Rozpaky nad Rusalkou v Met v Schenkově režii

  1. 1
  2. 2

Z ohlasů v zahraničním tisku


Když přijde řeč na vodní víly a prince, voda a země se nepropojí
Rusalka v Metropolitní opeře ukazuje dvě tváře

Dvořákova Rusalka, příběh o vodní víle prokleté svou láskou k princi z lidské říše, je pohádka. Otázkou zůstává, jestli jde o slušné a poklidné vyprávění či naopak o surové a podivné.

Hledání odpovědi bylo nejednoznačné i v Metropolitní opeře, která ve čtvrtek večer uvedla obnovené nastudování s nejednoznačnými výsledky. Dirigent Yannick Nezét-Séguin, hlavní kandidát na místo hudebního ředitele Metropolitní opery po odchodu Jamese Levina, nabídl jednoznačnou volbu směrem k surovosti. Stál v čele zuřivého výkonu orchestru Metropolitní opery, který vyzdvihl symfonickou složku Dvořákovy partitury a podtrhl její nejpronikavější detaily.

Opačný postoj – tedy že tato opera je v podstatě jemná – zaujala upjatá primadona (v originále prim prima donna, poznámka překladatele) Renée Fleming. Role Rusalky je pro ni již delší dobu charakteristická. Zpívala vznešenou árii O měsíčku v roce 1988 na National Council Auditions Winners Concert, což bylo její první vystoupení na jevišti Metropolitní opery. O dvacet šest let později se k ní znovu vrátila a její status nejprominentnější americké zpěvačky této generace byl potvrzen nedávnými zprávami, že bude zpívat americkou hymnu při Super Bowlu, 2. února.

Stejně jako při Verdiho Otellovi v Met v roce 2012 si chytře rozložila síly a večer zakončila jen s malým zaškobrtnutím při posledním dlouze drženém vysokém tónu. Ale Rusalka se svou nejvíce neodolatelnou hudbou hned zpočátku ukazuje méně z předností Renée Fleming než pomaleji planoucí Desdemona. Zároveň role zdůrazňuje hlasovou a dramatickou obezřetnost, která byla dříve úspěšně maskována naprostou přepychovostí jejího sopránu.

Její neutrální vystupování bylo limitující především ve druhém jednání, když Rusalka ztratila schopnost mluvit, aby se stala smrtelnou. Umlčená, vyzařovala Renée Fleming nejasně, namísto zoufalství či bolesti, rozpaky. Když jí byl hlas ve třetím jednání navrácen, na každou čistou a něžnou frázi připadla z jejích úst jedna slabá a fádní – a to především ve střední a nižší poloze.

Žádná taková mdlost by se nenašla v dirigování Yannicka Nézet-Séguina. Každé jednání mělo svou stavbu a náladu, ale vždy stejně zněl zlověstný rytmus, znějící jako klepání na dveře z úplného začátku díla, a to i v těch nejlyričtějších pasážích. Hra orchestru byla úžasná, počínaje zářivými žesti a prudkým vyzněním dřevěných dechových nástrojů v prvním jednání přes tajuplné změny tempa v předehře k druhému jednání až po sekaný zvuk bas a zasmušilý doprovod k příběhu Kuchtíka.

Neznamená to však, že představení proběhlo bez zajímavých hlasových výkonů. Piotr  Beczała byl jako Princ skvělý, jeho tenor zněl elegantně a vášnivě. Na konci svého dlouhého monologu z druhého jednání byl basbaryton John Relyea v roli Vodníka zjevně unaven, ale jinak nalezl sílu i jistotu. Jako Ježibaba byla Dolora Zajick neochvějná, ale bez zásadního charakteru.

Během svého debutu v Met jako záhadná Cizí kněžna zněla sopranistka Emily Magee silně, ale poněkud odtažitě – jako lesní požár pozorovaný odněkud zdaleka. Menší role byly dobře obsazené včetně Alexeje Lavrova (Lovec), Vladimíra Chmela (Hajný) a životem pulzující Julie Boulianne (Kuchtík).

Tato pochmurně pitoreskní inscenace se scénou Günthera Schneider-Siemssena byla původně v roce 1993 režírována Otto Schenkem. Po evokativní úvodní scéně – lovecký rybník uprostřed skalnatého lesa – je jasné, že neexistuje žádný pohled na charaktery postav ani zápletku, který by diváky provedl dlouhým a statickým večerem.

Především ve srovnání s brilantními, na současnost orientovanými, nedávnými inscenacemi Rusalky v podání režisérů jako Stefan Herheim (který z ní vytvořil zvrácený karneval) a Martin Kušej (který dílo propojil se současnými případy zneužívání a věznění) je interpretace Otto Schenka jednoduchá a prázdná, pohádkový realismus není příliš ambiciózní a pokulhává. Inscenace je zastaralá nejen esteticky, ale i v kontextu opery, kterou reprezentuje.

