Rozhovor s režisérkou Adi Halfin: Je třeba najít kreativní řešení

Mohla byste nám říct něco o své cestě – jak jste se stala filmovou režisérkou?
Myslím, že jsem se narodila pro to stát se umělkyní. Vždycky jsem kreslila, později jsem malovala a studovala hudbu, pak jsem se učila fotografovat, trochu jsem se věnovala hraní. Protože mě přitahovalo tolik druhů umění, řekla jsem si, že když půjdu na filmovou školu, spojím všechny věci, které mám ráda, a nebudu si muset mezi nimi vybírat. Netušila jsem, že film je především o rozhodování, které mi vůbec nejde. Když jsem se dostala na filmovou školu, byl to pro mě docela šok. Najednou jsem musela vyprávět příběhy a zdůvodňovat všechno, co jsem dělala. Všechno to bylo o rozhodování. Ale nějak se mi podařilo projít filmovou školou se třemi krátkými filmy v kapse, a dokonce je dostat na několik velkých festivalů.

Když jste se souborem Batsheva Dance Company vytvořila svůj první taneční film Home Alone, byla jste již velmi zkušenou filmařkou. Dlouhá léta jste se intenzivně pohybovala ve filmovém průmyslu. Dozvěděla jste se o své práci něco nového, když jste se poprvé setkala s tancem nebo s žánrem tanečního filmu?
Byla to pro mě zkušenost, která mi otevřela oči. Především jsem objevila tanec jako nový prostředek pro filmovou tvorbu. Do té doby jsem pracovala buď s herci nebo s hudebníky, pokud šlo o videoklip nebo jsem točila dokument o skutečných lidech. Tím, že jsem vyšla z velmi přísného filmového prostředí, byla to pro mě najednou velmi uvolňující zkušenost, prostě objevovat a zkoušet věci. Otevřelo mě to pocitu potěšení z práce s něčím, co nemá scénář, nemá text a je velmi emocionální, přístupné, bezprostřední a niterné, a ne nutně něco, co lze vysvětlit slovy. Bylo to vyprávění příběhu nebo ukazování emocí jiným způsobem, než na jaký jsem byla zvyklá. Takže mi to otevřelo nový způsob uvažování o tom, jak točit filmy.

Při tvorbě filmu Home Alone jsme nepracovali s myšlenkou nebo scénářem, ale prostřednictvím konkrétního místa natáčení. Řekla jsem si, že nejdřív najdeme domov, někam se vydáme a uvidíme, co nám to místo říká. To bylo poprvé, co jsem se pro tento nápad rozhodla a na základě lokace jsem psala scénář i později, v některých dalších projektech.

Myslím si, že právě díky tomu, že jsem měla za sebou už hodně zkušeností s filmem, když jsem se pustila do natáčení Home Alone, mohla jsem si dovolit být natolik sebevědomá, abych přišla na plac a nevěděla úplně přesně, co se bude dít. Protože při natáčení musíte vědět, co děláte: tohle je scéna, takhle ji natočíme, tohle jsou úhly záběru atd. Něco jsme měli naplánované, ale nevěděla jsem, jak přesně bude pohyb vypadat. Bylo to jako jít do neznáma a bylo to vzrušující. Také to, že se do něčeho pustíte, aniž byste přesně věděli, co z toho vzejde, je mnohem napínavější.

Leitmotivem vašeho workshopu Tanec s kamerou (Dancing with the Camera) byl vztah mezi záměrem a intuicí – můžete nám říci něco více o vašem přístupu?
Myslím, že každý umělecký projekt musí začít nějakou jiskrou a člověk se do toho prostě pustí. Jste-li malíř, máte plátno a můžete zkoušet různé věci, pokud jste choreograf nebo tanečník, jdete do studia a zkoumáte pohyb, a to je proces tvorby. U filmu je tímto procesem psaní scénáře. Píšete scénář znovu a znovu a musíte si věci zdůvodnit. Potřebujete, aby to bylo strukturované: Je tu postava, hrdina. Co chtějí? Jaký prožívají konflikt? Jak ho řeší? Jaký je jejich boj? Pokud tyto věci nemáte, pak film nefunguje. To je klasická konvence filmové tvorby – od E. T. přes romantické komedie až po válečná dramata. Jakmile jste hotovi s psaním scénáře a začnete všechno plánovat, musíte si každou věc, kterou uděláte, zdůvodnit, zvlášť když je na to rozpočet – a ve filmu jde o spoustu peněz – takže obvykle nemáte možnost jen tak něco zkoušet a experimentovat. A než se dostanete k samotnému natáčení, už toho víte velmi mnoho a máte všechno precizně naplánované.

