Rozhovor s Petrem Zuskou a Markem Svobodníkem o nové premiéře pro PKB

  1. 1
  2. 2
Před dvěma měsíci se živá kultura prakticky ze dne na den zastavila, soubory a divadla přišly o možnost hrát a celou společnost tento stav uvedl do dlouhé, nečekané izolace. Nyní se zdá, že jsme z nejhoršího venku, umělci se pomalu vracejí ke své tvorbě a původním plánům. Nejinak je tomu v případě Pražského komorního baletu (PKB), který začíná s přípravami podzimní premiéry v choreografii Petra Zusky a Marka Svobodníka, jež se uskuteční v Divadle na Vinohradech 22. listopadu. Pokud situace dovolí, choreografové co nevidět zahájí zkoušky s tanečníky.
Petr Zuska (zdroj PKB)

Petře, s Pražským komorním baletem se chystáte pracovat už poněkolikáté v řadě, vaše poslední představení – Kytice i Carmina Vetera – byla velmi úspěšná. Jak se těšíte na další práci se souborem?
P.Z.: Na další spolupráci s Pražským komorním baletem se těším. Kytici i Carminu Veteru jsme si společně užili a myslím, že výsledek stál v obou případech za to. V souboru jsou dobří tanečníci, fajn lidi a vládne tam příjemná tvůrčí atmosféra.

Marku, ani vy Pražským komorním baletem nepracujete poprvé. V roce 2016 jste pro PKB připravil choreografii Chvilka POEzie, pro kterou jste se inspiroval Havranem Edgara Allana Poea. Tenkrát jste vsadil na černý humor, Vaše představení diváky bavilo i mrazilo zároveň. Na co sázíte tentokrát?
M.S.: Na jistotu! Mám stejný inscenační tým jako před čtyřmi lety, takže by to snad mohlo být „koukatelné“ jako posledně. (úsměv)

V čem podle vás tkví síla souboru? Kvůli čemu se k Pražskému komornímu baletu znovu navracíte?
M.S.: Na PKB je mi čím dál víc sympatická jejich dramaturgie, kdy zvou v zásadě české soudobé choreografy a pracuje se s hudbou českých skladatelů. Nejsem nacionalista, ale žádné jiné těleso nebo soubor v Česku tohle moc nedělá. U tanečníků samotných mne překvapilo, že na to, jak jsou mladí, působí zkušeně a jsou to profíci. Věřte mi, já v jejich věku takový nebyl ani náhodou. Já začal být co k čemu až tak po třicítce. (směje se)

Petře, na jaké téma bude vaše nová choreografie?
P.Z.: Téma jako takové ještě v hlavě úplně nemám, tedy určitý náznak ano, ale to se může ještě změnit, tak o tom zatím pomlčím. Jistě ale mohu říci to, že se bude jednat o hudbu Antonína Dvořáka, konkrétně jeho cellový koncert h-moll.

Pražský komorní balet, Petr Zuska: Kytice – Dominik Vodička (foto Serghei Gherciu)

Co vás vedlo právě k tomuto výběru?
P.Z.: Nevybral jsem si to úplně sám, požádal mne majitel Pražského komorního baletu Ivan Dunovský, zda si mohu tuto hudbu poslechnout a popřípadě na ni choreografii vytvořit, jelikož, jak řekl, ta muzika je jeho „srdeční záležitost“. Mám rád výzvy tohoto typu a po poslechu těch čtyřiceti minut skvělé hudby plné emocí a doslova mluvícího violoncella jsem mu sdělil, že to rád udělám.

Bude to spíše dějový či abstraktní kus?
P.Z.: Musím říci, že jsem v posledních letech až na pár vyjímek tvořil většinou balety a taneční divadla narativního typu, takže se cítím trochu „upříběhován“. Rád si tedy v rámci této muziky zase odskočím do jiné sféry choreografického sdělení. Neříkám, že to bude abstraktní, tento výraz mi na divadle přijde nepřesný a vlastně zavádějící, ale spíše než nějakou konkrétní mnou vymyšlenou fabulí se chci nechat vést Dvořákem a obrazy, které ve mně jeho hudba vyvolá.

A kdo nebo co přivedlo k výběru tématu vás, Marku?
M.S.: Maminka a manželka. Máti vlastně nepřímo. Ona totiž celý život kouká a zbožňuje detektivky a to všeho druhu. Takže tady se nabídlo téma příběhu s detektivní zápletkou. A moje žena mi pomohla najít vhodnou předlohu.

Vy už v tuto chvíli můžete o choreografii říci něco bližšího?
M.S.: Jak jsem již nastínil v předchozí otázce, bude se jednat o „dějovku”. Když jsem s Petrem Zuskou, který připravuje druhou polovinu večera, konzultoval svůj výběr hudby, což je Sukova Serenáda Es dur, tak se mě napřímo zeptal, proč na to nevytvořím nějaké pěkné nedějové tancování, že ta hudba k tomu vyloženě vybízí. A má asi i pravdu. Ale já ty abstraktní kusy prostě neumím. Na to tady jsou jiní machři. Vždycky mi bylo bližší pracovat s nějakou danou předlohou, kterou opřu o vlastní pohled a nadstavbu.

Marek Svobodník: Chvilka POEzie – Pražský komorní balet 2017 (zdroj PKB / foto Michal Hančovský)

A spolupracujete s někým na dramaturgii a struktuře nové choreografie nebo to bude vše čistě na Vás?
M.S.: Za poslední dobu jsem vždycky spolupracoval s nějakým dramaturgem či režisérem, ale tahle věc je asi tři roky stará. Ležela v pomyslném šuplíku a čekala na to, že ji třeba jednou vytáhnu… a ono ejhle! Pak ji stačilo jen „oprášit“. Vlastně mi s odstupem času nepřišla vůbec hloupá, naopak. Jasně, když se do toho libreta nakonec člověk pořádně obuje, tak je selekce některých nápadů prostě nevyhnutelná, něco ještě víc dozraje, jiné zas vyhnije. Ale jak se říká – drží to po kupě, myslím. Pro jistotu jsem to probral ještě s manželkou. Ta mi zásadně přeje jen to nejlepší. Takže pokud by jí to, co jsem vymyslel, přišlo jako nesmysl, asi by mi to řekla. (úsměv)

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na