscenátorskou špičku zejména svými neotřelými a výtvarně působivými výklady Pucciniho Bohémy (2012) a Verdiho Falstaffa (2013) pro salcburský letní festival. Kdo věřil, že tak silná kombinace „rodných otců“ nemůže zklamat, vsadil tentokrát skutečně na správnou kartu. Spinosi vykouzlil se svým orchestrem příjemně intimní a až salonně elegantní zvukové pojení, jemuž zůstal věrný v celém rozsahu partitury. Takto ukázněný Ensemble Matheus samozřejmě nikdy nepřekrýval pěvce, ale zároveň nezůstal Rossiniho partituře nic dlužen. Spinosi navíc zjevně akceptoval, že hudební doprovod je tentokrát především ve službách opulentního scénického pojetí.

A že opravdu bylo na co se dívat! Michieletto přišel s jednoduchým, ale bravurně rozehraným nápadem: Don Magnifico je majitelem současného fast-foodového bufetu, pojatého velmi realisticky jako zelenobíle vykachlíkovaná velkovýkrmna. On i jeho dvě líné a chamtivé dcery Clorinda a Tisbe doslova terorizují Popelku – Angelinu, upracovanou servírku a uklízečku v puntíkovaných šatech a zástěře. Od počátku je tu však doslova z nebe spadlý sympatický anděl strážný, Amor i deus ex machina v jedné osobě Alidoro, který ze svého kouzelného kufru vytahuje nejrůznější převleky (kostýmy navrhl Agostino Cavalca) a s pomocí jich i nejrůznějších kouzel určuje Popelčinu příběhu správný směr. Nechá tedy zasáhnout do jejího osudu majitele exkluzivního nočního klubu Palace, prince Ramira. Ten posílá pod svým jménem hledat do světa tu pravou manželku sluhu Dandiniho, a sám incognito čeká na výsledek (a občas mu trochu napomůže).

