Své práci věříme, říká sbormistr Lukáš Vasilek

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Dirigent a sbormistr Lukáš Vasilek vede dvě špičková pěvecká tělesa – Pražský filharmonický sbor a komorní Martinů Voices; s oběma získal řadu prestižních ocenění, s tím prvním například za Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů s Českou filharmonií a Pražský filharmonický sbor je také nominován na cenu BBC Music Magazine za Kantáty z Vysočiny téhož autora. „Je to obrovské ocenění pro Martinů,“ míní sbormistr, pro nějž je vztah k tomuto skladateli určitě srdeční záležitostí. Podobně jako hudba dvacátého a dvacátého prvního století, kterou na koncertech i v nahrávkách programově uvádí. Ostatně s tímto dramaturgickým záměrem vznikl i komorní sbor, který vede. Na Pražském jaru, kde obě tělesa vystupovala už několikrát, představí letos Martinů Voices novou skladbu Jiřího Gemrota na text Jiřího Dědečka Žalozpěv pro vojenské sekretářky. Zatímco Pražský filharmonický sbor se opřed několika dny vrátil ze zájezdu v Petrohradě, komornímu sboru aktuálně vychází CD s Madrigaly Bohuslava Martinů.
Lukáš Vasilek (foto Supraphon/Lukáš Kadeřábek)

 

Když jste zakládal Martinů Voices, říkal jste, že jej chcete profilovat jako sbor uvádějící hudbu dvacátého století a skladby současné, a také jako těleso, které dělá nepříliš obvyklé věci. Po osmi letech se dá říct, že se to podařilo.

To určitě nemohu posoudit já, ale s tím zaměřením na neobvyklé a snad i výjimečné projekty máte pravdu – třeba i v souvislosti s tou novou deskou. Byl to náš dlouhodobý sen, mít možnost se vyjádřit právě k Martinů. Pravda, dlouho jsme s tím otáleli, protože jsme to chtěli udělat pořádně, každou skladbu si vyzkoušet nejdřív v několika živých provedeních při koncertech, aby vše bylo dobře usazené. Martinů madrigaly jsou dost těžké, opravdu virtuózní, vesměs rychlé, posazené docela vysoko. Prostě je to po všech stránkách náročné.

V bookletu desky je citován rozhovor s Bohuslavem Martinů, kde říká, že jeho hudba pochází ze tří zdrojů, vedle Debussyho jsou to anglické madrigaly a česká lidová hudba. Cítíte to také tak?

Určitě je to pravda u anglické madrigalové tvorby a českého folklóru. Tato inspirace je velmi hluboká, skoro hmatatelná. S Debussym si ale nejsem tak úplně jistý. U Martinů sice nacházíme místa, která by mohla být vnímána jako debussyovská nebo obecně impresionistická, ale zrovna u madrigalů to moc časté není. Navíc Debussy sám napsal pouze jediný sborový cyklus a cappella – asi pětiminutový. Těžko říct, jestli tahle drobná kompozice mohla Martinů k něčemu zásadnímu inspirovat, pokud ano, míru té inspirace bych rozhodně nepřeceňoval.

Mají anglické madrigaly nějakou souvislost s moravskými a slovenskými lidovými písněmi?

Určitě ne. Ve vztahu anglických madrigalů a madrigalů Bohuslava Martinů jde spíš o způsob práce s hudebním materiálem, s polyfonií a výrazovými prostředky.

Lidovou poetiku slyšíme i v duchovních písních. A vnímáme v nich také jemně poetickou notu.

Ano, ve Čtyřech písních o Marii a Třech písních posvátných je duchovní téma nazíráno velmi přímočarým, zlehčeným a leckdy doslova zábavným způsobem – možná tedy odlehčeně poeticky, jak říkáte. Ty texty vznikly tak, že si lidé přetvořili biblické příběhy, které znali z vyprávění nebo z kostela, k obrazu svému, také je přizpůsobili reáliím, ve kterých se sami pohybovali, a převedli do jazyka, kterému dobře rozuměli. Vznikly tak legendy, které s originálním příběhem často nemají nic moc společného. Martinů je pak v jejich prosté poetičnosti zhudebnil stejně přímočarým způsobem.