Měla jsem štěstí, že jsem se dostala k tanečním filmům, najednou se totiž ponoříte do nového světa. Stále si musíte všechno co nejlépe naplánovat – protože je to pořád film a na natáčení máte jen dvanáct hodin denně a každý pohyb kamery trvá dlouho. Takže je to velmi časově náročné. Filmování není okamžitá, bezprostřední forma umění. Ale když režíruji tanec, je v tom mnohem více zkoumání. Tanec totiž není narativní forma. Něco tam je, může to být emoce, pohyb, dojem, zážitek, nemusí to být příběh, ale myšlenka tam zůstává a vy se držíte této myšlenky, kterou nazývám záměrem, intencí.

Mnoho let jsem pracovala jako asistentka režie a podílela se na plánování natáčení, takže vím, jaký význam toto plánování má. Jako režisér přicházíte na plac se všemi těmi promyšlenými nápady, ale především si udržujete záměr, co chcete dělat. Na place je důležité mít intuici a být otevřený změnám a novým věcem, které se mohou při natáčení objevit. Zvláště u tanečních filmů, a pokud nejste tanečnice, tak jako já, nedokážete si přesně představit, jak to bude vypadat. Jistě, máte zkoušky, vidíte tanec, a jakmile se tanec setká s kamerou, můžete se pokusit představit si ho určitým způsobem (a je toho tolik, co si můžete představit), ale pak se to změní. Při natáčení uvidíte nové pohyby, které jste předtím neviděli. Jde o to být otevřený improvizaci a odhalovat nové možnosti, i když máte zmapovaný celý ten obrovský systém, a všechny ty lidi kolem sebe, kteří tam jsou kvůli tomu jednomu jedinému záběru.

Může být intuice určitým druhem jazyka? Něco, co vás může sblížit s tanečníky, kteří jsou zvyklí pracovat s jinými obrazy? Jak s tanečníky nacházíte společnou řeč?
Nevidím žádný rozdíl mezi prací s tanečníky a prací s herci. Nemohu říct, že mám nějakou metodu, ale používám svůj vlastní vnitřní svět a své velmi omezené pojmy, abych popsala, co chci z tanečníků dostat. Když mám to štěstí, že spolupracuji s choreografem, tak ten pracuje s pohybem a na doby. To jsou věci, o kterých nic nevím. Ale ve filmu používám pojmy, které vycházejí z emocionálního světa a světa příběhů, z mých osobních zkušeností. Nemám k dispozici taneční prostředky, které má choreograf, takže je vždycky skvělé spolupracovat s choreografem, pracovat z různých míst a usilovat o společný výsledek.

Všichni, i když nejsme herci, reagujeme na příběhy. Všichni máme určité zkušenosti, které si neseme s sebou, a právě tato místa jsou si v každé umělecké formě podobná. Vždy existuje nějaké emocionální místo, odkud věci vycházejí – ať už je to otázka, osobní boj, historie, trauma, inspirace – a jako lidé tyto věci sdílíme, i když mluvíme různými jazyky. A je to ten stejný emocionální jazyk, který používám při komunikaci s tanečníky.

Která osobnost měla největší vliv na vaši uměleckou dráhu?
První jméno, které mě napadá, je David Lynch, protože je to interdisciplinární umělec a způsob, jak uvažuje o filmu, je tak odlišný. Film, který mi opravdu změnil život, byl Mulholland Drive. Viděla jsem ho v kině, vyšla jsem ven a zeptala jsem se sama sebe: O čem to vlastně bylo? Od té doby jsem jej viděla snad stokrát a pokaždé v tom filmu objevím něco nového, a to je pro mě skutečné umění – umění, které se mění s vámi, tvorba, která nechává divákům prostor pro zkoumání a interpretaci. Lynch hodně mluví o myšlence jako o podstatě. Ve své knize Catching the Big Fish popisuje tvorbu jako lovení velkých myšlenek a držení se jich v průběhu celého tvůrčího procesu. Protože tento proces může být někdy tak frustrující, a tak náročný, že jen udržet tu věc, kterou jste si předsevzali, je jedna z nejtěžších věcí. Lynchovy filmy jsou jako skládačky. Tuhle něco, tamhle něco a nějak se to propojí, a je prostě krásné vidět filmy, které můžete interpretovat různými způsoby. Je samozřejmě mnoho filmů, které mám ráda, ale vyprávějí jeden příběh. Ale filmy jako Loni v Marienbadu a Mulholland Drive, které se zabývají pamětí a různými úhly vyprávění – tyto filmy, které jsou více intuitivní a méně strukturované – mě zasáhly nejvíce.

