Hodně vysoká laťka zahájení festivalu Tanec Praha

Fractus V: elegance násilí a touha po harmonii
Hlavní festivalové hvězdy se obvykle na Tanci Praha představují na samém konci jako vrchol programu. Dvacátý devátý ročník je výjimkou – tím největším lákadlem bylo vystoupení souboru Eastman belgického choreografa Sidi Larbi Cherkaouiho, a to se odehrálo hned na úvod festivalu. Tanec Praha poprvé zavítal do moderních prostor haly Fora Karlín, kam se současný tanec nesporně hodí. A zahájení bylo letos skutečně taneční, přitom i společensky angažované a obsahově závažné, leč především nabíjející.

Na scéně se v projektu Fractus V sešlo pět tanečníků včetně samotného choreografa a čtyři hudebníci, pestrá směs ras a národností v taneční inscenaci plné mužské síly a energie. Sidi Larbi Cherkaoui by se mohl spokojit i jen s předvedením fyzických dovedností svého souboru, přednostmi tanečníků, kteří ovládají pohyb na hranici bojového umění s lehkostí a pružností orientálního tance. Úspěch by byl zajištěn i bez intelektuálního a duchovního rozměru. Každý z jeho performerů je flexibilní v přechodu mezi styly a způsobu ovládání těla, od práce se zemí, typické pro současný tanec, přes break dance či jemné figury a cit pro gesta rukou, od útočnosti po lehkost a grácii téměř ženskou. Jedním z úvodních tanečních čísel je dokonce flamenkový duet.

Před divákem se prostírají jednotlivé obrazy, výjevy, jimiž tanečníci procházejí jako herci ve skutečnosti stále sjednocení a propojení jako jeden organismus. Choreograf se inspiroval v teorii médií, respektive v díle lingvisty a filozofa Noama Chomského a jeho myšlenkách o propagandě. Dílo o relativitě svobody slova a o ovládání medií je staré téměř třicet let, ale nijak nepozbývá na aktuálnosti. Samozřejmě, Noam Chomsky se nedá zatančit. Nedá se zatančit ani Marsal McLuhan, Theodor Adorno, ani Michael Kunczik, Melvin DeFleur nebo Dennis McQuail, kteřížto vědci (a desítky dalších) zasvětili své kariéry výzkumu či kritice médií a mediálních systémů – a určitě se vyplatí si některá jejich díla alespoň vypůjčit v knihovně: pokud Sidi Larbi varuje před manipulativními technikami médií, které však mohou být úmyslné i neúmyslné (protože mediovat = sdílet či zprostředkovat skutečnost v plné šíři je úkol naprosto nadlidský a výběr a zjednodušování je podmínkou toho, aby se vůbec dal nějaký mediální obsah vytvořit), dalším krokem musí být jedině vzdělávání. Ne za všechny to udělá škola, je potřeba zapojit vlastní chuť do toho systému proniknout a věnovat tomuto fenoménu čas.

Co tedy tanec dokáže vyjádřit, pokud připustíme, že sociologii médií je lepší si přečíst ve verbální podobě? Jeho síla je ve zprostředkování energie zážitku. Pocitu, co by se mohlo stát jednomu každému člověku, dokonce i pocitu viny za to, co se skutečně děje. Fractus V ukazuje dvě strany jedné mince: na jedné straně v něm objevujeme krásu, na druhé ukazuje situace, konflikty, které nastávají v důsledku propagandy nebo nekritické konzumace mediálních obsahů. Občas velmi doslovně – třeba když Cherkaoui sedí na židli coby typický televizní divák a s každým přepnutím vysílání pomocí dálkového ovladače se v jiné části hlediště ozve výstřel z pistole a bezbranný muž padá pod stále opakovanými přívaly neviditelných kulek.

V takových momentech však nakonec převládne nad hrůzou z výjevu – který totiž ve skutečnosti nejde do krajnosti, nejde dál než za obraz – údiv nad fyzickou zdatností, s jakou tanečník provádí třeba právě nápodobu těla zasaženého kulkou. Dokonalost pohybu a celé této simulace od hluboké kontrakce po pád zaujme divákovu mysl a vytlačí nepříjemnou stranu zážitku. Stejně jako třeba zpomalený útok agresora na skupinu bezbranných mužů. V dokonalé souhře zpomaleného pohybu všech zúčastněných a v dokonalém napětí svalů jsou rozdávány a přijímány rány, oběti se hroutí, hlavy uhýbají pod nárazem pěsti, těla se svíjejí v agónii. Obdivujeme vytrvalost mužů, protože udržet plynulý zpomalený pohyb v takto krkolomných (doslova) variacích vyžaduje enormní sílu.

Cherkaoui si pohrává i se skutečnou mediální kauzou – to když prvního z tanečníků nechá obléknout do červeného trička a modrých kalhot a ulehnout do polohy neblaze proslulého malého uprchlíka z pláže, který před rokem rozpoutal vášně na titulkách světových deníků. Muži s fotoaparáty kolem pak vybízejí k otázce, co přesně tento výjev znamená. Není také tak trochu zpochybněním mediální reality? Jak můžeme věřit něčemu, co jsme na vlastní oči neviděli, i když fotografie obletěla svět? Jsme ve světě zázraků informačního věku, ve světě manipulace a přetvářky, ve světě, v němž se odvádění pozornosti stalo mistrovskou disciplínou, a nejsou to jen detektivové z proslulých románů, kteří by si měli průběžně klást otázku Qui bono?.