Rozloučení Darii Klimentové s českým publikem

Státní opera se včera večer stala dějištěm slavnostní a emotivní události: jako místo pro své poslední vystoupení před českým publikem si ji vybrala primabalerína Daria Klimentová. V programu, který nesl prostý název Daria Klimentová: Děkuji!, se svým mladým tanečním partnerem Vadimem Muntagirovem po boku nechala více prostoru tanečníkům Baletu Národního divadla, takže gala představení bylo především poděkováním českého baletu jedné z našich nejslavnějších krajanek.Dramaturgie večera pracovala s aktuálním repertoárem baletního souboru a zapojili se nejen sólisté, ale v číslech byly inscenovány i sborové výstupy, což mimo jiné značí značnou dávku odvahy ke konfrontaci – Daria a Vadim jsou představiteli skutečně světové špičky oboru a i několik málo výstupů stačí k uvědomění si jejich mistrovství.

Atmosféru naladilo na osobní notu promítnutí krátké reportáže, sestřihu několika ukázek z časosběrného dokumentu, který s Dariou Klimentovou natáčel v minulých letech režisér České televize Martin Kubala, prolnutými ovšem se vstupy zcela aktuálními. Tímto vpravdě osobním způsobem si diváci mohli zrekapitulovat oslnivou kariéru tanečnice, která šla jako malá dívka studovat balet, aniž tušila, jak vypadá, ale zapálila se pro umění tak, že odmítala mít prázdniny a trénovala doma u vlastní tyče. Ani v nových reportážních částech však Daria nenaznačila, kam se bude její kariéra ubírat v budoucnu.

Stylové rozloučení se souborem, který byl pro Dariu prvním krokem ke světovému věhlasu, začalo jak jinak než právě vystoupením těch nejdůležitějších osobností večera. Adagio z Pas de deux ze druhého jednání Labutího jezera doplnil i sbor Baletu Národního divadla, ale ten možná spíš odváděl pozornost od citlivého obrazu, který na jevišti Daria a Vadim vytvořili. Velkou část úspěchu hraje totiž jejich absolutní partnerská souhra, nejen po tisící zopakovaný a zafixovaný pohyb kánonu klasické taneční techniky. Opravdové přátelství dodává jejich tanci kouzlo, které prostupuje i všemi doteky a pohledy a dává vzniknout miniatuře, ve které je pak Labutí jezero samo o sobě celé obsaženo a nejde jen o kousek technického umu vytrženého z dramatického celku.

Ještě daleko silnějším dojmem zapůsobil později večer jejich duet z Korzára, kterým ovšem nebylo notoricky známé pas d’esclave, ale milostné pas de deux Medorry a korzára v jeskyni. Lehkost, s jakou se Daria vrhá do náručí svého partnera, s naprostou jistotou prováděné zvedačky a celková rychlost, pohotovost v pohybu, přitom s důrazem na každý detail, připomíná stylově vlastně spíš balanchinovskou neoklasiku a její neutuchající tok pohybu. To je to, co divák potřebuje, hltat emoci a pohyb současně.

Proti tomu je Balanchinova choreografie v podání našeho souboru naopak spíš petipovská, i když je po technické stránce provedena čistě, esprit dvacátého století postrádá. Do tohoto večera byla použita celá sutia z Theme and Variations, tedy pas de deux hlavního páru, ale také náročná sborová pasáž, ve které se stále ukazuje nejednotnost. Alina Nanu a Adam Zvonař, který si do Prahy odskočil ze svého současného angažmá v Mnichově, jsou ale pro sebe dobrými partnery. Souhra funguje také mezi Nikolou Márovou a Michalem Štípou, kteří tančili Pas de deux z Šípkové Růženky, nicméně všem domácím tanečníkům-mužům nasadil tento večer až příliš vysokou laťku Vadim Muntagirov.

