Tanec Praha: méně tance, více slov?

  1. 1
  2. 2

Svérázný pokus Lucy Guerin 
Festival Tanec Praha
je akcí, bez které by červnová kulturní nabídka nebyla v Praze úplná. Ne každý na něj chodí, ale je všeobecně známou událostí, oboru přináší užitečnou konfrontaci se zahraničními hosty a diváky seznamuje s novými trendy. Letošní už dvacátý šestý ročník odstartoval 2. června sérií tří představení z dílny australské choreografky Lucy Guerin. Její soubor vážil uznale velkou cestu do Prahy s inscenací Conversation Piece. A už z pouhého názvu cítíme, že tanec nebude jediným médiem, se kterým tento sedmdesátiminutový opus pracuje.Choreografka Lucy Guerin se v něm zabývá vlivem nových médií na náš každodenní život a komunikaci, samotné téma ale vzniklo až v průběhu tvorby. Jak sama vysvětlila i v diskusi po představení, prvotním záměrem bylo zkoumat a propojovat v jedné inscenaci svět tanečníků a herců: společná práce má prověřit možnosti i limity, posunout hranice obou profesí při tvorbě, konfrontovat přístup. Protože při práci dnes řada tanečníků používá „chytré telefony“ k přehrávání hudby, zaznamenávání hotových sekvencí choreografie a podobně, stává se i technika spolutvůrcem, kterého nelze opomenout.

Conversation Piece je tedy sondou do obou problematik – ukazuje svérázný pokus o propojení tvůrčích potenciálů tří herců a tří tanečníků a současně je konfrontuje s vlivem technologií, kterému i většina z nás už podlehla. Vždyť iPhone nebo jiného jeho chytrého kolegu má dnes skoro každý. Inscenace je z velké části improvizovaná. Zahajují ji tanečníci, kteří nejprve předstupují před publikum a začnou si jen tak, bez přípravy povídat. Svůj nijak zvlášť hluboký nebo objevný rozhovor zaznamenávají na šest iPhonů, o něž se pak všichni interpreti podělí. Protože úvodní sekvence je improvizovaná, nelze připravit titulky, takže ten, kdo nerozumí anglicky, je o část představení ochuzen, tanečníci občas zažertují a tak či onak je příjemnější vědět, o čem se vlastně celou hodinu a půl baví. Nevadí ale, když divák nejprve neporozumí australskému přízvuku, protože text se ještě mnohokrát zopakuje.Nejprve je celý rozhovor reprodukován herci, kteří jej poprvé slyší na jevišti ze sluchátek telefonů, podle nálady přidávají výraz řeči a postupně i omezenou škálu gest, která nijak nesouvisí s řečí, ale to je úmysl: mluvené slovo často nekoresponduje ani s tím, jak se cítíme, co si skutečně myslíme a jak jednáme. Tolik základní poselství. Podobných hříček se objeví řada. Tanečníci a herci opakují úryvky textu, ale jejich vztahy na jevišti jdou spíše proti jeho smyslu nebo se s ním míjejí, někdy směřují k hádce, někdy se jen neposlouchají, několikrát je hra se slovy přerušena přehráním písně. Tehdy se tři tanečníci dávají do tance, který je ale dost jednoduchý a na první (ani na druhý) pohled nenese žádný význam nebo sdělení, jen ilustruje líbivou písničku. Několik scén zaujme, například humorný pohybový souboj mezi tanečnicí a korpulentnější herečkou, která se snaží imitovat její pohyby, anebo pasáž, v níž tanečník manipuluje hercem jako loutkou a naslouchá stále se opakujícímu monologu. Tyto situace jsou dané, stejně jako choreografie písniček.

Kromě telefonů, jež nosí v kapsách nebo je napojují na porty spuštěné ze stropní konstrukce, je na scéně jen několik laviček s plastovými sedadly, které interpreti čas od času přeskupí, a tak připomínají chvíli cestující v čekárně, chvíli výletníky na lavičce.Jako experiment je inscenace zajímavá, ale není příliš dynamická. Jako kdyby se jí více bavili interpreti než diváci. Pro herce a tanečníky jde jistě o novou zkušenost, kterou si užívají, ale inscenace svou skládačkovou kompozicí působí trochu nehotově. Ale nastoluje jednu otázku. První inscenace největšího tanečního festivalu obsahuje více slov než tance a pohybu. Je to náhoda nebo úmysl? Znamená to něco pro tanec jako médium, dostali jsme se snad do fáze, kdy musíme přiznat, že jeho výrazové a významové prostředky jsou omezené natolik, že pro konkrétní sdělení vždy musíme sáhnout ke slovům? Je to celosvětový trend, odvracíme se od čistě tanečních inscenací a čeká nás budoucnost jen v syntetickém divadle? Nebo se jen vrací na přetřes tři sta let starý spor Jeana-Georgese Noverra a Gaspara Angioliniho?

Hodnocení autorky recenze: 65 %
***

Taneční historie v přímém přenosu
I druhý host programu, francouzský tanečník Cédric Andrieux vystoupil v sólu, ve kterém dominuje verbální složka nad tou taneční. Ale protože tentokrát šlo o předem daný scénář, dočkali se diváci i překladu, ačkoli tanečník text pronášel velmi srozumitelnou angličtinou. Inscenace spočívala na dvou pilířích: tanečník před námi jednak rozvíjí část životních peripetií, kterými prošel od dětství až do přítomného okamžiku. Andrieuxovi je třicet šest let a jeho taneční kariéra ještě pokračuje, prostřednictvím své osobní historie však seznamuje diváky s podobou tance ve Francii a Spojených státech v osmdesátých a devadesátých letech a s tvorbou a stylem práce choreografa Merce Cunninghama (1919–2009), v jehož souboru strávil větší část kariéry.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Guerin: Conversation Piece (Tanec Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Vaše hodnocení - Bel: Cédric Andrieux (Tanec Praha 2014)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na