Symfonický orchestr Českého rozhlasu oslavil v Rudolfinu 24. září 2026 neuvěřitelných sto let své existence. V tomto čísle je třeba vidět nezměrné úsilí pěti, šesti generací hudebníků, díky nimž se postupně vypracoval ve špičkové české těleso. Orchestr byl ustaven k 1. říjnu 1926 a hned následující den, 2. října 1926, vystoupil v pražském Radiopaláci jako Orchestr Radiojournalu poprvé. Začátky byly více než skromné: dvacítku kmenových hráčů nového rozhlasového orchestru tehdy doplňovalo čtrnáct výpomocí z České filharmonie. Jubilejní koncert reflektoval historické hledisko a doslova kopíroval tehdejší program. V tom mohl být jistý kámen úrazu, protože jak si povíme dále, žádný moderní dramaturg by zvolený program asi takto nekoncipoval. Velkým příslibem budoucnosti Symfonického orchestru Českého rozhlasu byl rovněž sympatický a přesvědčivý výkon nového šéfdirigenta Eliase Grandyho, jenž především projevil vysoké porozumění pro českou hudbu.
Program, který by dnes neprošel
Slavnostní atmosféru večera zahájil projev ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu Jakuba Čížka, jenž uvedl na pódium tři gratulanty: dirigenta Petra Altrichtera, pěvkyni Štěpánku Pučálkovou a klavíristu Jana Simona, kteří značnou část svého profesního života spojili s Rozhlasovými symfoniky. Závěrečný proslov patřil generálnímu řediteli Českého rozhlasu Renému Zavoralovi. Ze všech krásných slov mi nejvíce zaimponovalo lidsky vřelé přání Petra Altrichtera: „Přeji orchestru, aby přinášel radost všude tam, kde vládne nepohoda, hloubku tam, kde je plytkost, a kousek nebe všem.“
Program, který zazněl před sto lety, byl značně nesourodý. V roce 1926 se snažil začínající orchestr prezentovat svůj hrdý vztah k české skladatelské národní škole zařazením skladeb romantického trojhvězdí Smetana – Dvořák – Fibich. Kontext se světovou hudbou prezentoval uvedením Beethovena. Dnes by však těžko někdo zařadil Beethovenovy houslové romance po Smetanově předehře k Prodané nevěstě. Dvořákovy Legendy jsou sice perlami české hudby, avšak charakterově dosti nekontrastní, takže jsem do sálu přišel s obavami, že první polovina programu bude působit nesourodě. Nakonec mi to však při koncertě vůbec nevadilo, protože vždy šlo o silnou, myšlenkově bohatou hudbu.
Od Smetanovy lehkosti k Beethovenově střídmosti
Rozhlasoví symfonikové zahájili koncert Smetanovou předehrou k opeře Prodaná nevěsta v bravurním tempu a švihu. Po rozjásaných úvodních taktech pokračovaly primy v pianissimových bravurních šestnáctinových bězích, k nim se později přidávaly sekundy. Ten vířivý, sotva slyšitelný dvojhlas v sobě skýtá jistá nebezpečenství. Nechápu, čím to, jak se to stane, že v těch chvílích sekundy občas o koma předběhnou primy a dojde k drobné disproporci, kterou jako bývalý orchestrální hráč nazývám „šum svistu“. Přesně toto se stalo, dirigentovi nezbývalo než markantně zdůrazňovat první doby, ale nešlo to už zabrzdit a v pekelném tempu to pokračovalo až do osvobozujícího nástupu viol. Předehra pak už pokračovala zcela bezkolizně a ve vysokém soustředění a nasazení. Prodaná nevěsta je komická opera plná radosti a vtipu, a přesně tak ji Elias Grandy pojal, když předehře dodal i potřebný vzlet.
Dvě houslové Romance Ludwiga van Beethovena, přestože jsou drobnými hudebními drahokamy, jsou jako takové odsouzeny k tomu, že se do koncertních programů téměř nezařazují. Je to škoda, protože zvláště druhá z nich je velmi osobitou kompozicí s nádherným tématem a koncertantně působícím středním dílem. Sólista Jan Mráček obě romance přednesl zářivým ušlechtilým tónem, přičemž se cíleně (možná až příliš) snažil vyvarovat jakéhokoliv romantického patosu či nánosu. V první Romanci G dur vtipně zdůraznil charakter středního dílu, jakéhosi „ongarese“. Doprovod zněl přesvědčivě beethovenovsky, působivě se předvedla plasticky hrající dechová harmonie a vysoké horny. I když nejde o náročné doprovody, bylo tu jedno, dvě místečka, kdy se orchestr za sólistou trochu opožďoval.
Dvořák je Grandymu vlastní
Pro tempové a charakterové odlišení čtyř vybraných Dvořákových Legend udělal Grandy maximum, takže ve výsledku působily daleko kompaktněji, než jsem čekal. Například úvodní Legendu č. 6 zahájil svižně, potlačil její domněle meditativní charakter a teprve postupně ji zklidňoval. V Legendě č. 2, patrně nejznámější, bylo z jeho strany méně volné agogiky a více tempového tahu. Ve svém závěru také dvořákovsky zabouřila. Následující Legenda č. 10, vroucná a lyrická, obsahovala ryze symfonické plochy a zároveň zastupovala ve zvoleném cyklu volnou větu. Legenda č. 3, jakkoliv zpěvná, však už ze skladebného principu nemohla závěrečnému charakteru plně dostát.
