Rozhovor s Miřenkou Čechovou nejen o dnešní premiéře

Miřenka Čechová patří mezi nejvýraznější postavy českého tanečního umění současnosti. V její osobnosti se snoubí originální tvůrce i vynikající interpret, svým publikem je milovaná i zatracovaná. Její jméno nacházíme ve spojitosti s nemálem projektů, které hýbou českou taneční scénou v širokém záběru. K rozhovoru jsme se sešly těsně před její další premiérou pod hlavičkou souboru Spitfire Company v divadle Ponec.

Jak se v současnosti máš?
Mám se dobře a samozřejmě se hodně těším na premiéru. Pro mě osobně je to po dlouhé době opět skutečně taneční projekt, a ještě jako bonus se v něm na jevišti potkávám s Markétou Vacovskou, což se naposledy stalo snad před osmi lety při představení Nedoktnutelní. Samozřejmě jsme spolu během té doby spolupracovaly na různých úrovních, ale stát spolu opět na jevišti je něco zcela jiného. Je úžasné, jak jsme na sebe stále napojené, což se ukázalo hned v první hodině zkoušení. Znovu se potvrdilo, že estetika, se kterou pracujeme ve Spitfire Company, je v nás dvou doopravdy silně zakořeněna. Jsme vyladěné na stejná témata, stejné prožitky a cíle, které od toho procesu očekáváme. Je to taková ta práce, kdy nemusíme nic složitě hledat nebo konstruovat, ale kdy plujeme na společné vlně. I proto jsme se rozhodly věřit určitému intuitivnímu procesu zkoušení a popřít všechny koncepty, které předtím byly vymyšleny. A to je na tom také hodně vzrušující.

Chceš říci, že se představení ve výsledku změnilo od toho, co bylo v původních anotacích?
Určitě. Petr Boháč to nyní v anotaci nazývá „smrt autora“. Podle něj byl „autor“ v procesu tvorby usmrcen respektive vlastně skoro popraven. Vzhledem k tomu, že on je ten původní autor, je schopen velkého nadhledu, bere to velmi sportovně.

A o čem tedy představení je?
No v první řadě, my odmítáme říkat „o čem“ je představení. Myslíme si, že je to v dnešní době v taneční oblasti přežitek, snažit se dostát nějaké doslovnosti či narativnosti, a tak se explicitní tematičnosti dost vyhýbáme. Jsou tam určité principy, které jsme sledovali, a tím vznikaly prožitky, které bychom chtěli přenést i na diváka. Celá trilogie Constellations měla za cíl vykročit z toho, co jsme dělali předtím, tedy „člověk v mezních situacích“. Což byly tituly jako One Step Before the Fall, Animal Exitus a Sniper´s Lake. Následný Vypravěč na to pak nějak přirozeně navázal, také byl velmi silně hraniční, fyzický až expresivní. S touto novou trilogií Petr Boháč započal jakýsi nový přístup k tělu, kdy pracujeme s jinou estetikou, a hlavně s jinými vnitřními úkoly. A Constellations III. jsou vlastně takovým vrcholem, takovým klimaxem v určité negaci všeho minulého a v potřebě hledat to nové, byť by to znamenalo popřít sami sebe. A je to vlastně i taková nová provokace tanečního publika, ať už toho odborného nebo laického, aby začalo přemýšlet o taneční intepretaci jiným způsobem.

Vrátím se ještě k tobě samotné, protože se vracíš zpět na jeviště po „mateřské“ pauze. Jaké je to pro tebe jako pro tanečnici?
No, za chvíli to bude rok, co se narodil náš syn a je paradoxní, kolik se toho změnilo, a přitom vůbec nezměnilo. Nezměnil se kontext, ve kterém se pohybuji, ale změnilo se moje vnitřní nastavení. Myslím, že jsem hodně zkřehla, nemyslím tělesně, ale spíš mentálně. Naopak fyzicky jsem spíš nabrala určitou suverenitu a moje tělo je daleko silnější, než bývalo. Nevím, čím to je, možná prožitým traumatem, protože zážitek porodu pro mě byl trauma, což mě dovedlo i k nějaké mentální pokoře, ale po tělesné stránce se cítím teď strašně dobře. Po porodu jsem se hodně bála, jestli se ještě dostanu zpátky na scénu, jestli budu tančit, moc jsem si to neuměla představit, ale teď se cítím fyzicky opravdu vrcholně. Možná je to i tím, že člověk určité hranice svého komfortu vzdá ve prospěch svého dítěte, a tím pádem je schopen dostat se dál. Pro mě je mateřství obrovským tématem, které stále ještě nemám zpracované a je to pro mě moment krize a hraniční moment existence a určitě se nejedná o něco, co by se do mého života zařadilo jako přirozená součást koloběhu života. Pro mě to znamenalo velký krizový zlom, se kterým jsem se musela vyrovnat a nastavit na nový mód existence.

