Rozpaky nad Rusalkou v Met v Schenkově režii

redakce, 09.02.2014 0:01

Z ohlasů v zahraničním tisku

Když přijde řeč na vodní víly a prince, voda a země se nepropojí
Rusalka v Metropolitní opeře ukazuje dvě tváře

Dvořákova Rusalka, příběh o vodní víle prokleté svou láskou k princi z lidské říše, je pohádka. Otázkou zůstává, jestli jde o slušné a poklidné vyprávění či naopak o surové a podivné.

Hledání odpovědi bylo nejednoznačné i v Metropolitní opeře, která ve čtvrtek večer uvedla obnovené nastudování s nejednoznačnými výsledky. Dirigent Yannick Nezét-Séguin, hlavní kandidát na místo hudebního ředitele Metropolitní opery po odchodu Jamese Levina, nabídl jednoznačnou volbu směrem k surovosti. Stál v čele zuřivého výkonu orchestru Metropolitní opery, který vyzdvihl symfonickou složku Dvořákovy partitury a podtrhl její nejpronikavější detaily.

Opačný postoj – tedy že tato opera je v podstatě jemná – zaujala upjatá primadona (v originále prim prima donna, poznámka překladatele) Renée Fleming. Role Rusalky je pro ni již delší dobu charakteristická. Zpívala vznešenou árii O měsíčku v roce 1988 na National Council Auditions Winners Concert, což bylo její první vystoupení na jevišti Metropolitní opery. O dvacet šest let později se k ní znovu vrátila a její status nejprominentnější americké zpěvačky této generace byl potvrzen nedávnými zprávami, že bude zpívat americkou hymnu při Super Bowlu, 2. února.

Stejně jako při Verdiho Otellovi v Met v roce 2012 si chytře rozložila síly a večer zakončila jen s malým zaškobrtnutím při posledním dlouze drženém vysokém tónu. Ale Rusalka se svou nejvíce neodolatelnou hudbou hned zpočátku ukazuje méně z předností Renée Fleming než pomaleji planoucí Desdemona. Zároveň role zdůrazňuje hlasovou a dramatickou obezřetnost, která byla dříve úspěšně maskována naprostou přepychovostí jejího sopránu.

Její neutrální vystupování bylo limitující především ve druhém jednání, když Rusalka ztratila schopnost mluvit, aby se stala smrtelnou. Umlčená, vyzařovala Renée Fleming nejasně, namísto zoufalství či bolesti, rozpaky. Když jí byl hlas ve třetím jednání navrácen, na každou čistou a něžnou frázi připadla z jejích úst jedna slabá a fádní – a to především ve střední a nižší poloze.

Žádná taková mdlost by se nenašla v dirigování Yannicka Nézet-Séguina. Každé jednání mělo svou stavbu a náladu, ale vždy stejně zněl zlověstný rytmus, znějící jako klepání na dveře z úplného začátku díla, a to i v těch nejlyričtějších pasážích. Hra orchestru byla úžasná, počínaje zářivými žesti a prudkým vyzněním dřevěných dechových nástrojů v prvním jednání přes tajuplné změny tempa v předehře k druhému jednání až po sekaný zvuk bas a zasmušilý doprovod k příběhu Kuchtíka.

Neznamená to však, že představení proběhlo bez zajímavých hlasových výkonů. Piotr Beczała byl jako Princ skvělý, jeho tenor zněl elegantně a vášnivě. Na konci svého dlouhého monologu z druhého jednání byl basbaryton John Relyea v roli Vodníka zjevně unaven, ale jinak nalezl sílu i jistotu. Jako Ježibaba byla Dolora Zajick neochvějná, ale bez zásadního charakteru.

Během svého debutu v Met jako záhadná Cizí kněžna zněla sopranistka Emily Magee silně, ale poněkud odtažitě – jako lesní požár pozorovaný odněkud zdaleka. Menší role byly dobře obsazené včetně Alexeje Lavrova (Lovec), Vladimíra Chmela (Hajný) a životem pulzující Julie Boulianne (Kuchtík).

Tato pochmurně pitoreskní inscenace se scénou Günthera Schneider-Siemssena byla původně v roce 1993 režírována Otto Schenkem. Po evokativní úvodní scéně – lovecký rybník uprostřed skalnatého lesa – je jasné, že neexistuje žádný pohled na charaktery postav ani zápletku, který by diváky provedl dlouhým a statickým večerem.