Režisér naplnil tuto koncepci celou řadou mistrovsky vypointovaných gagů a nápadů – s pomocí scénografa Poaola Fantina a videodesignové skupiny Rocafilm navíc zapojil do hry doslova i kulisy a oponu. Zprávu o princově příjezdu sděluje televizní reportáž, kterou vidíme nejen v přijímači na scéně, ale i promítanou na kusu opony, jíž přidržuje za roh stále přítomný Alidoro. Právě on vykouzlí i doslova zázračnou proměnu bufetu za elegantní klub s barem; nábytek se samovolně přesouvá po podlaze a pak zmizí v nejrůznějších propadlech, celá dosavadní scéna stoupá vzhůru a zůstává trčet nad novými dekoracemi „paláce“, do nějž míří všechny postavy na ples (ve skutečnosti spíše jakousi mondénní party). Půvabným momentem je i Alidorovo vrhání světélkujících Amorových šípů na libovolné účastníky děje. Na začátku druhého dějství je tak zasažen i dirigent, jenž se okamžitě zakouká do divačky v první řadě… Potlesk na otevřené scéně si zasloužila vtipně řešená scéna bouře neboli klasické rossinovské „temporale“: Magnifico se svými nezdárnými dcerami se třesou strachy, neboť interiér jejich bufetu se před nimi hrozivě třese a kroutí (úžasný efekt vzniká promítáním rozpohybované místnosti na její skutečný předobraz). Alidoro děsí skupinku srážením židlí ze stolů a uvedením hasicího přístroje do chodu. Noc hrůzy se zdá být skončena ve chvíli, kdy se z nebe houpá na provázku dětský model bílého mercedesu. Je to ale jen předzvěst věcí budoucích, protože vzápětí prorazí skleněnou výlohu mercedes skutečný, obsahující Ramira a Dandiniho na cestě za Popelkou… Rossiniho opera nese podtitul La bontá in trionfo neboli Vítězství dobroty. Vítězí tedy dobrota i tentokrát? Jak se to vezme – Alidoro nechá veškeré dekorace zmizet a na scéně zůstává pouze hodovní stůl na šachovnicové podlaze. Ramiro s Angelinou, teď už oba ve svatebním, věnují každému z přítomných krabičku s dárkem. Jenže ouha – uvnitř jsou žluté gumové rukavice, ze stropu se snesou kbelíky a hadry, a tak se Popelčina rodina a bufetoví štamgasti stávají nedobrovolně četou uklízečů, zatímco oba milenci odcházejí mezi desítkami saponátových bublinek vstříc krásné budoucnosti…Obsazení hraničilo téměř s dokonalostí. Zabedněného, ješitného a občas mrazivě brutálního Magnifica ztvárnil basista Enzo Capuano po hlasová stránce na skvělé úrovni a výtečně se vyrovnal se všemi nástrahami výjimečně obtížného bufózního partu. Sopranistka Lynette Tapia a altistka Hilary Summers, výškou i tělesným objemem komicky kontrastní dvojice, si své úlohy viditelně užily zejména po představitelské stránce. Basista Ugo Gagliardo budil sympatie nejen svým permanentním „andělským“ angažmá, ale i ohebným a znělým hlasem. Miláčkem publika se stal okamžitě korpulentní barytonista Nicola Alaimo jako Dandini; v jedné ze svých parádní rolí předvedl herecký talent i hlas se skvělým technickým zázemím. Tenorista Javier Camarena dokázal, proč se mu po Lucianu Pavarottim a Juanu Diegu Flórezovi podařilo před dvěma měsíci teprve jako třetímu pěvci v historii newyorské Met přimět na naléhání publika dirigenta, aby dal pokyn k opakování jeho árie. Shodou okolností to bylo také v Rossiniho Popelce, a árie Sí, ritrovarla io giuro se stala velkým posluchačským zážitkem i při salcburské premiéře. Jisté a zářivé výšky i charakteristická barva hlasu nepochybně předurčují Camarenu ke hvězdné budoucnosti. A Angelina neboli Popelka? Paní umělecká ředitelka Cecilia Bartoli… Co dodat? Hlas i jevištní charisma od Pána Boha, žádná patrná stopa času na jejím pěveckém projevu, koloratury tvořené bez námahy, ale zato se slyšitelnou radostí. Jako uklízečce, princezně i nevěstě to Cecilii pořád nebezpečně sluší…To, co následovalo po dozpívání posledních tónů Popelčiny finální árie, lze popsat jako obří aplaus přecházející v ovace, nadšené dupání a nekonečné volání Bravo! pro všechny protagonisty i inscenační tým. Bouře, či chcete-li, temporale, v publiku ustalo až ve chvíli, když dirigent Spinosi pokynul z jeviště orchestru – nikoli k přídavku, ale k zahrání melodie Happy Birthday! Narozeninový chorus snad všech přítomných byl určen hlavní hrdince večera. A kolikáté narozeniny že Cecilia Bartoli (ve skutečnosti o den dříve) oslavila? Myslím, že na tom nezáleží – ať jsou jakékoli, v případě této dámy zjevně nehraje a jistě nebude dlouho hrát věk jakoukoli roli…

Salzburger Pfingstfestspiele 2014
Gioachino Rossini:
La Cenerentola
Hudební nastudování: Jean-Christophe Spinosi
Režie: Damiano Michieletto
Scéna: Paolo Fantin
Kostýmy: Agostino Cavalca
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Ernst Raffelsberger
Videodesign: rocafilm, Videodesign
Wiener Staatsopernchor
Ensemble Matheus
Premiéra 1. června.2014 Haus für Mozart Salcburk

Angelina – Cecilia Bartoli
Clorinda – Lynette Tapia
Tisbe – Hilary Summers
Don Ramiro – Javier Camarena
Don Magnifico – Enzo Capuano
Dandini – Nicola Alaimo
Alidoro – Ugo Guagliardo

www.salzburgerfestspiele.at