Do performance vstupujeme jako na návštěvu k příjemnému roztančenému páru, který tvoří právě Florent Golfier-Brechmann a Nela H. Kornetová: rozesmátí hostitelé v duhovém oděvu, přiléhavém i s ozdobnou složkou, vítají diváky s hrnky a konvicemi dekorovanými také duhovými barvami. Nabízejí nic netušícím návštěvníkům čaj a předstírají banálnost. V pohybech se zračí radost a svádivá koketerie, boky se vlní vpřed a vzad, jako když manta pluje oceánem. V prostoru však se nachází také řada objektů – u některých na první pohled nepoznáte, zda jsou součástí performance, nebo jestli tu náhodou neprobíhá nějaká výstava, stejně tak se jako sympatický inventář jeví „senzorický bar“ plný mačkátek, měkkých a hravých předmětů, jejichž účelem je skutečně posloužit jako antistresové pomůcky. Nad jevištěm porůznu visí tu louskáček na ořechy, tu mikrofon, nebo objekt z vázaných dřevěných větviček, a na něm různorodě vymodelované podoby jistého opomíjeného orgánu, klitorisu. Ale není to nic, čeho by si člověk všiml na první pohled, co by křičelo o pozornost, naopak je možné si těch náznaků vlastně vůbec nevšimnout.
Divadelně sociální událost, do níž účastníci vstupují, kombinuje taneční divadlo, performativní přednášku i terapii. Relaxed performance, „uvolněné představení“ není jen o uvolnění pravidel divadelního prostoru, kdy publikum smí přicházet a odcházet podle toho, jak se cítí, ale jedná se výslovně o to vytvořit přívětivé podmínky pro diváky se speciálními potřebami nebo obecně pro ty, kteří uklidňující a respektující atmosféru potřebují. Zpětně viděno jde už v tomto bodě o součást dramaturgie – protože celá performance sama o sobě pojednává o fatální nutnosti vytvářet bezpečné prostředí v mezilidských vztazích. Jde tedy o jakousi živě se zhmotňující metaforu, která tvoří samotnou kostru díla. Pojí se tu nevtíravost v práci s tématem s možností, aby publikum podle potřeby mohlo vyhledat klid, relaxaci, nebo i profesionální podporu, a samozřejmostí je přilehlá hernička pro děti, které ještě představení nerozumí a dají přednost jiné kratochvíli.
Diváci zatím sledují tanec hostitelů. Se zvukem elektrické kytary Maxe Zaloudka pár dynamizuje svůj duet a můžeme pozorovat jeho vnitřní proměnu – od laškování k manipulaci, k překračování tenké hranice mezi zábavnou hrou a nepohodlím. Zatímco čaj voní bezpečím a klidem jako další milý senzorický vjem, z reproduktoru zazní úvodní slovo. Florenta k vytvoření projektu inspirovalo, když se mu kdysi jeho babička svěřila s frustrací ze svého milostného života. Z toho bodu se odvíjí celé téma, zásadní otázkou je zde mezigenerační přenos vzorců a potenciál jeho přerušení v obou liniích. Cíl je zdánlivě prostý: aby se lidé naučili mluvit o svých pocitech i potřebách a myslet na potěšení druhých. Letmým pohledem na některé debaty na sociálních sítích (třeba na profilech Konsentu nebo feministy Petra Konečného) člověk pochopí, jak vzdálený ten cíl ještě pořád je.
Náš pár rozvíjí duet, kde se mísí energická vzájemnost s ovládáním. Vlasy v hrsti jako opratě, vlasy v zubech, vlasy jako zbraň, mění se role toho, kdo má navrch, a přichází nová rekvizita – vlašské ořechy, které si Nela Kornetová vkládá do úst jako Démosthenes oblázky. Florent dokáže ořech v letu chytit do úst, performeři si také vymění ořechový „polibek“, vše zatím působí pouze jako nevinná hra, protože není zřejmé, co symbolizují. Tvůrci neprozrazují předem, chtějí diváka překvapovat. Florent vypráví z pozice citlivého muže, který si je vědomý svého privilegovaného postavení, o negativních jevech latentně přítomných v našich životech, o tom, kdy se ze strachu stává zvyk. Zatímco vzpomíná na traumatický příběh své kamarádky, je pokrýván skořápky z ořechů. Ironické poznámky jeho taneční partnerky, které vyprávění narušují, odlehčují tíhu vyřčených slov popisujících násilí. Jsou kladeny otázky bez odpovědí: Co znamená být ženou v patriarchátu? Může se každý muž stát pachatelem násilí? Má se muž bát sám sebe?