(New York Times –  24. 1. 2014 – Zachary Woolfe)***

Inscenace, která respektuje Dvořákovu pohádku, vypadá nyní unaveně

Některé pohádky trvají věčně, některé postupně chřadnou. To je bohužel i případ Dvořákovy Rusalky v Met.

Přestože toto úžasné vyobrazení lásky a ztráty malé mořské víly v čarovném lese mělo v Praze premiéru již v roce 1901, do newyorského Lincoln Centra se dostalo až v roce 1993. Stejná inscenace v režii Otto Schenka a pod výtvarným vedením Günthera Schneider-Siemssena okouzlila Vídeň o šest let dříve.

Nikdo neobviňuje tyto ostřílené profesionály z operního chaosu. Respektují skladatele a libretistu. Scénu dekorovali se slibně poetickým realismem. V minulosti bylo jednoduché nechat se okouzlit kulisami zalitými měsíčním třpytem (světla Gil Wechsler), stromy obsypanými rozkošnými listy, zářivým jezerem a okázalým zámkem. A bylo také jednoduché nechat se okouzlit Gabrielou Beňačkovou a později Renée Fleming v roli vodní víly, nemluvě o Doloře Zajick jako cynické Ježibabě.

To co bylo tenkrát plné života, dnes bohužel vypadá unaveně. Ve věrně nastudovaném představení pod vedením režisérky obnoveného představení Laurie Feldman se probouzejí otřepané rituály. Většina evropských divadel přistupuje v současnosti k Rusalce jako k modernistické reinterpretaci. Covent Garden (již po uvedení v Salcburku) přišla s nápaditou alternativou režírovanou Sergiem Morabitem a Jossi Wielerem. Met se v tomto srovnání lenošně upíná k minulosti.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Dvořák: Rusalka (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Mohlo by vás zajímat


6
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
6 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
6 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
JP

Kašlíkova Rusalka, která měla u nás premiéru před více než 50 lety, byla oproti téhle muzeální vykopávce strhující moderní divadlo. A Flemingová holt stárne.

jiri

S panem JP naprostý souhlas. Ono i srovnání ryze hudební s nahrávkou Zdeňka Chalabaly, vypointovanou muzikálně do nejmenších detailů, nenachází dodnes konkurenci, i když ta Neumannova je taky skvělá. M. Šubrtová a u Neumanna Gábina Beňačková, nemohu si pomoci, pro mne stojí obě výše. P. Besczala připomínal mladého Petera Dvorského, ale opět, Dvorského bych dal výše. Neumann si povolal shodou okolností také Poláka – Wieslava Ochmana. A co platno perfekce dikce českých a slovenských představitelek, Šubrtové a Beňačkové, je bezkonkurenční. Šubrtová by ve SVÉ DOBĚ byla v MET zazářila. A nejen ona!

HanaS

Byla jsem docela zklamaná, i když jsem se moc těšila. Proč aspoň nepozvali pana Bělohlávka? Vzpomínala jsem na výbornou Rusalku Carsenovu z Paříže nebo i na tu z Mnichova, která šla taky na Mezzu. Myslím, že podobnými přesnosy Met dělá opeře medvědí službu, ten komu se i dnes podobné inscenace líbí, přece nemůže mít vkus…

fidelio

Mně starší inscenace nevadí, ale touto vyčpělou inscenací s nepříliš kvalitním hudebním nastudováním by se první operní scéna světa skutečně nemusela presentovat…..

HanaP

Snad jsem šla na Rusalku s příliš velkým očekáváním, proto jsem byla trochu zklamaná. Vadila mi jistá doslovnost (realistická scéna, Ježibaba s bradavicí, disneyovská zvířátka, malý kontrast nadpřirozeného a lidského světa. Všechno se odehrávalo v jakémsi pološeru. Rusalka působila nevýrazně, podílela se na tom bezradná stereotypní gestikulace a taky kostýmy, které nevystihovaly její proměnu od vodní víly přes nevěstu k bludičce. Závan lehké koketerie při prvním setkání s Princem úplně mimo charakter postavy. Ovšem zůstává Dvořákova hudba a její dokonalý soulad s Kvapilovým libretem. Ale Blachutův cituplný zpěv s typickou jemně odstíněnou dynamikou mně žádná superstar nenahradí. Zaujala mě Ježibaba,… Číst vice »

DM

Na Rusalku jsem se moc těšila, je to moje oblíbená opera, která mě vždy dojímá, ale tentokrát se dojetí nedostavilo. Orchestr hrál podle mého názoru nádherně, ale celkově opera postrádala jemnost, snovost a jakousi nevinnost, která je s Rusalkou spojená. Scéna byla ponurá a přeplácaná, kostýmy rovněž, snad s výjimkou prince. A co propána ta havěť motající se kolem Ježibaby? A kostýmy tanečníků z ruského folklóru? Text většinou neodpovídal původnímu libretu, rušil a rozčiloval některými neadekvátními výrazy (“tetka”). Čeština v podání hlavní představitelky zněla nepříjemně, hlavně v nižších polohách. Nepřesná výslovnost češtiny je omluvitelná, ale polykání částí slov asi ne.… Číst vice »