Liší se sakrální témata od obecně lidských po hudební stránce?

Hovoříme-li pouze o komorní sborové tvorbě a cappella, řekl bych, že to Martinů moc nerozlišoval. Ke všem textům přistoupil vlastně podobně. V detailech lze rozdíly samozřejmě najít, například více polyfonní práce v madrigalech, méně v mariánských cyklech, ale to při běžném poslechu vůbec není identifikovatelné a pro vyznění důležité.

Proč skladatelé stále znovu zhudebňovali a zhudebňují lidové texty?

Ty texty tu přežívají celá staletí a pořád mají svá univerzální, živá témata – lásku a rozcházení, zrození a smrt, loučení a shledávání. Mají svůj půvab a poetiku, životní pravdu. Skladatele to láká, stejně jako obraz prostého venkovského člověka, tedy možná svým způsobem opravdovějšího člověka, který je v nich obsažen.

Martinů prý řekl, že není tak docela sborový skladatel. Lze to v jeho sborech poznat?

Ano, je to znát. Martinů pracoval se sborovou sazbou spíš instrumentálně – moc neřešil, jak se to zpívá a jestli by to třeba nešlo pro interprety zkomponovat přístupnějším způsobem. Myslím tím třeba melodické linky jednotlivých hlasů, hlasové rozsahy, tóniny. Šlo mu vždycky o celkové vyznění, které mu ovšem pokaždé vyšlo skvěle, a už neuvažoval nad tím, jestli je jeho záměr proveditelný snadno, nebo jen s velkými obtížemi. Byl to génius a jeho hudba je tak vynikající, že stojí za překonávání všech nástrah, které interpretům připravuje.

Který z cyklů obsažených na desce vám dal nejvíc práce?

Nemůžu říct, že by něco z toho bylo výrazně těžší. Každý z těch cyklů má svá specifika. Skladby vznikaly v průběhu třiceti let v různých částech světa, navzájem se tedy docela liší. Možná nejvíc práce nám dal cyklus Madrigaly, Martinů ho vytvořil v roce 1959 jako jednu ze svých vůbec posledních skladeb. K této skladbě jsme hledali cestu asi nejdéle. Zdroj té náročnosti je mimo jiné v tom, že autor do partitury nezaznamenal přesně svůj záměr. Často se tu můžeme jen domýšlet, jaká tempa a dynamiku měl autor na mysli, v mnoha úsecích je potřeba některé detaily doslova vymyslet. Ale to je na tom samozřejmě zábavné.

Lukáš Vasilek (foto Supraphon/Lukáš Kadeřábek)

CD je vzorově vybaveno, obsahuje i texty v několika jazycích.

Tak jsme to chtěli. Komorní sborová tvorba Bohuslava Martinů je totiž v zahraničí poměrně neznámá – ví se, že existuje, ale nahrávek je málo. Chceme touto deskou inspirovat také zahraniční interprety. A kdyby se pak opravdu rozhodli něco z toho nastudovat, měli by se dovědět, co vlastně poslouchají, respektive o čem ty skladby jsou. V první řadě jde ale samozřejmě o posluchače. Myslím, že texty v bookletu by měly být běžnou výbavou kvalitního CD.

Říkáte, že k madrigalům jste museli postupně dospět. Jak jste to dělali?

Ano, museli jsme k nim dozrát. Proto jsme většinu z těch skladeb provedli nejdřív koncertně, některé naštěstí uvádíme pořád dokola, protože jsou žádané. Myslím, že náš Martinů je teď dobře usazený a snad to je nějaká naše výpověď o něm, o jeho hudbě.

Nemůže kompletní soubor madrigalů působit na poslech trochu jednotvárně?

Je pravda, že deska spíš funguje jako antologie komorní sborové tvorby Martinů, musí být dost náročné ji poslouchat v celku. Ale dramaturgicky je sestavena tak, aby byl i celkový poslech možný. Snažili jsme se o co největší pestrost a kontrast.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na