Rozhovor s Petrem Zuskou a Markem Svobodníkem o nové premiéře pro PKB

Před dvěma měsíci se živá kultura prakticky ze dne na den zastavila, soubory a divadla přišly o možnost hrát a celou společnost tento stav uvedl do dlouhé, nečekané izolace. Nyní se zdá, že jsme z nejhoršího venku, umělci se pomalu vracejí ke své tvorbě a původním plánům. Nejinak je tomu v případě Pražského komorního baletu (PKB), který začíná s přípravami podzimní premiéry v choreografii Petra Zusky a Marka Svobodníka, jež se uskuteční v Divadle na Vinohradech 22. listopadu. Pokud situace dovolí, choreografové co nevidět zahájí zkoušky s tanečníky.

Petře, s Pražským komorním baletem se chystáte pracovat už poněkolikáté v řadě, vaše poslední představení – Kytice i Carmina Vetera – byla velmi úspěšná. Jak se těšíte na další práci se souborem?
P.Z.: Na další spolupráci s Pražským komorním baletem se těším. Kytici i Carminu Veteru jsme si společně užili a myslím, že výsledek stál v obou případech za to. V souboru jsou dobří tanečníci, fajn lidi a vládne tam příjemná tvůrčí atmosféra.

Marku, ani vy Pražským komorním baletem nepracujete poprvé. V roce 2016 jste pro PKB připravil choreografii Chvilka POEzie, pro kterou jste se inspiroval Havranem Edgara Allana Poea. Tenkrát jste vsadil na černý humor, Vaše představení diváky bavilo i mrazilo zároveň. Na co sázíte tentokrát?
M.S.: Na jistotu! Mám stejný inscenační tým jako před čtyřmi lety, takže by to snad mohlo být „koukatelné“ jako posledně. (úsměv)

V čem podle vás tkví síla souboru? Kvůli čemu se k Pražskému komornímu baletu znovu navracíte?
M.S.: Na PKB je mi čím dál víc sympatická jejich dramaturgie, kdy zvou v zásadě české soudobé choreografy a pracuje se s hudbou českých skladatelů. Nejsem nacionalista, ale žádné jiné těleso nebo soubor v Česku tohle moc nedělá. U tanečníků samotných mne překvapilo, že na to, jak jsou mladí, působí zkušeně a jsou to profíci. Věřte mi, já v jejich věku takový nebyl ani náhodou. Já začal být co k čemu až tak po třicítce. (směje se)

Petře, na jaké téma bude vaše nová choreografie?
P.Z.: Téma jako takové ještě v hlavě úplně nemám, tedy určitý náznak ano, ale to se může ještě změnit, tak o tom zatím pomlčím. Jistě ale mohu říci to, že se bude jednat o hudbu Antonína Dvořáka, konkrétně jeho cellový koncert h-moll.

Co vás vedlo právě k tomuto výběru?
P.Z.: Nevybral jsem si to úplně sám, požádal mne majitel Pražského komorního baletu Ivan Dunovský, zda si mohu tuto hudbu poslechnout a popřípadě na ni choreografii vytvořit, jelikož, jak řekl, ta muzika je jeho „srdeční záležitost“. Mám rád výzvy tohoto typu a po poslechu těch čtyřiceti minut skvělé hudby plné emocí a doslova mluvícího violoncella jsem mu sdělil, že to rád udělám.

Bude to spíše dějový či abstraktní kus?
P.Z.: Musím říci, že jsem v posledních letech až na pár vyjímek tvořil většinou balety a taneční divadla narativního typu, takže se cítím trochu „upříběhován“. Rád si tedy v rámci této muziky zase odskočím do jiné sféry choreografického sdělení. Neříkám, že to bude abstraktní, tento výraz mi na divadle přijde nepřesný a vlastně zavádějící, ale spíše než nějakou konkrétní mnou vymyšlenou fabulí se chci nechat vést Dvořákem a obrazy, které ve mně jeho hudba vyvolá.

A kdo nebo co přivedlo k výběru tématu vás, Marku?
M.S.: Maminka a manželka. Máti vlastně nepřímo. Ona totiž celý život kouká a zbožňuje detektivky a to všeho druhu. Takže tady se nabídlo téma příběhu s detektivní zápletkou. A moje žena mi pomohla najít vhodnou předlohu.

