Rozporný koncert JFO: Severská mytologie versus demytizace jednoho sólisty

  1. 1
  2. 2
Janáčkova filharmonie Ostrava nabídla ve čtvrtek 25. dubna 2019 koncert s podtitulem „Hrdinové skuteční a legendární“. Koncert pro housle a orchestr Ludwiga van Beethovena zahrál norský houslista Henning Kraggerud. Následovala kompletní Lemminkäinen suite op. 22 finského skladatele Jeana Sibelia. Provedení řídil Christoph-Mathias Mueller.
Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christoph-Mathias Mueller (foto Ivan Korč)

Houslový koncert D dur, op. 61 napsal Beethoven pro houslistu Franze Clementa, s nímž krátce předtím konzultoval záležitosti ohledně opery Fidelio. Nejedná se o první Beethovenovu skladbu pro sólové housle a orchestr: je dochován fragment houslového koncertu C dur a několik Romancí, které prozrazují francouzské vlivy. Clement Beethovenův koncert v premiéře uvedl 23. prosince 1806 ve Vídni, avšak bez většího úspěchu. Dílo bylo téměř zapomenuto, obrat nastal až v roce 1844, kdy jej vzkřísil maďarský houslista Joseph Joachim. Ten jej zahrál ve svých 13 letech v rámci své londýnské premiéry pod taktovkou Felixe Mendelssohna.

Rozsáhlá orchestrální introdukce v Allegro ma non troppo první věty slibovala velmi zajímavé detailně řešené pojetí, kterému nechyběly zvukově apartní melodické linky klarinetů, hobojů a fagotů, příjemně odstupňovaná dynamika a plastické fráze. Po vedlejším lyrickém tématu dostal slovo poprvé norský sólista Henning Kraggerud, kterého biografické údaje líčí jako houslistu známého přirozenou muzikalitou, virtuozitou a krásou tónu. Bohužel, nic z toho není pravda. Kraggerud měl intonační potíže už v kantiléně vstupního houslového tématu, v pasážích a stupnicových bězích se nedokázal srovnat s orchestrem, často předbíhal. Některé tóny překotně vyrážel, jiné zase byly rozmazané a nekonkrétní. Také s onou pověstnou vroucností jeho tónu se žádná sláva nekonala. Houslista hrál z not a jeho příprava evidentně nebyla dostatečná: stál prkenně a škrobeně, jeho projev byl upocený a často za hranou běžných standardů.

Henning Kraggerud, Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christoph-Mathias Mueller (foto Ivan Korč)

První větou se zkrátka houslista doslova protrápil. Larghetto druhé věty přináší meditativní téma, které dýchá klidem, pokorou a reflexivní lyrikou. Zde se Kraggerud trochu vzchopil a začal nástrojem a hudbu více dýchat. Přesto jsem se nezbavil pocitu nečisté intonace ve vysokých polohách nástroje a nekoncepční výstavby frází. Závěrečné Rondo bylo spíše parodií na Beethovenovo hýřivé a bryskní zakončení houslového koncertu. Kraggerud větu rytmicky nezvládl, noty prostě jen přehrál se smrtí v očích a byl rád, že ji má za sebou. Veškerá elegance, vitalita a grandiózní hudební gradace finále Beethovenova koncertu se rozplynula v suchopáru jako dnešní předpovědi počasí.

Henning Kraggerud, Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christoph-Mathias Mueller (foto Ivan Korč)

Nedávno ředitel jednoho hudebního festivalu poznamenal, že ostravské publikum tleská jen tomu, co je dobré. Musím ho poopravit. Ostravské publikum včera bouřlivě tleskalo sólistovi, který nehrál vůbec dobře. A tleskalo tak freneticky, že si vykoledovalo ještě přídavek, který byl skutečnou třešničkou na dortu. Jelikož Kraggerud se prezentuje také vlastní tvorbou, jež je údajně prováděna mnoha významnými hudebníky a orchestry po celém světě, zahrál houslista jako přídavek jedno ze svých 24 Postludií pro housle a smyčcový orchestr. Najednou z něj spadla nečekaná tíha Beethovenova koncertu. Začal se pýřit, prožívat hudbu a dávat ostentativně najevo, že si hru dokáže také užívat. Ale, panenko skákavá, jakou to hudbu! Něco tak obludného jsem ještě na filharmonickém koncertě neslyšel. Musím podotknout, že kdybych jeho skladbu předložil jako vlastní kompozici na konzervatoři, dostal bych od pana profesora nedostatečnou a možná pár facek navrch, abych se vzpamatoval a začal se věnovat něčemu kloudnějšímu. Přestože průběh první poloviny koncertu vypadá bezmála jako kulturní apokalypsa, nutno říci, že Janáčkova filharmonie pod vedením Christopha-Mathiase Muellera zahrála velmi seriózně, agilně a vitálně. Nádherné a niterné pojetí plné dynamických fines a vkusné agogiky představili filharmonici zejména ve druhé větě Larghetto, spolehlivé a vkusné byly také jednotlivé melodické výstupy napříč orchestrálním spektrem.

Henning Kraggerud, Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christoph-Mathias Mueller (foto Ivan Korč)

Ve druhé polovině večera zaznělo dílo, které se celistvě uvádí pouze ojediněle. Lemminkäinen Suitu, op. 22 (uváděna též pod názvem Čtyři orchestrální legendy) začal Sibelius komponovat v roce 1890 původně jako národní operu s námětem z Kalevaly. Plán však nikdy neuskutečnil, zůstala pouze předehra s názvem Labuť z Tuonely, která je také nejznámější částí cyklu. Všechny čtyři symfonické básně tvoří koherentní celek, jehož strukturální souvislost se vyjeví pouze v kompletním uvedení. Jednotlivé hudební básně jsou koncipovány jako epizody ze života jedné z hlavních postav eposu Kalevala Lemminkainena.

Janáčkova filharmonie Ostrava, dirigent Christoph-Mathias Mueller (foto Ivan Korč)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na