“Rozplizlé kompozice, které nikoho nevyrušují…”

Texty Ivana Medka (2)

„…když jsem přinesl do redakce článeček, pouhou poznámku o tom, jaký je to nesmysl zakazovat u nás německou hudbu, zatímco sám americký prezident Truman na setkání v Postupimi hraje na klavír Beethovenův Menuet, vzbudilo to nelibost.“

Medkova vzpomínka na první poválečné měsíce otevírá jednu zajímavou kapitolu jeho publicistiky. Je spojená se čtrnáctideníkem Student, pro který mezi srpnem 1945 a únorem 1946 napsal 14 příspěvků. První noticka se týkala právě německé hudby, jejíž provádění Ústřední rada odborů zakázala, a prezidenta Trumana.

Dvě zprávy z tisku
Provozování veškeré německé hudby se zakazuje. (Z nařízení ÚRO.) – President Truman, jehož matka byla učitelkou hudby, zahrál na Stalinovu žádost Beethovenův menuet. (Z Postupimské konference tří.)
(2. 8. 1945)

Časopis Student záhy uveřejňoval i rozsáhlejší Medkovy texty, zatímco v ostatních novinách vycházely spíš krátké referáty. Hned druhý text v pořadí je nadepsaný prostě: HUDBA. Jde o úvahu a v něčem o manifest toho, v čem dvacetiletý Ivan Medek vidí sílu, smysl a úkol hudebního umění – a umění vůbec. Není to nic dílčího. Text naopak vyjadřuje snahu svého pisatele obhlédnout celek, vyhmátnout směr, kterým se umění ubírá. A přitom se nespokojit s tím, čím běžně operujeme, totiž že všude jsou jenom individuality, které mají svůj svébytný vývoj a nic společného. Ivan Medek věří, že spojující tendence tu jsou – a je potřeba mít odvahu a zodpovědnost popisovat je i kritizovat.

HUDBA
V posledních letech je stále zřetelnější krise, kterou prodělává celá a hlavně mladá česká hudba. Hudební vývoj před patnácti a dvaceti lety byl plně ve znamení experimentů a hledání. Jako protiklad k tomuto zdánlivému zmatku byla postavena snaha o oproštění výrazových prostředků, což však mělo prozatím za následek pouze desorientaci mnoha hudebníků a tím takřka celou nynější situaci. Ke splnění základního požadavku oproštěnosti jest totiž nutně třeba vývoje, který chybí většině nynějších, opět hlavně mladých skladatelů. Dále a stále zdůrazňovaná citovost se nyní mění v subjektivní melancholii, kterou se většina soudobých umělců odděluje od života. Vzniká tak jakýsi druh zasněného umění, jehož oči jsou obráceny pouze do sebe sama a jež nechápe své zásadní a největší poslání: burcovat a povzbuzovat unavené a slabé, a vytvářet všeobecně kladné hodnoty, na kterých by bylo možno stavět dál.

Hudebníci starší generace již prošli svým uměleckým vývojem a zráním a očekáváme od nich hlavně splnění všech příslibů, které nám dali svou dosavadní prací. Doufejme, že na této jejich další cestě nebude zastávek, které bychom musili přirozeně podrobovat velmi přísné kritice a s nimiž nesouhlasíme předem.

Pro skladatele mladší a nastupující generace nastává však úkol mnohem těžší. Musí se totiž nutně odvrátit od svého dosavadního způsobu myšlení a ujasnit si několik základních problémů.

Především je to postoj k tradici, který nesmí být již jen subjektivní (osobní) zálibou, nýbrž musí cílevědomě hledat skutečné klady v tvorbě minulosti a nalézati k nim živý tvůrčí vztah.

Synthesa nesmí být pojímána jako heslo na počátku cesty, ale musí se stát cílem a výsledkem práce. Prvním předpokladem k dosažení této synthesy v soudobé hudbě jest znalost a pevný postoj k minulosti. Postoj kritický a ne jen tupě obdivný.