Vy už v tuto chvíli můžete o choreografii říci něco bližšího?
M.S.: Jak jsem již nastínil v předchozí otázce, bude se jednat o „dějovku”. Když jsem s Petrem Zuskou, který připravuje druhou polovinu večera, konzultoval svůj výběr hudby, což je Sukova Serenáda Es dur, tak se mě napřímo zeptal, proč na to nevytvořím nějaké pěkné nedějové tancování, že ta hudba k tomu vyloženě vybízí. A má asi i pravdu. Ale já ty abstraktní kusy prostě neumím. Na to tady jsou jiní machři. Vždycky mi bylo bližší pracovat s nějakou danou předlohou, kterou opřu o vlastní pohled a nadstavbu.

A spolupracujete s někým na dramaturgii a struktuře nové choreografie nebo to bude vše čistě na Vás?
M.S.: Za poslední dobu jsem vždycky spolupracoval s nějakým dramaturgem či režisérem, ale tahle věc je asi tři roky stará. Ležela v pomyslném šuplíku a čekala na to, že ji třeba jednou vytáhnu… a ono ejhle! Pak ji stačilo jen „oprášit“. Vlastně mi s odstupem času nepřišla vůbec hloupá, naopak. Jasně, když se do toho libreta nakonec člověk pořádně obuje, tak je selekce některých nápadů prostě nevyhnutelná, něco ještě víc dozraje, jiné zas vyhnije. Ale jak se říká – drží to po kupě, myslím. Pro jistotu jsem to probral ještě s manželkou. Ta mi zásadně přeje jen to nejlepší. Takže pokud by jí to, co jsem vymyslel, přišlo jako nesmysl, asi by mi to řekla. (úsměv)

Petře, jak se vám v této neklidné době daří? Jak jste prožíval koronavirovou izolaci?
P.Z.: Možná to bude znít paradoxně, ale vlastně docela dobře. Mám najednou neplánovaný čas na jisté pozastavení se. Na četbu, na přemýšlení, na filmy a různá videa, které jsem měl léta v krabicích, na poznámky, které jsem si psal před dávnými časy… zkrátka na inspiraci do budoucna a to nejen v rámci čistě uměleckém. Je rovněž fajn aktivně přistupovat k hromadám času stráveným s dětmi, tedy upřímně, po těch mnoha týdnech už člověku pravda pomalu dochází dech, ale v pohodě. Skvělý byl rovněž nebývalý bonus v rámci dlouhodobějšího jarního pobytu na chalupě v Jizerkách a pracemi s pilou a sekerou, což miluju… Na druhou stranu jsem přerušil práci na mé premiéře v Jihočeském divadle doslova těsně před „dvanáctou“– odloženo na listopad. V Národním divadle jsem měl režírovat operu s premiérou v červnu – zrušeno bez náhrady. Další plánované produkce v mém diáři jsou zatím snad nehnuté. Ještě uvidíme. Tedy na rozdíl od mnoha stovek tisíců, možná milionů lidí napříč celou zeměkoulí, kterým to tak či tak zasáhlo do života fatálně, si opravdu nemohu stěžovat ani v nejmenším. Jsem upřímně zvědav, kterak tato globální situace ovlivní fungování lidské společnosti do budoucna. To celé totiž není skutečná pohroma, je to jen zdvižený ukazováček. Způsob reagování, tedy poučení se či nikoli, může být pro lidstvo nadále vskutku klíčový.

A po čem ze „života před koronou“ se vám během posledních týdnů nejvíc stýskalo?
P.Z.: No, chyběl mi hlavně kontakt s přáteli a taky se už těším na aktivní práci s lidmi.

Jak se dařilo během přísné karantény vám, Marku? Jak vypadal běžný den tanečníka, který nemohl trénovat na sále?
M.Z.: No, on to každý má jinak. Na sociálních sítích byly k vidění spousty tanečníků, jak trénovali doma nebo jak běhali po lese a házeli tam nožkama a točili si piruety jako by se nechumelilo. On ten balet je skvělá věc, ale ve své podstatě je to taky strašná „blbost“. (úsměv) Já vsadil spíš na to, abych dohnal spoustu věcí, na které jsem neměl v uplynulých letech čas. Divadlo totiž člověku udělá ze života děsnou bublinu. A teď, když praskla, je na čase se taky podívat, co se děje kolem. Svět se sice točí, ale piruety to nejsou.

A máte nějaký svůj recept, jak si udržet dobrou náladu?
M.S.: Ano, lidé se by měli jednoduše přestat zabývat věcmi, které dělat nelze a naopak začít hledat to, co všechno dělat lze! To rozhodně funguje. (úsměv)