Rozpačitý nový Tannhäuser v Bavorské státní opeře

  1. 1
  2. 2
Jedinou wagnerovskou premiérou pomalu končící sezony Bavorské státní opery je nové nastudování opery Tannhäuser. Předcházející inscenace byla velmi úspěšná, měla premiéru v roce 1994 a na repertoáru se udržela více než dvacet let, na čemž mělo jistě zásluhu vynikající nastudování tehdejšího hudebního ředitele Zubina Mehty a poutavá režie Davida Aldena, jež mimo jiné aktuálně reagovala na rozdělení a opětovné sloučení východní a západní strany Německa – záznam z této inscenace je stále dostupný na DVD. Operu nyní nově nastudoval Generalmusikdirektor Kirill Petrenko a o scénickou podobu se postaral italský režisér Romeo Castellucci (který vedle režie též navrhl scénu, kostýmy a světelný design).
Richard Wagner: Tannhäuser – Christian Gerhaher (Wolfram von Eschenbach) – Bayerische Staatsoper Mnichov 2017 (zdroj Bayerische Staatsoper / foto © Wilfried Hösl)

Richard Wagner se kompozici Tannhäusera věnoval jako žádnému jinému svému dílu – přes třicet let se k dílu opakovaně vracel a dopracovával je k dokonalosti. Operu začal komponovat v Teplicích v roce 1843 a za dva roky uskutečnil její premiéru v drážďanském Hoftheater; u příležitosti prvního pařížského provedení v roce 1861 přidal (na nesprávné místo) velký balet, a to hned po předehře, výrazně rozšířil obraz Venuše v prvním aktu a provedl další korekce ve druhém aktu. Dílo bylo pochopitelně provedeno ve francouzském znění a Richard Wagner se rovněž podílel na optimálním francouzském překladu. Mimochodem „francouzská“ verze opery měla poměrně nedávno, v únoru 2017, shodou okolností svoji novodobou premiéru v Monte Carlu, pod taktovkou uznávané altistky a dirigentky Nathalie Stutzmann, v hlavní roli s José Curou. Konečně před konáním vídeňské premiéry v roce 1875 dílo prošlo závěrečnou autorovou superrevizí.

Současná inscenační praxe se přiklání k provozování drážďanské či pařížské verze (ovšem v německém jazyce), například v Bayreuthu se hraje převážně Dresdner Fassung, ovšem často se provozuje též „Mischung Fassung“, to jest hudební nastudování, které se opírá o různé části partitury Tannhäusera z různých období skladatelova života – stejně tak verze, kterou nyní hrají v Mnichově – ta by se dala z hudebního hlediska nazvat „The Best of Tannhäuser“.

Jevištní podoba nového Tannhäusera v Bavorské státní opeře přiměje rozhodně diváka k hlubokému zamyšlení, ale i k rozpakům. Tradičně inscenovaná bipolarita ve vztahu Tannhäuser – Venuše – Alžběta, věčný rozpor lásky tělesné a lásky duchovní není pro Romea Castellucciho ústředním tématem. V jeho inscenaci plné symbolů a náznaků je Tannhäuser představován jako člověk žijící v neustálém omylu. Ocitá se na nesprávných místech, kde nemůže najít uspokojení, a navíc říká nesprávné věci nesprávným lidem. „Zu viel“„příliš mnoho“ to jsou první Tannhäuserova slova v prvním aktu ve Venušině sluji. Tannhäuser je přesycen: a není divu, na jevišti se válí velké množství odpudivé pohyblivé masité hmoty; Venuše není bohyní lásky, ale postava mateřských rysů, která vládne naddimenzovaným nepůvabným ženským tělem. Jediným možným sexuálním objektem Tannhäusera se stává tedy Alžběta. Ta naznačuje svoji otevřenou sexualitu směrem k Tannhäuserovi (i kostýmem), vyhýbá se však přímé konfrontaci s ním, disponuje bohatým vnitřním světem a hledá útočiště a zdroje inspirace v síni, se kterou si pořád vypráví.

Specifický pohled přináší tvůrce na vztah společenství a jedince. Zápas pěvců na Wartburgu není předznamenán symbolem harfy, nýbrž luku jako nástroje lovu. Na konci prvního aktu je Tannhäuser „uloven“, aby s ostatními pěvci ve druhém aktu zápasil ve zpěvu (a zde i boji) o ruku sličné Alžběty.  Prosvětlená krychle uprostřed síně, kde probíhá souboj, zprvu neutrálně oznamuje témata pěveckého utkání: lásku, chuť, počestnost – a v okamžiku dramatického výstupu Tannhäusera, opěvujícího tělesnou lásku, jasně odráží obrovský společenský zmatek, který poté následuje.

Pěvecko-herecké výkony jednotlivých protagonistů jsou doprovázeny stylizovanou pohybovou akcí třiceti půvabných lučištnic, což zpočátku působí lahodně pro oko a přínosně pro inscenaci, bohužel do konce opery se tento princip prostě okouká. Problematickým se z hlediska jevištní realizace jeví i třetí akt, kde civilně odění představitelé rolí Alžběty a Wolframa očekávají rytíře Heinricha z návratu z Říma – Alžběta uléhá symbolicky na katafalk, k ní se připojí následně i figurína Tannhäusera. Během dlouhého zpěvu Tannhäusera (takzvaný Romerzählung) jsme pomocí světelných nápisů: „Zde proběhla sekunda, zde proběhla hodina …“ až po „… zde proběhly miliardy miliard, miliard, miliard, miliard, miliard, miliard let“ svědky do úmoru opakované scény, jak se nabalzamovaná mrtvá těla Alžběty a Tannhäusera v čase proměňují, rozpadají, až z nich zbyde jen prach, který je vzájemně promíchán až po jejich smrti.

Inscenace jako celek působí koncepčně, promyšleně, stylově velmi jednotně, ale záleží na divákovi, zda přijme režisérův pohled na toto dílo. Absolutorium večera si však odneslo především výtečné hudební nastudování Kirilla Petrenka, orchestr zněl nesmírně plasticky, využíval neobyčejné dynamické šíře partitury, a přitom ani jednou nebylo zaznamenáno překrývání sólistů. Velkým magnetem inscenace byla volba (a šťastná) Anji Harteros do role Alžběty; bavorská komorní pěvkyně je miláčkem mnichovského publika a opět předvedla nesmírně citlivý výkon s velkým dramatickým vzepětím v závěru druhého aktu. Operu poměrně málo vyhledává uznávaný německý písňový interpret Christian Gerhaher. Jeho meditativní způsob projevu byl vhodný pro intepretaci barytonového partu Wolframa von Eschenbach a plným právem si zasloužil velké ovace publika.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (Bayerische Staatsoper 2017)

[Celkem: 7    Průměr: 2.6/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentujte

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na