Rozpačitý nový Tannhäuser v Bavorské státní opeře

Richard Wagner se kompozici Tannhäusera věnoval jako žádnému jinému svému dílu – přes třicet let se k dílu opakovaně vracel a dopracovával je k dokonalosti. Operu začal komponovat v Teplicích v roce 1843 a za dva roky uskutečnil její premiéru v drážďanském Hoftheater; u příležitosti prvního pařížského provedení v roce 1861 přidal (na nesprávné místo) velký balet, a to hned po předehře, výrazně rozšířil obraz Venuše v prvním aktu a provedl další korekce ve druhém aktu. Dílo bylo pochopitelně provedeno ve francouzském znění a Richard Wagner se rovněž podílel na optimálním francouzském překladu. Mimochodem „francouzská“ verze opery měla poměrně nedávno, v únoru 2017, shodou okolností svoji novodobou premiéru v Monte Carlu, pod taktovkou uznávané altistky a dirigentky Nathalie Stutzmann, v hlavní roli s José Curou. Konečně před konáním vídeňské premiéry v roce 1875 dílo prošlo závěrečnou autorovou superrevizí.

Současná inscenační praxe se přiklání k provozování drážďanské či pařížské verze (ovšem v německém jazyce), například v Bayreuthu se hraje převážně Dresdner Fassung, ovšem často se provozuje též „Mischung Fassung“, to jest hudební nastudování, které se opírá o různé části partitury Tannhäusera z různých období skladatelova života – stejně tak verze, kterou nyní hrají v Mnichově – ta by se dala z hudebního hlediska nazvat „The Best of Tannhäuser“.

Jevištní podoba nového Tannhäusera v Bavorské státní opeře přiměje rozhodně diváka k hlubokému zamyšlení, ale i k rozpakům. Tradičně inscenovaná bipolarita ve vztahu Tannhäuser – Venuše – Alžběta, věčný rozpor lásky tělesné a lásky duchovní – není pro Romea Castellucciho ústředním tématem. V jeho inscenaci plné symbolů a náznaků je Tannhäuser představován jako člověk žijící v neustálém omylu. Ocitá se na nesprávných místech, kde nemůže najít uspokojení, a navíc říká nesprávné věci nesprávným lidem. „Zu viel“ – „příliš mnoho“ to jsou první Tannhäuserova slova v prvním aktu ve Venušině sluji. Tannhäuser je přesycen: a není divu, na jevišti se válí velké množství odpudivé pohyblivé masité hmoty; Venuše není bohyní lásky, ale postava mateřských rysů, která vládne naddimenzovaným nepůvabným ženským tělem. Jediným možným sexuálním objektem Tannhäusera se stává tedy Alžběta. Ta naznačuje svoji otevřenou sexualitu směrem k Tannhäuserovi (i kostýmem), vyhýbá se však přímé konfrontaci s ním, disponuje bohatým vnitřním světem a hledá útočiště a zdroje inspirace v síni, se kterou si pořád vypráví.

Specifický pohled přináší tvůrce na vztah společenství a jedince. Zápas pěvců na Wartburgu není předznamenán symbolem harfy, nýbrž luku jako nástroje lovu. Na konci prvního aktu je Tannhäuser „uloven“, aby s ostatními pěvci ve druhém aktu zápasil ve zpěvu (a zde i boji) o ruku sličné Alžběty.  Prosvětlená krychle uprostřed síně, kde probíhá souboj, zprvu neutrálně oznamuje témata pěveckého utkání: lásku, chuť, počestnost – a v okamžiku dramatického výstupu Tannhäusera, opěvujícího tělesnou lásku, jasně odráží obrovský společenský zmatek, který poté následuje.

Pěvecko-herecké výkony jednotlivých protagonistů jsou doprovázeny stylizovanou pohybovou akcí třiceti půvabných lučištnic, což zpočátku působí lahodně pro oko a přínosně pro inscenaci, bohužel do konce opery se tento princip prostě okouká. Problematickým se z hlediska jevištní realizace jeví i třetí akt, kde civilně odění představitelé rolí Alžběty a Wolframa očekávají rytíře Heinricha z návratu z Říma – Alžběta uléhá symbolicky na katafalk, k ní se připojí následně i figurína Tannhäusera. Během dlouhého zpěvu Tannhäusera (takzvaný Romerzählung) jsme pomocí světelných nápisů: „Zde proběhla sekunda, zde proběhla hodina …“ až po „… zde proběhly miliardy miliard, miliard, miliard, miliard, miliard, miliard let“ svědky do úmoru opakované scény, jak se nabalzamovaná mrtvá těla Alžběty a Tannhäusera v čase proměňují, rozpadají, až z nich zbyde jen prach, který je vzájemně promíchán až po jejich smrti.