Ne všechny pohybové akce jsou explicitní, ale pracují s odhadnutelnými motivy, ať je to unikání, manipulace s tělem druhého v prostoru, na zemi i do prostoru, tanečnice se nechává i doslova nosit na rukou. Performeři pracují se situační komikou. V jisté fázi se účastníkům vyjeví i podstata čajového dýchánku. Nebyl součástí uvolněné atmosféry, i když k ní přispěl, nýbrž jde o nástroj edukativní. Nabízení čaje slouží k osvětě, jde o tzv. Tea Consent, hravou metaforu, která vysvětluje souhlas na lapidárním příkladu: nutit někoho do sexu je jako nutit ho pít čaj, který nechce. Performeři za pomoci čajového servisu, a ořechů místo tekutiny, s dávkou nadsázky procházejí celý pomyslný workshop. Florent přes další střípky rodinných příběhů a pozoruhodnou vizualizaci apeluje: „Neopakujte historii.“ Načež se performance na chvíli na vyvýšeném pódiu změní v diskotéku, na které performeři zazpívají tematický song o ženské anatomii, doprovázený v tanci příslušnými geometrickými obrazci tvořenými pažemi i rukama. Finále pohybové části připomíná naopak dervišský tanec, Florent se na jevišti rozvíří v sukni, která jako by pospojovala mužské i ženské elementy, a s jednou baňkou v zátylku v místě, které bylo důležité v jeho metaforickém vyprávění (tohle by bylo jako prozradit konec detektivky). Neměnný pohyb a také pohyb prastarý, v němž se energie rozstřikuje i generuje a proudí, aby nikde nezůstala stagnace. Je to očistné a intenzivní, světla poblikávají a kakofonické zvuky se mísí s ženským hlasem.
Nesplněné tužby, zamlčená zranění, nevyřčené výčitky, činy, o kterých jsme si kdysi mysleli, že jsou, jak mají být, a nenapadlo nás, že je s nimi něco špatně – to vše bylo celou dobu zhmotněno v oné nepravděpodobné a hravé rekvizitě, ve vlašských ořeších. Další dílek ve skládačce se tak vyjevuje až v závěru, kdy performance volně přechází do participativní části. Objekty, které do té doby nebyly využity, jako prak, špalek s palicí i ony louskáčky na ořechy, ale také třeba stolek s plastelínou, se stávají praktickými nástroji, jak zatočit s traumaty. Každý divák si může projektovat do ořechů špatné i chybějící zážitky z intimní sféry a zvolit si libovolný způsob transformace nebo likvidace, a je zřejmé, s jakou zálibností tuto destrukci mnozí návštěvníci provádějí. Divadelní událost začala jako společenská a končí jako terapeutická, v oblouku, který zdánlivě nespojité části dobře a funkčně uzavírá. Rámcovou kompozici je třeba přijmout jako základní přístup, který má zformovat různé části zážitku, ve kterém nechybí rovina estetická, edukativní, snad i morální a také emancipační.
Fascinující je, že projekt vznikl z pozice sebereflexe a kritického vnímání vlastního místa ve společnosti, což není běžné. Ačkoliv se Florent Golfier-Brechmann věnuje aktivismu a z komfortní zóny vystupuje často, vydal se zase o kus dál a zároveň se obloukem vyhnul patosu i poučování. Lehkost výsledku nesnižuje závažnost výchozího bodu. Ačkoliv performance vznikla z osobního a značně privátního popudu, podařilo se jej využít k vytvoření tvaru, který hovoří o obecných otázkách s širokou platností. I když má člověk to štěstí, že ve své vlastní rodině se s podobnými příběhy nesetkává, téměř jistě někoho, kdo takové problémy má a řeší, zná. Konsent, který se zabývá osvětou v intimních vztazích, by mohl tento projekt doporučit a otevřít mu tak cestu k širšímu publiku, protože propojuje osvětu s tanečním divadlem a nabízí v této oblasti zase něco trochu nového. V tiskových materiálech zatím avizují spolupráci s Ligou otevřených mužů, což také jistě pomůže. Bylo by škoda, kdyby projekt zapadl kvůli prázdninovému načasování.
Florent Golfier-Brechmann, Nela H. Kornetová: O babičce bez babičky
11. července 2026, 16:00 hodin
Žižkostel, Praha
Realizační tým
Autorstvo a performující: Florent Golfier-Brechmann, Nela H. Kornetová
Koncept: Florent Golfier-Brechmann
Dramaturgická supervize: Laura Golfier-Brechmann
Hudební spolupráce: Max Zaloudek
Hlasové koučky: Silvie Kudelová a Nela H. Kornetová
Kostýmy: Nela H. Kornetová
Spolupráce na workshopech kritické mužství: Florian Schinnerl
Koučka relaxed performance: Tanja Erhart
