Rozlet Zdeňka Fibicha a Pád Arkuna

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Žena jako zapínač elektrického proudu
„Proto cizoložství nemůže umění ničeho dáti a jest zkázou umění.“ Věta, kterou je také třeba počítat mezi, byť pozdní, ohlasy tvorby i života Zdeňka Fibicha. Mezi ohlasy poněkud překvapivé, bizarní, nicméně zajímavé. Tato věta i celý text, z něhož je vzata, dokládá, jak Fibichův „morální poklesek“, totiž jeho nemanželský, ba mimomanželský milostný poměr s Anežkou Schulzovou, udržovaný od července 1892 do skladatelovy smrti, tento pro něj životně i umělecky důležitý, otevřený, veřejně známý „konkubinát“, budil pozornost a větší či menší pohoršení v jistých kruzích i dlouho po smrti obou tragických aktérů, v době, kdy byl Fibich dávno obecně uznáván za třetího největšího českého romantického skladatele po Smetanovi a Dvořákovi, zatímco jméno Anežka Schulzová upadalo v postupné zapomnění.

Autorem citovaného výroku není nikdo menší než Jaroslav Durych. Spisovatel, publicista, lékař, voják, konzervativní až militantní katolík a kontroverzní osobnost prvorepublikové kultury. V jeho bibliografii nacházíme studii s nečekaným názvem: Anežka Schulzová. Vyšla v Durychově katolickém časopise Akord v září 1931. Je zřejmé, že tímto názvem Durych záměrně a protikladně parafrázuje titul vlastního výchovného románu Paní Anežka Berková, vydaného právě téhož roku. Román je literárním rozvinutím Durychovy provokativně bigotní teze, že pravá láska se rodí teprve a jedině v manželství, a proto není nutné, aby k sobě cítili snoubenci před svatbou náklonnost, která je beztak prý jen sobeckým pudem. Anežka Berková toho měla být pozitivním příkladem z oblasti fikce, Anežka Schulzová pak příkladem negativním, ovšem ze skutečnosti. O „negativní Anežku“ by patrně Durych vůbec nezavadil, kdyby v roce 1925 nevyšla kniha Zdeňka Fibicha milostný deník, jedno z klíčových děl pro poznání Fibichovy osobnosti a umělecké tvorby, jejímž autorem je neméně, avšak zcela jinak kontroverzní Zdeněk Nejedlý. Jádrem knihy je zevrubná analýza Fibichova obřího klavírního cyklu Nálady, dojmy a upomínky, který je – jak známo – podrobným a do nejmenších detailů jdoucím deníkem Fibichovy lásky k Anežce Schulzové. Katolického moralistu a moralizátora Durycha musela Nejedlého citlivá a ohleduplná obhajoba Fibichovy „nemravnosti“ vyprovokovat. Durych tak ve svém příspěvku nejprve jako múzický člověk charakterizuje Fibichovu hudbu a zejména tu, která vznikala z přímé erotické inspirace Anežkou Schulzovou, poté se s neuvěřitelnou formulační přesností a psychologickou pronikavostí zabývá mentalitou stárnoucího muže vystaveného pokušení „poslední příležitosti“, jímž je mu – jako exemplum – Fibich, a nakonec se fanaticky pouští do výkladu svých paradoxů a schválností, rozum nerozum, a vše, co nevyhovuje jeho jednoduchým a striktním pravidlům života, označuje za hřích, zde za cizoložství, z něhož již z principu nemůže nikdy vzejít cokoli dobrého.

Ocitujme několik Durychových myšlenek o Fibichovi a Schulzové:
„Většina jeho nejkrásnějších motivů jest výrazem stavů milostných, především touhy a smutku. V jemnosti a dokonalosti hudebního postřehu a ve svrchované úplnosti výrazu citů z této oblasti erotické sotva se s ním mohou měřit největší mistři hudby. Největší umělec vášně, Richard Wagner, má k vášni poměr podstatně jiný; cítí ji jako pokušení a tíži, které se chce aspoň částečně zbavit. (…) Jako Tannhäusera tak ani Wagnera neopustilo kouzlo Venušino, ať se mu bránil, jak chtěl, až posléze vyznělo nejslavněji v písni Isoldině, ve které touha smyslů chce tělo zdvihnouti do nebe. Fibichovi však tělo je velikou knihou skrytých písní, které umí odposlouchat svrchovaně jemným sluchem.“

„Snad každý pohled na Anežku Schulzovou vyvolal ve Fibichovi aspoň jeden takt nebo jeden akord; a právě tak i naslouchání jejímu hlasu, smíchu, povzdechu. Ta hudba nepocházela z ní; ona sama měla jen takový význam, jaký má zapínač elektrického proudu; každým jejím hnutím se tento proud zapjal a z lampy Fibichovy duše zazářilo umění.“

„Anežka Schulzová byla Fibichovi velikou ilusí. Ale ilusí čeho? Lze říci, že ji miloval svým uměním a pro své umění, ale v trvalé blízkosti ani takové milování nemůže nadlouho zůstati bez vlivu na tělesnost. Duch zajisté silný jest, ale tělo slábo, a nad to je duch zvědav a chce-li slyšeti hudbu, kterou slyší i ve stažení čela nebo chřípí, chce ji slyšeti i v úplném spojení tělesném, ač to jsou už jen variace na themata, která jsou zřejmě viditelna i pohledu úplně zdrženlivému.“

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
  6. 6
  7. 7

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na