Inscenace jako celek působí koncepčně, promyšleně, stylově velmi jednotně, ale záleží na divákovi, zda přijme režisérův pohled na toto dílo. Absolutorium večera si však odneslo především výtečné hudební nastudování Kirilla Petrenka, orchestr zněl nesmírně plasticky, využíval neobyčejné dynamické šíře partitury, a přitom ani jednou nebylo zaznamenáno překrývání sólistů. Velkým magnetem inscenace byla volba (a šťastná) Anji Harteros do role Alžběty; bavorská komorní pěvkyně je miláčkem mnichovského publika a opět předvedla nesmírně citlivý výkon s velkým dramatickým vzepětím v závěru druhého aktu. Operu poměrně málo vyhledává uznávaný německý písňový interpret Christian Gerhaher. Jeho meditativní způsob projevu byl vhodný pro intepretaci barytonového partu Wolframa von Eschenbach a plným právem si zasloužil velké ovace publika.

Zatímco Christian Gerhaher i Anja Harteros měli své role zažité již z předcházejících inscenací Tannhäusera v jiných produkcích, nováčkem v přetěžké roli Tannhäusera byl Klaus Florian Vogt, který již má na svém kontě Lohengrina, Stolzinga, Siegmunda či Parsifala. Vogtův v podstatě lyrický hlas se dobře nese i v tak velkém domě, jakým je Bavorská státní opera, bylo zřejmé, že roli pečlivě několik let připravoval, má ji dobře zvládnutou, jeho hlas není přetížen náročností partu a zní vyrovnaně, klidně až do náročného konce (Romerzählung). Ale divák, který si přišel poslechnout hrdinný německý tenor, byl zklamán, Vogtův hlas i při vší jeho průraznosti zní dost chlapecky, svojí barvou zůstává mozartovským tenorem a hodí se maximálně na Lohengrina (který může být pojat lyričtěji). Představitelsky působil trochu strnule, ale to lze přičíst na vinu režie, která se více soustřeďovala na inscenování obrazů než na prohlubování interakcí mezi pěveckými představiteli (bohužel dnes nezřídkavý jev u mladé režisérské generace [!]).

Jako vždy perfektní byl drážďanský basista Georg Zeppenfeld, který v (záporně pojaté) roli Hermanna předvedl krásný pěvecký výkon. Ruská sopranistka Elena Pankratova, která v minulých sezonách nadchla mnichovské publikum jako Barvířka v Straussově Ženě bez stínu (produkce se vrací na jeviště BSO na počátku července letošního roku), se uvedla v nesnadné úloze Venuše. Nesnadné ne snad tolik pěvecky (vzhledem ke zvolené verzi se většina jejího partu odehrávala ve střední poloze), ale fyzicky – větší pohybovou akci jí znemožňoval předimenzovaný “kostým” masivní ženské postavy. Ani hlas Pankratové nevyzařoval příliš sexuálního vábení, nezněl nepříjemně, ale působil jaksi sterilně.  V posledním aktu se v souladu s režijním pojetím v této inscenaci Venuše již neukazuje, je slyšet jen její amplifikovaný zpěv.

Výborně znějící sbor Bavorské státní opery byl tentokrát, co se týče scénické akce, potlačen, ale předvedl bravurní pěvecký výkon.

Hodnocení autora recenze:
hudební nastudování – 80%
režijní zpracování – 70%

Richard Wagner:
Tannhäuser
Hudební nastudování: Kirill Petrenko
Režie, scéna, kostýmy, světla: Romeo Castellucci
Sbormistr: Sören Eckhoff
Choreografie: Cindy Van Acker
Videodesign, asistent: Marco Giusti
Dramaturgie: Piersandra Di Matteo, Malte Krasting
Bayerisches Staatsorchester
Chor der Bayerischen Staatsoper
Premiéra 21. května 2017 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 28. 5. 2017)

Hermann – Georg Zeppenfeld
Tannhäuser – Klaus Florian Vogt
Wolfram von Eschenbach – Christian Gerhaher
Walther von der Vogelweide – Dean Power
Biterolf – Peter Lobert
Heinrich der Schreiber – Ulrich Ress
Reinmar von Zweter – Ralf Lukas
Elisabeth – Anja Harteros
Venus – Elena Pankratova
Ein junger Hirt – Elsa Benoit
Vier Edelknaben – sólisté Tölzer Knabenchors

www.staatsoper.de