Neméně důležitá jest nutnost pokroku a postupu kupředu. To znamená snažit se pracovat stále lépe a lépe bez zastávek a oddechu a bez uspokojení vlastní prací. V této nespokojenosti nacházíme pak velkou dynamickou sílu, která je zdrojem napětí a zamezuje stagnaci. Sem patří také neustálá snaha o výrazovou originalitu a sílu, stejně jako o technickou dokonalost. Jedině vyrovnáním obou těchto složek může vzniknout umění životné a kladné.

A konečně největší požadavek jest: uvědomění si sociálního a etického poslání umělcovy práce v širokém lidském kolektivu. Mladé hudebníky všech odvětví čeká velká práce výchovná i psychologická. Musíme konečně prorazit kruh mezi rozlehlými vrstvami lidu a hudbou, musíme si připravit dobře půdu a vychovávat soustavně každého k chápání všeho dosavadního umění. Musíme se však také snažit vytvořit pevnou základnu, na které by mohla vyrůstat stále nová kultura, omlazovaná a povzbuzovaná velikým množstvím lidu, který musí a bude umění rozumět, aniž by se toto nějak snižovalo.

Duše každého člověka je rovnocenná.

Skutečně velké a poctivé umění nikdy nezahyne.

Na umění slabé, pokřivené a špatné budeme však co nejostřeji upozorňovat, abychom zabránili šíření plevele, který nesmí zatížit kulturu příštích generací.
(16. 8. 1945)

Není chyba, že nám věty jako:„A konečně největší požadavek jest: uvědomění si sociálního a etického poslání umělcovy práce v širokém lidském kolektivu.“ – znějí jako z jiného světa? Jaké představy o svém poslání vlastně mají dnes mladí umělci?

A jak Ivan Medek viděl tvorbu svých skladatelských vrstevníků?

O mladé české hudbě
Koncerty soudobé hudby nám v poslední době častěji představují mladé hudební skladatele, kteří většinou dosahují dosti velkých úspěchů jak u obecenstva, tak u kritiky. Příčina těchto úspěchů spočívá především v zásadní umírněnosti používaných výrazových prostředků, čímž se dosahuje hudby poměrně lehce srozumitelné. Umírněnost, sama o sobě, není přirozeně nic špatného, ale předpokládá jednu důležitou věc: vývoj. Dosahuje-li vynikající skladatel, padesátník, určité vyrovnanosti a klidu ve svých komposicích, pak je to přirozené, zvláště má-li za sebou cestu, která ukazuje práci a opravdové tvůrčí úsilí. Napodobí-li však tuto vyrovnanost skladatel dvacetiletý, je to bezpečný doklad o jeho zbabělosti a neschopnosti k cestě kupředu. Budoucnost jistě spolehlivě ukáže, je-li postup starší generace správný, rozhodně však je omyl spoléhat na něj již nyní a řídit se podle něj v mladých komposicích, které mají směřovat dál. Mladí skladatelé by si měli uvědomit, že je na nich, aby byly dořešeny problémy, vyskytující se v mnoha skladbách z dřívější doby, ve skladbách, kde jsou po částech obsaženy prvky, ze kterých by se měl skládat moderní komposiční styl, charakterisující dnešní myšlení v celé jeho obsáhlosti. Měli by si uvědomit, že díla jako: Příběh vojáka, Láska ke třem pomerančům, Vojcek, Z mrtvého domu, Hudba pro smyčce, bicí nástroje a celestu, apod., jsou výsledky dlouhého, revolučně cílevědomého úsilí, které nemůžeme nechat stranou a „tvořit“ si pro potěchu, jako v době biedermeieru, rozplizlé a roztahané kompozice, které sice nikoho nevyrušují, ale také nic neříkají. Zcela nesporné je, že mladá soudobá hudba nevytváří svůj styl, stejně, jako není soběstačná (třeba bez stylového zaměření), ale ani nenavazuje na žádný z vrcholných stylů starších. Od skladatelů, kteří byli před námi, se musíme učit především velkorysosti a odvaze k vědomým experimentům, ale musí nám být také jasno, kdy skutečně hrozí nebezpečí výrazové jednostrannosti, která se v některých, např. expresionistických, ale i neoklasických komposicích dost často projevuje. Minulá doba a umění v ní vznikající nám ukázala mnoho prostředků a možností, s nimiž se všemi se musíme vyrovnat a uvažovat o nich, chceme-li vytvářet nové umění, umění uvědomělé a mladé.
(11. 10. 1945)