V programu své místo dostal i současný tanec v podobě choreografie Viktora Konvalinky Just Solo. Je krátkým obrazem člověka vláčeného každodenní rutinou a Viktor Konvalinka v něm využívá svou vlastní pohyblivost a smysl pro zkratku. Taneční miniatura, která stojí na základech moderního tance, se ovšem dramaturgii vymykala až příliš, protože celý zbytek programu se nesl vyloženě v klasickém a neoklasickém stylu. Úmysl zapojit do programu všechny generace je samozřejmě čitelný a lze jej chápat jako osvěžení, jen v tom případě nemělo zůstat u jednoho jediného čísla…

Duet Romea a Julie z nové verze tohoto baletu, kterou pro domácí soubor vytvořil Petr Zuska, také není typicky koncertním číslem: je včleněn do děje a jednání dalších postav tak organicky, že jej lze jen stěží takto z baletu „vystřihnout“. Ondřej Vinklát a Marta Drastíková však jsou jako představitelé titulních postav letošními čerstvými držiteli Ceny Thálie, a proto je samozřejmé, že je nebylo možné v programu opomenout. V choreografii na hranici neoklasiky a moderny se cítí velmi dobře, oba uvěřitelní milenci v rozpuku mládí a první lásky.

Závěrečné číslo večera bylo složeno z několika virtuózních částí baletu Don Quijote. Nešlo o klasické koncertní ztvárnění onoho nejslavnějšího pas de deux, kterým se zakončuje nejedno baletní gala. O variace Kitri se podělily Daria Klimentová s Alinou Nanu, která se v této poloze cítí také velice jistě, o Basila Vadim Muntagirov s Ondřejem Vinklátem, v sólových variacích se představily i další tanečnice. Roztomilým překvapením bylo sólo amorka, které zatančila studentka konzervatoře Anna Hermannová, ještě jako variaci bez špiček, ale s velkou odvahou (vyzkoušela si pak i fouettés z variace Kitri). Daria vsadila na variace, kde mohla uplatnit svůj sebejistý výraz stejně jako aplomb a neuvěřitelně rychlé diagonály. Vadim se zase blýskl ozvláštněním skoků a naprosto úchvatnou osou v piruetách. U jeho skoků nejde jen o elevaci, ale stejnou měrou i o naprosto jisté dopady s ukázkově rozloženým těžištěm, jako kdyby s každým doskokem prorostl neviditelnými kořeny přímo do země, sledovat takovou jistotu je skutečným požitkem. Daria je ztělesněním lásky k tanci, mnoho už bylo napsáno třeba jen o tom, jak dovedou hrát její paže – ale především dává do tance celou duši.

Zdá se, že společné vystoupení tanečníků Baletu Národního divadla po boku Darii a Vadima vlilo i jim v závěru do žil čerstvou krev. Konečně jsme opět cítili z jeviště nadšení pro tanec, zapálení a jiskru! Snad by to nakonec chtělo takových konfrontací víc, abychom tady na naší domácí scéně příliš neusínali na vavřínech. Takže také za toto probuzení patří Darie Klimentové z naší strany velké Děkujeme!.

program:
– Petr Iljič Čajkovskij: Pas de deus – Labutí jezero
Choreografie: Marius Petipa, Lev Ivanov, Hana Vláčilová, Pavel Ďumbala
Tančí – Daria Klimentová, Vadim Muntagirov, Balet Národního divadla

– Petr Iljič Čajkovskij: Pas de deux – Šípková Růženka
Choreografie: Javier Torres
Tančí – Nikola Márová, Michal Štípa

– Just Solo
Hudba: Seat (People Get Ready)
Choreografie: Viktor Konvalinka
Tančí – Viktor Konvalinka

– Petr Iljič Čajkovskij: Theme and Variations (suita)
Choreografie: George Balanchine
Tančí: Alina Nanu, Adam Zvonař a balet Národního divadla

– Adolphe Charles Adam: Jeskynní pas de deus – Korzár
Choreografie: Anna-Marie Holmes podle Maria Petipy a Konstantina Sergejeva
Tančí – Darie Klimentová a Vadim Muntagirov

– Sergej Prokofjev: Balkónové pas de deus – Romeo a Julie
Choreografie: Petr Zuska
Scéna: Jan Dušek
Tančí – Marta Drastíková (Julie), Ondřej Vinklát (Romeo), Nikola Márová (Královna Mab), Viktor Konvalinka (Lorenzo)

– Ludwig Minkus: Don Quijote (suita)
Choreografie: Jaroslav Slavický, Kateřina Slavická, Hana Vláčilová podle Maria Petipy a Alexandra Gorského
Tančí – Daria Klimentová (Kitri), Vadim Muntagirov / Ondřej Vinklát /Basil), Alina Nanu (Kitri ve snu), Magdaléna Matějková (Dryáda ve snu), Daria Lazurová, Irina Burduja (Květinářky), Anna Herrmannová (Amor)

www.narodni-divadlo.cz

Foto Martin Divíšek, Hana Smejkalová