Hodně jste spolupracovala se současnými nebo bývalými tanečníky ze souborů Batsheva Dance Company nebo L–E–V Company. Izraelská scéna současného tance je v tanečním světě velkým fenoménem – je zde mnoho výrazných osobností a tanečníci vynikají svým výrazem a technickými schopnostmi. Jaké to je pro vás jako filmovou režisérku pracovat s těmito tanečníky?
Moje první spojení s tanečním světem bylo prostřednictvím Batshevy a tance Gaga. Měla jsem velké štěstí, že jsem mohla pracovat s těmito nesmírně krásnými, talentovanými a dost jedinečnými lidmi. Skvělé na nich je, že jsou také vynikajícími improvizátory. Všichni tanečníci z Batshevy a lidé, kteří se věnují Gaga kontinuálně, mají přístup k určitým věcem, se kterými se mohu ztotožnit. Gaga je metoda, kterou může praktikovat i člověk jako já, netanečnice, takže je přístupná a srozumitelná. Před natáčením filmu Home Alone jsem absolvovala několik lekcí Gaga. Tím jsem získala přístup k těmto technickým prostředkům vytváření pohybu.

V posledních letech, a zvláště při mém životě v zahraničí, jsem si uvědomila, že v Izraeli se na velmi malém prostoru nachází opravdu velké množství talentů. Procento nadšených a talentovaných lidí je tam v každém oboru velmi vysoké. Myslím, že vzhledem k tomu, že je to tak malé místo, rozpočty jsou dost utažené a každý bojuje o své teritorium v každém aspektu života, je nutné hledat kreativní řešení. Když jste omezeni časem nebo prostorem, musíte najít rychlá a kreativní řešení a myslím, že Izraelci jsou v tom dobří. Pracovala jsem s různými lidmi z různých zemí – někdy jim trvalo velmi dlouho, než pochopili, že je zde nějaký problém, než se tím problémem začali zabývat, než vymysleli řešení a provedli ho. Zatímco s Izraelci celá věc trvá pět minut.

Žiju v Berlíně, kde je všechno velmi uvolněné, je tu tolik prostoru, ale na druhé straně se věci dějí pomaleji. Zatímco v Izraeli vyjdete na ulici, někoho potkáte a věci se prostě dějí. Esencí Izraele je taková všeobecná tvůrčí energie. Skoro pláču, když to říkám, protože to, co se tam teď děje, je pro mě příliš zničující. Je tam tolik krásy a tolik krásné energie, kterou prostě zabili. Říkala jsem to ještě před současnou válkou, ale to, co se tam stalo, je naprosto zdrcující. V Izraeli panuje pocit, že nikdy nevíte, co se stane zítra, takže nemáte čas a musíte najít řešení hned.

S tanečníky je to asi v něčem podobné. Je v tom tato energie, je pro mě těžké říct, co to vlastně je, ale je v tom hodně vášně a hodně humoru. Někteří lidé jsou v určitých věcech cyničtí, protože se v Izraeli děje tolik šílených věcí. Takže je třeba věci odlehčit, ať už humorem, tancem, nebo tvořivostí obecně. Všichni Izraelci jsou tak či onak traumatizovaní, mají neustálý strach a mnoho lidí má úzkosti. A umění je způsob, jak věci překonávat.

Když sleduji vaše taneční filmy, je v nich tolik síly a svobody, tělo jako by nebylo ničím omezeno, může se vyjadřovat z hloubi duše. Existuje něco, co podle vás není možné přenést z živého tance na plátno a co byste chtěla přenést? Existují nějaká omezení ve filmové tvorbě, která vás trápí?
Nemyslím si, že v životě je něco nemožné, a podle toho se snažím i žít. Když chci něco vytvořit, tak na tom budu tvrdě pracovat, a pokud na tom budu muset pracovat dvacet let, tak to udělám. Každý projekt má jinou duši, jiný záměr a jiné publikum. Nedokážu se definovat jako tvůrkyně tanečních filmů. Režíruji propagační videa, hudební klipy a reklamy nebo experimentální filmy a dokumenty. Nikdy jsem si nekladla za cíl režírovat taneční film, který by se promítal na festivalech tanečních filmů (jednou třeba budu). Každý projekt má samozřejmě svá omezení, ale v rámci těchto omezení jde o nacházení kreativních řešení.