Především ve srovnání s brilantními, na současnost orientovanými, nedávnými inscenacemi Rusalky v podání režisérů jako Stefan Herheim (který z ní vytvořil zvrácený karneval) a Martin Kušej (který dílo propojil se současnými případy zneužívání a věznění) je interpretace Otto Schenka jednoduchá a prázdná, pohádkový realismus není příliš ambiciózní a pokulhává. Inscenace je zastaralá nejen esteticky, ale i v kontextu opery, kterou reprezentuje.

(New York Times – 24. 1. 2014 – Zachary Woolfe)***

Inscenace, která respektuje Dvořákovu pohádku, vypadá nyní unaveně

Některé pohádky trvají věčně, některé postupně chřadnou. To je bohužel i případ Dvořákovy Rusalky v Met.

Přestože toto úžasné vyobrazení lásky a ztráty malé mořské víly v čarovném lese mělo v Praze premiéru již v roce 1901, do newyorského Lincoln Centra se dostalo až v roce 1993. Stejná inscenace v režii Otto Schenka a pod výtvarným vedením Günthera Schneider-Siemssena okouzlila Vídeň o šest let dříve.

Nikdo neobviňuje tyto ostřílené profesionály z operního chaosu. Respektují skladatele a libretistu. Scénu dekorovali se slibně poetickým realismem. V minulosti bylo jednoduché nechat se okouzlit kulisami zalitými měsíčním třpytem (světla Gil Wechsler), stromy obsypanými rozkošnými listy, zářivým jezerem a okázalým zámkem. A bylo také jednoduché nechat se okouzlit Gabrielou Beňačkovou a později Renée Fleming v roli vodní víly, nemluvě o Doloře Zajick jako cynické Ježibabě.

To co bylo tenkrát plné života, dnes bohužel vypadá unaveně. Ve věrně nastudovaném představení pod vedením režisérky obnoveného představení Laurie Feldman se probouzejí otřepané rituály. Většina evropských divadel přistupuje v současnosti k Rusalce jako k modernistické reinterpretaci. Covent Garden (již po uvedení v Salcburku) přišla s nápaditou alternativou režírovanou Sergiem Morabitem a Jossi Wielerem. Met se v tomto srovnání lenošně upíná k minulosti.

Vynikající pěvecké výkony by stále mohly tuto lenost ospravedlnit. Bylo jich však poskrovnu. Fleming, která se na tuto roli specializuje již od roku 1997, vypadá ve své vlající róbě úchvatně, hraje s naučeným citem, důrazně frázuje a ohromuje efektivními pózami. Její soprán trochu ztratil na své jemnosti, ale neztratil oslnivost, kterou však možná lehce brzdila nervozita. Zajick stále skvěle žehrá a burácí, ale její vtipné čarodějnictví je nyní zdrženlivé. Piotru Beczałovi se téměř podařilo učinit z přelétavého Prince sympaťáka a rozhodně zpíval s pozoruhodnou srdnatostí. Jako mnoho sopranistek před ní i Emily Magee shledala roli Cizí kněžny nevděčně vyexponovanou. John Relyea vyzařuje jako Vodník basovou autoritu a vodní žínky – Disella Làrusdóttir, Renée Tatum a Maya Lahyani štěbetají a dovádějí s lehce nuceným půvabem. Za dirigentským pultem se Yannicku Nézet-Séguinovi podařilo vystavět citlivost a naléhavost, které byly na jevišti tak vzácné.

(Financial Times – 26. 1. 2014 – Martin Berneheimer)***

Met Opera: Renée Fleming opět dojímá publikum jako Rusalka

Je to známka pravé divy, že každou svou roli přemění ve ztvárnění, se kterým budou srovnávány všechny budoucí interpretky. Renée Fleming si přivlastnila každou roli, kterou kdy zpívala – Desdemona v Otellovi a Maršálka v Růžovém kavalírovi se nabízejí jako první, ale není tomu jinak ani v případě Rusalky, Dvořákovy lyrické bajky, jež se vrátila na prkna Metropolitní opery včera večer.