Ivan Medek tehdy – a ani nikdy potom – netoužil po tom zabydlet se v jedné sféře, v jedné oblasti. A i kdyby toužil, asi by mu to nešlo. Věnoval se hudbě, ale vedlo ho to dál – skoro zákonitě k většímu přesahu. Jeho zájem byl univerzální: o pravost a pravdivost věcí. I když se tento zájem projevoval v konkrétních polemikách. V tomto ohledu tedy nepřekvapí ani tato picassovská glosa.

„My 45“
V prvním čísle nového týdeníku My 45 jest na čtvrté straně článek nazvaný „Pablo Piccasso, genius ošklivosti, opět maluje“. V tomto článku nalézáme tyto pozoruhodné věty: 1) „Jeho estetický vliv na současníky je veliký, třebaže jeho práce nejsou líbivé.“ (Z toho je zřejmé, že k vykonání estetického vlivu je obvykle třeba líbivosti). 2) „Maloval podle impresionisty Henri Toulouse-Lautreca.“ (Picasso nikdy nemaloval podle někoho. H. Toulouse-Lautrec nebyl impresionista.). K nadpisu podotýkám, že Picasso nikdy nepřestal malovat. Vrcholem všeho je však fotografie připojená k článku. Představuje ohromného tlustého muže s mohutným plnovousem, kadeřavými vlasy a dýmkou. Nevíme, kdo je tento muž, ale Picasso to není.
(11. 10. 1945)

Dekretem prezidenta Edvarda Beneše byla 27. 10. 1945 založena Akademie múzických umění – i její hudební fakulta. Navazovala na mistrovskou školu Pražské konzervatoře, která vznikla mezi válkami pro ty nejnadanější, kterým standardní konzervatorní studium nemohlo nabídnout to, co potřebovali. Vznik AMU se neobešel bez odpůrců­, což už dnes málokdo ví. Ivan Medek o tom psal.

Vysoká hudební škola
Problém vysoké hudební školy v Praze je jasný. Zřízení této školy je svrchovaně nutné, a to z důvodů ethických i věcných. Mezinárodní kulturní veřejnost by žasla, kdyby znala postoj některých činitelů k této otázce. Žádáme proto o přispění každého, kdo má zájem o zvyšování duchovních kvalit naší hudební inteligence. Práva svá a práva umění si vybojujeme bez ohledu na to, kdo je proti nám. Někteří z odpůrců nastupují znovu cesty, jejichž nesprávnost se ukázala již v daleké minulosti. Nebudeme si z nich v ničem brát příklad.
(11. 10. 1945)

Z delšího Medkova referátu o nové symfonii skladatele Josefa Stanislava vybírám jenom jednu větu. Výborně se hodí k tématu jasnozřivosti hudebního kritika…

Rudoarmějská symfonie J. Stanislava
„(…) Skladba byla provedena velmi dobře velkým rozhlasovým orchestrem za řízení K. Ančerla, jemuž by měly být svěřovány i větší úkoly mimo práci rozhlasovou.“
(28. 1. 1946)

Když Ivan Medek mluvil o rozhlase, s nímž strávil kus života (Hlas Ameriky), a pro ten československý připravoval a moderoval desítky pořadů, vždy připomínal Karla Boleslava Jiráka. Ředitel hudebního programu Československého rozhlasu v letech 1930-45 totiž říkal, že úlohou této instituce je pozvedat obecný vkus. To je něco docela jiného, než pozvedat podíl rozhlasu na trhu, což se říká dnes.

Ivan Medek přemýšlel o rozhlasu (a hudbě) už na podzim 1945. Jaká má být cesta tohoto média: kultivace, nebo otupění?