Jako jsme to udělali například s videoklipem Lost Horse od Asafa Avidana, který byl vlastním dokumentem dvojice, kde se natáčeli navzájem oni sami v jejich intimním prostoru (pozn. red. tanečníci Bobbi Gene Smith a Or Schraiber). Nebo Earth Odyssey, což byl projekt, který se zrodil z omezení během covidového lockdownu. Celý svět byl uzavřen ve svých domovech, a to vedlo k tomuto projektu, režírovaném na dálku z mého domova v Berlíně. Kdyby ke covidu nedošlo, tyto dva videoklipy by nikdy nevznikly. Jde tedy spíše o to nacházet, co můžete udělat než přemýšlet o tom, co udělat nemůžete. Myslím, že hlavní je nenudit se a hledat nové vzrušující způsoby, jak vyjádřit věci, které jsou pro mě důležité.

Videoklipy představují významnou část vaší práce. Dosud jste spolupracovala s Asafem Avidanem, Krisem Kellym a dalšími. Na kterou z těchto spoluprací vzpomínáte obzvlášť ráda?
Earth Odyssey byla velmi jedinečným zážitkem. Byl to nejkratší projekt, který jsem kdy dělala. Myslím, že to trvalo týden od chvíle, kdy mi Asaf zavolal, do chvíle, kdy klip vyšel. Chtěli jsme něco velmi rychle vydat jako reakci na zničující situaci, ve které se svět nacházel. Chtěli jsme lidem vykouzlit úsměv na tváři, zatímco byli všichni během lockdownu uzavřeni ve svých domovech a nevěděli, co přinese budoucnost. Bobbi (Jene Smith) a Or (Schraiber) dali dohromady úžasný soubor tanečníků z celého světa – USA, Japonska, Nizozemí, Izraele, Německa – kteří uvízli doma a měli zrušené zkoušky a představení, a všichni potřebovali vypustit páru. A já taky! Skvělé na tom je, že jsou to tak talentovaní a vytížení tanečníci – nikdy bych je všechny nedokázala přimět, aby společně vystoupili v jednom videoklipu. Takže tady se z nešťastných okolností stala výhoda. Ale nejúžasnější na tom projektu byly reakce na něj. Dostali jsme tolik zpráv od lidí z celého světa, kteří říkali, jak jim toto video zpříjemnilo den, vykouzlilo úsměv na tváři nebo je přimělo vstát a tančit. Bylo to opravdu hřejivé a měla jsem pocit, že to lidem pomohlo rozjasnit den.

Co pro vás znamená tančící tělo?
Myslím, že je to forma vyjádření. Všichni jsme pohyblivá těla. Když se dívám na to, jak se moje čtyřletá dcera pohybuje a reaguje na věci, je to úžasné. Dívá se na film a já vidím její fyzické reakce na to, co vidí – je to tak krásné a skutečné. Čím je člověk starší, tím méně se hýbe a tím více své tělo omezuje. Tehdy se objevují nemoci – emocionální i tělesné. Když se setkávám s tanečníky, mají v sobě otevřenost a lehkost, trochu jako děti. Mají fyzický přístup k vyjadřování emocí, neustále pohybují svým tělem, aby se vyjádřili, a v tom je tolik krásy a opravdovosti. Všichni si musíme připomínat, že se máme více hýbat.

Jaké téma se chystáte zpracovat ve svých nadcházejících filmech? Je něco, co jste vždy chtěla natočit, ale zatím jste k tomu neměla příležitost?
V současné době pracuji na několika projektech – minisérii, krátkém dokumentu a dvou hudebních videoklipech. Mám pořád nějaké nápady v šuplíku. Mnoho projektů, na kterých nyní pracuji, má silné ženské postavy. Některé z nich se zabývají mateřstvím za extrémních okolností.

Ale právě teď mě ovlivňuje to, co se děje v Izraeli, a cítím, že musím udělat něco, co bude mít dopad a bude se týkat té strašné války, která tam právě probíhá, s nadějí, že to může způsobit změnu. Ale momentálně se stejně jako mnoho umělců z tohoto regionu cítím ochromená a myslím, že je to součást zpracování toho zvěrstva, které se zdá být den ode dne horší. Doufám, že tato noční můra brzy skončí a my konečně budeme mít prostor pro uzdravení a pro změnu.

A je zřejmé, že tuto změnu by měly vést ženy.

Adi Halfin je oceňovaná filmová režisérka a scénáristka. Absolvovala s vyznamenáním filmovou školu Sama Spiegela v Jeruzalémě. Její tři krátké studentské filmy byly promítnuty na prestižních festivalech, jako jsou Cannes a Berlinale, a získaly řadu ocenění po celém světě. Adi pracovala jako první asistentka režie v celovečerních filmech, televizních dramatech a reklamách, kde získala bohaté zkušenosti, asistovala a učila se od nejlepších izraelských režisérů jako jsou Amos Gitai, Samuel Maoz, Rama Burshtein, a mnoho dalších. Přečtěte si více ZDE.