V operním světě existuje jen pár větších slastí, než slyšet Renée Fleming zpívat a ještě k tomu roli, se kterou je tak silně identifikována. Zdánlivě navždy mladá a rozhodně navždy krásná Renée Fleming je stále vládnoucí divou operního světa a její lesklý a čistě křišťálový hlas je stejně podmanivý jako kdy dříve. Její úvodní árie O měsíčku není nic menšího než okouzlení.

Je potěšující, že Met se o dílo podělí s milovníky opery a fanoušky Renée Fleming po celém světě 8. února, kdy bude Rusalka vysílána ve více než tisíci devíti stech kinech v šedesáti čtyřech zemích jako součást série Live in HD.

Znám především jako skladatel symfonií a komorní hudby, Dvořák celý život miloval operní jeviště a byl vášnivým obdivovatelem zejména německého romantismu Richarda Wagnera. Za svou kariéru složil celkem devět nebo deset oper (k jednomu tématu se vrátil a zpracoval ho znovu), ale pouze Rusalka, jež měla premiéru v Praze tři roky před jeho smrtí v roce 1904, si našla místo v mezinárodním repertoáru.

Met ji poprvé uvedla až v roce 1993 a je to právě tato dvacet let stará inscenace, která bude tuto sezonu uvedena ještě šestkrát. Fleming poprvé převzala hlavní roli při znovuuvedení v roce 1997 a byla Rusalkou v každém dalším představení jak v roce 2004, tak v roce 2009.

Příběh napsaný Jaroslavem Kvapilem je inspirován pohádkou. Pojednává o vodní víle a její touze stát se člověkem, aby se mohla vdát za krásného Prince, kterého vídává bloudit po lese u jezera – jejího domova. Její otec, Vodník, v tom nevidí nic jiného než budoucí problémy, ale svolí k tomu, aby Ježibaba Rusalku proměnila. Má to ale háček. Jakmile se Rusalka stane člověkem, ztrácí schopnost mluvit.

Nápaditá inscenace Metropolitní opery z ruky Otto Schenka obstála velmi dobře. Opona se otevře na detailně propracovanou lesní scénu – celou zelenou a mlhavou – s trojicí vodních žínek skotačících na břehu jezera. Když se Vodník, vypadající jako mechová příšera ze Zelené laguny, vynoří z vody, provokují ho ve stylu „chyť mě, když to dokážeš“. Později, když Ježibaba připravuje svůj jed, aby proměnila Rusalku v člověka, se kolem jejího kotle vznášejí stvoření jako obrovské žáby, včely, motýli, myši a další. Celé je to hodně veselé, tak jak by staré dobré pohádky být měly, než se však objeví komplikace.

Současné obnovené nastudování obklopilo Fleming prvotřídními kolegy. Polský tenor Piotr Beczała je jako Princ skvělý, mimořádně hezký a oplývá silným hlasem, který je v duetech s Fleming plný vášně a něhy. Jeho frázování českého textu je jemné a poetické.

Vystoupení Johna Relyea jako Vodníka bylo energické. Dolora Zajick, oblíbená čarodějnice snad každého, byla jako Ježibaba excelentní, když se její obrovský hlas nesl přes orchestřiště. A sopranistka Emily Magee, rodilá Newyorčanka, zpívala v nadějném debutu v Metropolitní opeře Cizí kněžnu.

Yannick Nézet-Séguin řídil silné nastudování Dvořákovy partitury během premiérového večera. Primárně symfonický dirigent chvílemi působil, jako kdyby dirigoval koncertní verzi. Vždy brilantnímu orchestru Met propůjčil plné fortissimo, které v některých pasážích překrylo i zpěváky.

(Huffington Post – 24. 1. 2014 – Wilborn Hampton)

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Yannick Nézet-Séguin
Režijní nastudování: Laurie Feldman
Režie: Otto Schenk
Scéna: Günther Schneider-Siemssen
Kostýmy: Sylvia Strahammer
Light design: Gil Wechsler
Choreografie: Carmen De Lavallade
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
Premiéra 11. listopadu 1993 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 8. 2. 2014)

Rusalka – Renée Fleming
Princ – Piotr Beczała
Cizí kněžna – Emily Magee
Ježibaba – Dolora Zajick
Gnome – John Relyea
Kuchtík – Julie Boulianne
Hajný – Vladimír Chmelo
První žínka – Dísella Lárusdóttir
Druhá žínka – Renée Tatum
Třetí žínka – Maya Lahyani
Lovec – Alexey Lavrov