Rozruch ve Vídni: Figarova svatba v blázinci

redakce, 13.04.2015 15:15

Z ohlasů v zahraničním tisku

Terapie Figarem v Theater an der Wien

Felix Breisach sklidil za režii bučení publika, což nepřekvapuje. Není toho ušetřen žádný režisér, který přinese na jeviště něco rušivého, a Breisachova interpretace Mozartovy Figarovy svatby je opravdu rušivá a záhadná. Dílo, které bylo aktualitou své doby, přesadil do sanatoria současnosti. Výsledkem je psychologický rej duchů nad propastmi světa bolesti a zoufalství.Jako scénář Alfreda Hitchcocka: chmurné sanatorium, pohled z oken na holé stromy v rozptýleném listopadovém světle, v přízemí dřevěný psací stůl, kožené křeslo, bíle lakovaná železná nemocniční lůžka, uprostřed terapeutická místnost na točně, včetně pohovky. V prvním poschodí další postele, po straně jeviště bílé kovové točité schodiště. Scéna Jense Kiliana působí strašidelně. Z Mozartovy revoluční komedie se tu stává vážná věc.

Uprostřed hrabě Almaviva, u Breisacha terapeut, režisér a postava opery v jednom. Jeho léčebným prostředkem je Mozartův Figaro. Pacienty nechá hrát Figarovu svatbu a jako hrabě se sám zapojí do děje. Zpočátku se to zdá prosté a přijatelné, nakonec je z toho rej eroticky vyšinutých duchů. Do detailu promyšlená světelná režie Alessandra Carlettiho vytváří obraz strašidel z nějakého mezisvěta.

V orchestru Les Musiciens du Louvre Grenoble za řízení Marca Minkowského vládne syrovost autentického zvuku. Jeho vliv na dramaturgii se projeví zejména v závěru, neboť vypustil árie Marcelliny a Basilia. Stéphane Degout je ideální hlasové i herecké obsazení, podává hraběte jako lékaře duší a zároveň pudem hnaného neurotika. Anett Fritsch, která zaskočila za Geniu Kühmeier, je ráznou hraběnkou s jistými a čistými výškami. Alex Exposito zpívá Figara velmi spořádaně. Zuzanka Emöke Baráth působí poněkud málo uvolněně. Ingeborg Gillebo ukázala v Cherubinově druhé árii, že vládne krásným plným mezzosopránem. Velmi dobře jsou obsazeni Marcellina a Bartolo (Helene Schneiderman a Peter Kálmán). Hezký témbr lyrického sopránu Gan-ya Ben-Gur Akselrod je pro Barbarinu už skoro příliš velký.

(news.at – 12. 4. 2015 – Susanne Zobl)***

Figarova svatba v psychiatrickém sanatoriu
Inscenace Felixe Breisacha ztratila v průběhu večera na přesvědčivosti

Felix Breisach vzal podtitul Mozartovy opery La folle journée doslova a přenesl děj do psychiatrické léčebny. Jejími vedoucími jsou hrabě a hraběnka a k pacientům je nevede pouze lékařský zájem. Traumatizovaná Zuzanka a alkoholička Barbarina jsou cílem sexuálního obtěžování. V centru se otáčí kabina s mobiliářem Freudovy pracovny, jako by tu strašila Freudova psychoanalytická duše v Mozartově geniální lebce. Zmatená hra fikce a reality na scéně Jense Kiliana a v kostýmech Doris Marie Aigner v prvních dvou dějstvích dobře funguje. Pak už ale koncept nevychází, neboť ti, kteří mají být uzdraveni, se nedají vtěsnat do rokokových kostýmů a nejsou už postavami, nýbrž aktivně jednajícími osobami.

Ačkoli se mnohé zdá jevištně přesně vypracováno a také režie postav vypadá promyšleně, ztrácí inscenace na přesvědčivosti.

S překypujícím espritem
Hudebně byl večer napínavý zejména zásluhou Marca Minkowského. Tak přesvědčivě a flexibilně v utváření zvuku a temp, které přineslo také osobitá, nikdy však neadekvátní překvapení, a s přímo překypujícím espritem nezažijeme interpretaci Mozartovy partitury každý den. Velmi dobře disponovaní Les Musiciens du Louvre Grenoble s několika domácími výpomocemi dokázali Minkowského koncept přetvořit jako z jediného odlitku. Ideální základna pro dobré až velmi dobré pěvecké výkony. Na prvním místě Stéphane Degout (Almaviva), který hlasově výrazně a současně citlivě snad nejpřesvědčeji realizoval režisérovu koncepci. Hned za ním Alex Esposito jako velmi mnohostranný Figaro. Anett Fritsch přesvědčila jako Hraběnka, potřebovala však právě tak jako v druhé půli brilantní Emöke Baráth (Zuzanka) nějaký čas, aby se projevila v nejvyšší formě. Pěkná také Ingeborg Gillebo jako láskou poblázněný Cherubino. Helene Schneiderman (Marcellina), Peter Kálmán (Bartolo), Sunnyboy Dladla (Basilio/Curzio), Gan-ya Ben-Gur Akselrod (Barbarina) a Zoltán Nagy (Antonio) doplnili obsazení sice ne vynikajícího, ale dobrého a vyváženého ansámblu.