Legendy jsou psány v třídílné písňové formě, což působilo dosti jednostranně. Přesto jsme slyšeli nádhernou dvořákovskou partituru. Smyčcový zvuk zněl sytě, barevně, v sólech se skvěle předvedl vroucný první klarinet Aleše Tvrdíka a lyrická první flétna Maria Messanyho. Dirigent jasně prokázal, že Dvořák je mu vlastní. Jistě jsme byli svědky vzorového provedení.
Zapomenutý, ale strhující Fibich
Fibichova Symfonie č. 2 Es dur, přiznejme si, se téměř nehraje. Na první poslech budí dojem, že nápady nabitý skladatel rozjel jakousi velikou, monumentální hudební partii, ve které pak nevěděl, jak dál, jak ji ukončit. Snad jen jediná nahrávka prokazuje životnost symfonického díla Zdeňka Fibicha beze zbytku: CD komplet Detroit Symphony Orchestra s Neeme Järvim. Grandyho provedení s Rozhlasovými symfoniky mě přesvědčilo, že Fibichova Druhá je hudebně velmi zajímavá, harmonickým bohatstvím, kontrasty a barevností nabitá a docela nápaditá skladba. Chybí tu snad jen více nosných témat, jako u Sibelia. Kdyby byl Fibich Skandinávcem, hrál by se stejně často jako Sibelius. V zemi, která má Dvořáka a Janáčka, leží jeho skvělá hudba pozapomenuta na pokraji zájmu.
První věta v rychlém 6/4 taktu začala hornovou fanfárkou s charakteristickým tečkovaným motivem, všudypřítomným a později už trochu otravným. Je převzat z hlavního tématu rychlé části první věty Beethovenovy Sedmé symfonie A dur. Orchestr hraje převážně v plném zvuku, bez větších příležitostí k sólům jednotlivých nástrojů. Symfonický orchestr Českého rozhlasu přednesl první větu symfonie bouřlivě, s bohatým zvukem žesťů. Druhá volná část byla nádhernou nekonečnou melodií v nejlepším wagnerovském smyslu, Grandym vybudovaná a působivě vystavěná. Zde jsem poprvé zaznamenal, že trubky a pozouny ve vrcholech překrývají ostatní skupiny. Seděly v Rudolfinu pod balkónem, dirigent je nijak nekorigoval a myslím, že to učinit měl. Živé scherzo na místě třetí věty uvedl působivě trumpetový motiv, prostý tónický kvintakord. Krajní části měly schumannovskou či mendelssohnovskou lehkost, prostřední část pak beethovenovskou zatěžkanost. Symfonii uzavřela suverénní závěrečná věta ve velmi rychlém tempu. Patetický závěr, trochu naivní a zbytečně protahovaný, připomínal Tannhäuserův vjezd na Wartburg, i když tady šlo spíš asi o chrabrého českého rytíře Břeňka?
Provedení Fibicha bylo strhující a takřka bezchybné, s jedinou drobnou disproporcí ve smyčcích v tempovém přechodu a s jedním nepřesným nástupem žesťů díky nedočkavému pozounu. Bylo hmatatelné, že orchestr je se svým novým šéfdirigentem dobře naladěn na stejnou strunu. Párkrát jsem osobně zažil při nástupu nového šéfa stejně pozitivní pocit. Vím, že kouzlo vzájemné inspirace dříve či později zeslábne. Proto velcí světoví dirigenti odcházejí z nejlepších světových orchestrů do jiných angažmá. Přeji proto Rozhlasovým symfonikům, aby jim to vzájemné kouzlo, které vede k těm nejkrásnějším hudebním zážitkům, vydrželo co nejdéle.
Společná řeč orchestru a nového šéfdirigenta
Zahajovacímu koncertu ke stému výročí založení Symfonického orchestru Českého rozhlasu rozhodně nebylo přítomno běžné a zkušené koncertní publikum. Část obecenstva tleskala po každé romanci, legendě či symfonické větě a jeden zvlášť zapálený nadšenec vpadl potleskem do vteřinové fermáty (zastavení) před nástupem středního dílu třetí věty. Hlavně, že se to všem zúčastněným líbilo…
Drobná poznámka na závěr: Bývá zvykem, že orchestry zveřejňují jmenovité obsazení na konkrétním koncertě formou seznamu na viditelném místě ve foyer. Návštěvníky jistě zajímá, kdo zrovna hraje. Orchestr není týmem bezejmenných dělníků hudby, ale výrazných uměleckých osobností, jež si zaslouží být jmenovány. V případě Symfonického orchestru Českého rozhlasu to v Rudolfinu chybělo, což je jistě škoda.
Zahajovací koncert SOČR 100
24. září 2026, 20:00 hodin
Rudolfinum, Praha
Program
Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta, předehra
Ludwig van Beethoven: Romance pro housle a orchestr č. 1 G dur, op. 40
Ludwig van Beethoven: Romance pro housle a orchestr č. 2 F dur, op. 50
Antonín Dvořák: Legendy, op. 59 – výběr (č. 6, 2, 10, 3)
Zdeněk Fibich: Symfonie č. 2 Es dur, op. 38
Účinkující
Jan Mráček – housle
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Elias Grandy – dirigent