Lidová hudba a rozhlas
Hudba zaujímá v myšlení nejširších vrstev určité pevné místo, které se nepodaří nikomu vyvrátit. Je přirozené, že různé pracovní zaměření jednotlivcovo si vyžaduje odlišný hudební projev. Člověk, který nebyl nikdy hudebně vychováván a k tomu celý den tělesně pracuje, nemůže dost dobře chápat výrazově a myšlenkově náročnou vážnou hudbu, a obrací se proto k poslechu takzvané hudby lidové. Největším producentem této hudby byl a je rozhlas. Na něm leží ohromná odpovědnost za hudební výchovu širších vrstev, a hlavně za výchovu a přípravu nejmladší generace, která nemůže ustrnout ve vývoji. Na rozhlase záleží, budou-li budoucí generace dělníků skutečně schopny vnímat a chápat vážnější hudební projev a spoluvytvářet tak nové hudební myšlení. Můžeme si otevřeně říci, že kdyby se programová linie našeho rozhlasu (v oboru lidové hudby) co nejdříve nezměnila, došlo by asi během několika let k dokonalému otupění a desorientování takřka všech hudebně nevzdělaných posluchačů. Problém tkví hlavně ve slohově naprosto nejednotných zábavních programech a takzvaných všehochutích. Každý hudebník ví, jak je těžké orientovat se v lidovém programu, kde jsou vedle sebe stavěny skladby naprosto odlišných směrů a úrovně. Nechci zde nikomu nic zakazovat ani nařizovat, avšak odmítám dosavadní způsob provozování lidové hudby v rozhlase a navrhuji přímo postup, jaký by podle mého přesvědčení byl nejlepší. Nejprimitivnější reakce člověka na hudbu jest pohyb, tanec. Taneční hudba je proto jednou z nejoblíbenějších. Jménem většiny mladých českých muzikantů úpěnlivě prosím vedení rozhlasu: vyškrtněte ze svých lidových pořadů ty skladby, které znetvořují naše národní písně a vytvářejí jejich zneužíváním různé ty pochody, polky, valčíky atd. Hrajte lidem místo toho polky Smetanovy a jiné, které jsou psány přece také přímo pro tanec, ukažte jim, že i Dvořák, Schubert, Chopin a mnoho jiných, dovedli napsat lepší valčíky a pochody než jejich dosavadní vulgární oblíbenci. Osvětlete vývoj taneční hudby lidové u nás v době barokní a klasické, nesmírný ohlas lidové písně průběhem devatenáctého století, naučte je uvědoměle poslouchat taneční skladby vážnějšího charakteru, a tím je postupně připravíte k poslechu složitějších děl minulého století a stejným postupem později i k zásadnímu porozumění hudbě současné. Lidové písně pak hrejte vždy jen v původní formě nebo v dokonalé úpravě skutečných mistrů (Novák, Janáček). Učte posluchače rozlišovat mezi lidovou písní českou, moravskou a slovenskou a nenechte je tápat v nesmyslných směsích.

Nechcete-li naučit náš národ ohavné germánské sentimentalitě, odstraňte ihned různé ty náladové, cituplné programy, které jsou svým zásadním zaměřením – odváděním pozornosti posluchačů od skutečnosti k hloupému a tupému snění – jednou z opravdu reakčních skutečností v současné lidové výchově. Odstraňte také jazzové a polojazzové směsi a zvěte častěji dobré profesionální jazzové soubory, které si svůj program po vzájemné dohodě určí samy. (…) vymyťte každou nahodilost a ledabylost v sestavování lidových programů a nedejte se zmásti eventuálním počátečním neúspěchem. Je přirozené, že první reakce širokých lidových vrstev nebude asi úplně positivní, což ovšem nesmí být překážkou. Myslím, že dnes nemusí rozhlas šetřit právě na pracujícím lidu (…) a nakonec ještě: postarejte se vždy o dokonalou reprodukci. Doufám, že vedoucí rozhlasu jsou si vědomi těchto skutečností a hlavně že se nebudou bát je prakticky provést.
(28. 1. 1946)

(Pokračování)
Foto archiv rodiny Medkovy