(Nachrichten.at – 13. 4. 2015 – Michael Wruss)***

Mozartův Bláznivý den v blázinci
Dobrý ansámbl má ve Figarově svatbě těžkou pozici vůči režijní ideji vykolejené divadelní terapie Felixe Breisacha

Naštěstí! Na začátku totiž stojí na tabuli křídou napsáno jako součást denního plánu léčby – „Terapie dnes: Parsifal“. To by trvalo déle než tři a tři čtvrtě hodiny, které se pochopitelně zdály delší. Nebo jsme přece jen měli smůlu? Slavnostní hra zasvěcení by se zřejmě dala zrovna tak vyprávět prostřednictvím pacientů, příbuzných a personálu psychiatrického ústavu současnosti – nebo přinejmenším ne hůř než Mozartův Figaro. Ale Wagnera jsme měli včera, říká hrabě jako šéflékař a současně režisér na začátku. Dnes je na programu skupinová terapie, v níž se budou zpracovávat problémy narušeného páru a otřesené rodinné vztahy! Druhotné škody nejsou pochopitelně vyloučeny.

Každé divadlo je blázinec a opera je oddělení pro nevyléčitelně choré, zní poměrně výstižný divadelní bonmot. Mnoho milovníků opery se však v sobotu v Divadle na Vídeňce nemohlo rozhodnout, zda doporučí lékařskou péči režisérovi, nebo budou sami naléhavě hledat zotavení v nějakém nervovém sanatoriu: následkem bylo mohutné bučení.

Divadlo místo elektrošoků
Režisér Felix Breisach připravuje už léta divadelní inscenace pro televizi a vytváří portréty renomovaných hudebníků. Například Nikolause Harnoncourta. Minulý rok s ním spolupracoval na poloscénické trilogii Mozartových oper na Da Ponteho libreta. Teď měl předvést vlastní výklad Figarovy svatby. Jako věrný žák svého mistra nachází Breisach na ději málo veselého, uvádí komedii jako chmurný kus druhého řádu: pro internované to znamená – divadlo místo elektrošoků. Vžijí se do rolí a částečně i obléknou historické součásti kostýmů (kostýmy Doris Maria Aigner), prohánějí se mezi nemocničními lůžky ve dvou poschodích s centrální kabinou, upomínající na ordinaci Sigmunda Freuda (scéna Jens Kilian) a individuálními vrtochy a symptomy produkují průběžně jevištní kontrapunkt.

Zpočátku ještě vidíme překvapivé pointy, jako když buršikózní Cherubino s jasným hlasem (Ingeborg Gillebo) není objeven v úkrytu, kam ho hrabě předtím osobně poslal, ale už dávno se muchlá někde jinde. Právo první noci vykládá Breisach po svém tak, že předvede, co to opravdu bylo, totiž znásilnění. Analogicky k originálu je tím největším kozlem zahradník: Stéphane Degout dokáže vybavit doktora Almavivu potřebnou pěveckou autoritou i rysem hrozivosti. Na začátku má ještě všechno pod kontrolou, ale v průběhu děje ho přemůžou sexuální choutky a vrhá se na své pacientky.

Minkowski drží flexibilní tempa
Ze hry, z níž si na začátku Figaro jako Almavivův žák ještě může utahovat, se stává něco zle vážného. Urostlý, markantní Alex Esposito, který je svému učiteli podobný nejen typově, se promění v hněvivého kormidelníka vzpoury, na níž se podílejí mj. také v něžném projevu skoro příliš dívčí Emöke Baráth (Zuzanka), plně znějícím hlasem Anett Fritsch jako Hraběnka a Arnold Schoenberg Chor, coby dobře hrající osazenstvo uzavřeného oddělení. Avšak než to všechno kdesi mezi deziluzí, smutkem a absurdní divadlem skončí, vnitřní účastenství už dávno vyhaslo: Breisachem nově naordinovaný smysl nedosáhne ani napůl tam, jako ten starý, který eliminoval.

Rozpor to znamenalo také pro Marca Minkowského u pultu Les Musiciens du Louvre Grenoble. Rytmická přesnost a pouhé taktování ho zajímají méně, raději nechává svým hudebníkům volný prostor, aby mohli rozvinout fráze, tempa jsou u něj pružná, zvuk i dynamiku spíše než mezi samet a hedvábí dělí mezi šustivý hedvábný papír a odměřený orchestrální vánek – předzvěst příštího roku, v níž Minkowski nastuduje původní verzi Bludného Holanďana.

Pokračování bude i pro Almavivu & Co.: Breisachova Hraběnka se ostatně spojí s Cherubinem, operou Daria Milhauda La mère coupable, v níž budou mít společného syna, se v Divadle na Vídeňce uzavře figarovská trilogie podle Beaumarchaise. Režii bude mít Herbert Föttinger.

(Die Presse 13. 4. 2015 – Walter Weidringer)
Wolfgang Amadeus Mozart:
Le nozze di Figaro
Dirigent: Marc Minkowski
Režie: Felix Breisach
Scéna: Jens Kilian
Kostýmy: Doris Maria Aigner
Světla: Alessandro Carletti
Sbormistr: Erwin Ortner
Dramaturgie: Konrad Kuhn
Les Musiciens du Louvre Grenoble
Arnold Schoenberg Chor
Premiéra 11. dubna 2015 Theater an der Wien Vídeň

Conte di Almaviva – Stéphane Degout
Contessa di Almaviva – Anett Fritsch
Susanna – Emöke Barath
Figaro – Alex Esposito
Cherubino – Ingeborg Gillebo
Bartolo – Peter Kalman
Don Curzio / Basilio – Sunnyboy Dladla
Barbarina – Gan-ya Ben-gur Akselrod
Marcellina – Helene Schneiderman
Antonio – Zoltán Nagy