Jak moc přizpůsobuješ svůj život tomu, co se od tebe jako od matky očekává?
Nejsem nijak protisystémová. V podstatě dělám všechny ty věci, které se „mají“, zároveň si ale nemyslím, že bych svůj svět a svůj způsob života nějak zásadně změnila. Od porodu jsem udělala už tři inscenace, dvě režie a jednu supervizi, a šlo to zvládnout i s mojí mateřskou rolí. Ráda bych vychovávala našeho syna v tom světě, ve kterém žijeme. Chtěla bych, aby se stal jeho součástí, ne abychom mu ten náš nějak zásadně přizpůsobovali podle toho, co se od nás stereotypně očekává. Jako například být na mateřské.

A teď na jinou notu. Ačkoliv na taneční scéně už působíte dlouho, pořád mají někteří lidé problém rozlišit Spitfire Company a Tantehorse. Znovu nyní to je aktuální, když jedna premiéra skoro kryje druhou. Můžeš ještě jednou odlišit obě uskupení?
Tantehorse jsem založila s Radimem Vizvárym. Úplně v počátku jsme se věnovali pantomimě, postupně přes butó jsem se dostali až k experimentu. Dnes je to pro mě v první řadě experimentální platforma, ve které já nebo i kdokoliv další může ověřovat nové pokusy v autorských přístupech. V poslední době se hodně obracíme k visual arts, site-specific, dlouhometrážní performanci, divadlu bez herců nebo divadlu pro jednoho diváka. Zkoumáme hraniční formy divadla a interdisciplinární projekty. V tom cítím její velký přínos.

Naopak Spitfire Company je etablovaná skupina tanečního „divadla“ s přesahy do jiných žánrů, kde projekty vznikají dost často ideově v hlavě Petra Boháče, i když jsme v tom samozřejmě oba dva a nové projekty spolu konzultujeme a diskutujeme. Myslím, že Spitfire Company už mají na české, a především pražské taneční scéně své neoddiskutovatelné místo, nebojí se dělat velké koprodukční věci, cílí v daném žánru k maximálnímu výrazu, estetické vyhraněnosti a nekompromisní profesionalitě. Snažíme se samozřejmě tento vrcholný bod nějak dál překročit a inovovat.

Důležité je, že každá z těchto tvůrčích skupin má jiné ambice a jiné cíle. Já teď v posledních třech letech Tantehorse otevírám také dalším lidem, především mladým umělcům. Beru to jako laboratoř, kde se jim snažím dávat příležitosti od edukace jako navazující možnosti vzdělání po skončení umělecké školy až po teď poslední dobou kurátorskou činnost, kdy i já můžu zúročit to, co mám už za sebou, můžu se o to podělit s mladými umělci a posunout je dál na té jejich profesionální cestě.

Chceš se ještě někdy vrátit k pantomimě? Myslíš, že má pantomima ještě nějakou budoucnost?
Ta forma je strašně fascinující. Tím, že se jedná o kodifikovanou znakovou formu, může být velmi virtuózní a člověk se v ní může stát skutečným mistrem. Podobně jako v baletu. Nicméně jedná se o formu do sebe velmi uzavřenou, která nemůže být současným angažovaným uměním, chybí jí autenticita, je příliš estetizovaná. Je to forma o formě. Já jsem se nikdy netoužila stát virtuózním mistrem jedné formy, naopak mám touhu hledat to nové, nepoznané, byť by to znamenalo, že začínám úplně od začátku.

Vraťme se tedy na začátek. Co je pro tebe nového v tvém novém představení?
Zásadní je asi naše setkání se Sárou Vondráškovou aka Never Sol, která se přidala k nám do týmu, nejen jako autorka hudby, ale především jako tvůrčí člověk, který je nám bytostně i myšlením velmi blízko. Myslím, že naše trojice vytváří úžasné napětí v tom spolubytí na scéně, protože jinak to vyjádřit ani neumím. Constellations III. jsou velmi křehké v tomto společném sdílení určitého emocionálního prožitku, vytváříme pro nás takový intimní rituál, v němž necháváme zrodit jiný stav vědomí a Sára nás na té cestě vede, přímo nás táhne kamsi mimo tenhle svět. Já sama jsem docela racionální člověk, hodně o věcech přemýšlím, analyzuji, ale tentokrát se od svého „hlídacího“ rácia docela úspěšně osvobozuji a zakouším úplně nový rozměr existence na scéně. Dá se říci, že prožívám změněný stav vědomí. A to bychom rády, kdyby s námi zažil i divák.

Miřenka Čechová je česká performerka, choreografka a režisérka. Získala Ph.D. v oblasti režie fyzického divadla na HAMU v Praze. Jako režisérka a choreografka vytvořila více než 25 produkcí: Miss Amerika (2018), Konec člověka. Doba z druhé ruky (2018), Fragmenty milostných obrazů (2017), Opera and the French Revolution (2016, režie) pro Operu Lafayette, Lisner Auditorium ve Washington DC a Rose Hall v Lincoln Center New York, Lessons of Touch (2015, koncept, režie), Sniper´s Lake (2015, režie, choreografie), FAiTH (2014, režie, choreografie a tanec), Krevety à la Indigo (2013, režie), S/He is Nancy Joe (2012, koncept, choreografie a tanec) a další.