Rossiniho Semiramis v Met

  1. 1
  2. 2

Čtenáři Opery Plus blogují

Po většině z přenosů (a že jsme jich za ta léta propásli jen pár, takže máme co srovnávat) odcházíme s pocitem: „Co ještě může být lepší?“. A vždy nás zase něco dalšího ohromí. Například tuto sobotu přenos opery Semiramis od Gioachina Rossiniho.

G. Rossini: Semiramide – Met 2018 (zdroj cikanek.capsa.cz / foto Winne Klotz)

Byla to jedna z mála příležitostí, kdy jsme vyráželi na dílo, jež vůbec neznáme (a v sobotu jsme jistě patřili k většině – ostatně, jak sami přiznávali při rozhovorech o pauze, Semiramis předtím neznali vesměs ani jednotliví sólisté). K tomu se přidružily i určité naše předsudky („Rossini a těžké drama?“), pramenící však, budu upřímný, z naší neznalosti. Nicméně začít tušit něco mimořádnějšího bylo možné již při záběrech ze zkušebny během předposledního přenosu, kde korpulentní americká sopranistka Angela Meade v hlavní roli Semiramis předváděla (na běžné zkoušce) opravdu parádní hlasové fondy. Zároveň (a to nebudu nijak popírat) v dnešní době, vyžadující po špičkových interpretech vyváženost po všech stránkách (tedy aby nejen výtečně zpívali, ale aby byli také výbornými herci a v neposlední řadě, aby i dobře vypadali), dávala volba této pěvkyně tušit, že hlasové kvality budou více než impozantní a dalece převáží impozantnost její postavy. To se ostatně ukázalo jako správný předpoklad, byť nešlo o úplně nejlepší výkon představení. O tom však až později.

Už jsem zmínil, že nás představení ohromilo. Ano, bez jakékoli nadsázky. Přiznám se, že jsem ještě neměl možnost zhlédnout jiné operní dílo, jež by bylo tak pěvecky náročné, s takovými rozsahy a tak technicky náročné od úplného začátku až do samého konce. Ano, například Wagner vyžaduje vynikající hlasovou výdrž a nadlidskou hudební paměť, Strauss velkou sílu hlasu či schopnost vychrlit obrovské množství textu a podobně, zde se však vše propojilo dohromady a provedení vyžadovalo 100% komplexnost. A nikde jinde než zde jsme se zatím nesetkali s takovým množstvím koloraturního zpěvu, obzvláště pak ne u mužských hlasů, ať již šlo o tenor, baryton či bass.

G. Rossini: Semiramide – Met 2018 (zdroj cikanek.capsa.cz / foto Winne Klotz)

Strhujícím a pro nás tím absolutně nej nej výkonem byla nikoli Semiramis, ale kalhotová role Arsaceho v podání americké mezzosopranistky Elizabeth DeShong. Božská! Osobně jsem ještě neslyšel žádný mezzosoprán, který by na mne udělal tak obrovský dojem jako ona. Možná za to může náročnost role, která jí umožnila takhle vyniknout, ale na tom nezáleží. Subjektivně je pro mne tím nejlepším, co v daném hlase znám. Vedle zcela mimořádného rozsahu ohromovala silou hlasu, která jako by popírala přírodní zákony, neboť byla stejně intenzivní nejen ve výškách, ale i v nejspodnějších polohách… a že byly opravdu hodně dole. V nízké poloze se hlas chvílemi podobal (i barvou) až mužskému, přitom neztrácel na autenticitě, jasnosti a síle. A technika? Neuvěřitelná. Dokonalá koloratura, zpěvačku nerozhodily ani četné závratné přechody mezi hloubkami a výškami, ani ďábelsky rychlé pasáže, které by většina populace nedokázala ani bezchybně odhovořit, natož odzpívat. Rozlišitelný a ostrý byl každý jeden tón a každá jedna hláska, zazpívaná s takovou lehkostí, že se člověku tajil dech. Mnohokrát za představení jsme na sebe s manželkou koukli a jen nechápavě kroutili hlavou. Jak to proboha dělá?! Při jedné z nejlepších árií ve mně vyvolala takovou euforii, že mi srdce nepřestávalo bušit ještě minuty potom. Přitom ze scény téměř neodcházela a v rámci díla odzpívala nejvíce. Za mne obsahově, podílem na představení i náročností není hlavní rolí Semiramis, ale právě Arsace.

Angela Meade v roli Semiramis byla také vynikající, nádherně zabarvený soprán, výkonný a ve všech polohách stejně zabarvený, se skvělou technikou, leč takové jsme zvyklí slýchat častěji a srovnáme-li obě hlavní divy vedle sebe, technicky měla navrch DeShong. Oba výkony byly však precizní a je třeba dodat, že volba obou pěvkyň byla trefou do černého, neboť jejich hlasy byly navzájem naprosto rovnocenné, což bylo nejlépe slyšet v jejich hlavním duetu, patřícím bezpochyby k jednomu z vrcholů večera.

Tenor: s velkou mírou nadsázky se mezi operními profesionály říká, že tenor není hlas, ale diagnóza. V případě Mexičana Javiera Camareny v roli Idrena bych si to nedovolil vyslovit ani největším žertem. Už jen vstup postavy do děje byl impozantní. První fráze a hned výška pro mnohé tenory dosažitelná jen obtížně. Přitom v jeho podání byste měli pocit, že se ráno čerstvě probudil a jen tak se rozezpívává cestou do koupelny. Nezvykle vysoce posazený hlas, přitom působící silně a mužně. V sebejistých výškách pak mimo jiné barvou nápadně připomínající mimořádný hlas Pavarottiho (kolik je takových?). Absolutní lehkost, se kterou několikrát během opery vystoupal výše než na obvykle hraniční vysoké cé. Famózní. Žádné zaváhání, přesná intonace, precizní koloratury. Zážitek. Ostatně – je historicky teprve třetím tenorem, který byl v Met vytleskán k přídavku, a to již dvakrát, což svědčí o mnohém.

I zbývající hlasy – tedy vojevůdce Assura (ruský baryton Ildar Abdrazakov), americký bas Ryan Speedo Green v roli velekněze Oroa ani další sólisté se nemuseli se za nic stydět a perfektně doplňovali výše uvedenou „svatou trojici“.

Orchestr jako obvykle v Met– profesionální výkon – těch pár „upísknutí“ se dalo přehlédnout (například hlavní lesní roh a pikola, ale je také třeba doplnit, že obě jejich sóla byla plná obtížných přechodů a dechy se zkrátka nějaké té chybičky obvykle nevyvarují). Nic naštěstí nenechal vykolejit zkušený italský dirigent Maurizio Benini a dílo citlivě dovedl až do finále.

Reklama
  1. 1
  2. 2

Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na