Roztančený Bach ožije na prknech divadla Florea Theatrum: Inscenace Bach Dansant propojí soubory Musica Florea a Epochal Dances

Dramaturgie večera se ujala Helena Kazárová, přední historička, režisérka a choreografka, která svůj profesní život zasvětila tanečnímu umění doby baroka a preromantismu, na jevišti i mimo ně. S orchestrem Musica Florea ji pojí mnohaletá spolupráce a desítky projektů. Choreografie se spolu s ní ujala Veronika Rehbergerová, jež je její následovnicí na poli práce s historickými tanečními formami. Již v roce 2017 se připojila k souboru historických tanců Hartig Ensemble – Tance a balety tří století, který prof. Helena Kazárová umělecky vedla, a tančila v řadě inscenací (Ballo delle ingrate, Terpsicore, Don Juan aj.), od roku 2020 působila již jako asistentka choreografie. Vlastní autorské tvorbě se věnuje od roku 2022, kdy také spolu s Ing. arch. Václavem Krajcem založila soubor Epochal Dances, věnující se zejména tancům ze 17. a 18. století. Spolu s Helenou Kazárovou uvedly v této sezoně v premiéře pásmo François Couperin – Královské koncerty a v podobném dramaturgickém duchu se ponese i Bach Dansant.

O+

Hudba a tanec jako zhmotněný svět fantazie
Bachovy orchestrální suity BWV 1066–1069 jsou složeny zejména z dobového tanečního repertoáru francouzské provenience, který byl však v 18. století rozšířen již po celé Evropě i v tehdy nově osidlované Americe. „Šlo tedy o kosmopolitní výrazový prostředek, etablovaný jak v plesové kultuře, tak na jevištích divadel či při provozování koncertní hudby,“ připomíná Helena Kazárová. „Naším záměrem je představit divákům těsné spojení Bachovy hudby s tanečním vyjádřením. Pramení ze znalosti dobových tvůrčích postupů, ale ve své vizualitě do sebe absorbuje i současného ducha a tep naší doby.“ Tance tak přinášejí na jeviště energii a vitalitu, jednou evokují pocity osamění a kontemplace, jindy zase vzrušivou radost a vášeň. Diváci se mohou těšit na špičkové provedení Bachovy hudby a zároveň barokem inspirovanou soudobou choreografi: 20 tanečních miniatur pro osm interpretů. „Ráda bych hudbu orchestrálních suit J. S. Bacha pro diváka/posluchače zhmotnila skrze tanečníky a choreografie do vizuální podoby. Aby všechny tvary, barvy a emoce, které poslech suit vyvolává, před ním vyvstaly jako zhmotnění jeho světa fantazie,“ svěřuje se s uměleckým záměrem Veronika Rehbergerová.

„Ve své tvorbě se řídím principem následování, který znamená, že jako tvůrci využíváme nebo se snažíme používat stejné prameny a zdroje jako někdejší autoři, vycházíme ze zákonitostí žánrů a stylů daného období. Divák však před námi stojí současný, proto se umění staré doby nesnažíme napodobovat, ale právě následovat, v ryze autorské tvorbě,“ vysvětluje prof. Kazárová tvůrčí principy své tvorby, které předává i nové generaci. Historický výzkum, hluboké pochopení prostředí a dějinného i společenského kontextu jsou základem, z něhož vzniká živé umění pro nové publikum. Letošní program Bachových suit navíc nemá žádnou známou jevištní předlohu či závaznou synopsi, choreografky tedy mohly pracovat s naprostou tvůrčí svobodou.

Taneční formy na cestě nejen Evropou
Z hudebního hlediska je suita kompilátem instrumentálních vět, obvykle tanečního charakteru. Každá věta je přes svou stylizaci „spojena“ se svým většinou lidovým (folklorním) původem. Courante pochází z italského folkloru, allemande má původ německý (ostatně už v barokní době znamenalo „allemand“ ve francouzštině „německý“). Název tance gigue původně označoval středověký smyčcový nástroj potulných, tedy svobodných hudebníků, kteří cestovali od jednoho království k druhému, je zde zřejmě souvislost s německým označením pozdějších houslí, tedy Geige. Anebo taková sarabanda, obohacená arabsko-španělskými vlivy. Má se prý za to, že byla oblíbeným brilantním a rychlým tancem (s kastanětami) mexických indiánů, postupně se přes Itálii dostala na francouzský dvůr, kde se přeměnila v elegantně pomalý tanec. Ale vždy si ve svém třídobém metru zachovala specifickou rytmickou strukturu, ve které je zdůrazňována kromě první i druhá doba. Není divu, že po Evropě pak s nadsázkou řečeno poletovaly různé typy saraband, nebo gigue. U té se dá naprosto bezpečně vyvodit, zda se jedná o francouzský nebo italský, popřípadě anglický typ.

Zájemcům o dobové taneční formy by neměla uniknout zásadní publikace, jejíž autorkou je právě prof. Helena Kazárová, Ph.D. Vyšla v NAMU, nakladatelství Akademie múzických umění v Praze a nese název Barokní taneční formy, v prvním vydání v roce 2005, ve druhém doplněna DVD v roce 2018.

„Je samozřejmě velkou otázkou, nakolik si můžeme dnes dovolit původní folklórní rytmické a melodické prvky, které jsou i v Bachových orchestrálních suitách chtě nechtě obsaženy, interpretovat ‚lidově‘, a pokud ano, tak jak,“ uvažuje o hudebním nastudování dirigent Marek Štryncl. „I v době baroka si hudebníci byli vědomi toho, že mnohé kompoziční prvky tanečních vět pocházely z cizích krajů, což je určitě inspirovalo k hledání a experimentování s tím, jak taková lidovější interpretace mohla vypadat. I přes nutné zachování obecných charakteristik jednotlivých tanečních vět se touto nevyšlapanou cestou vydáme též.“

Živá hudba a živý tanec: když se u obou spojí podrobné znalosti dobových vyjadřovacích prostředků s tím, jak chápeme spojení múz hudby a tance dnes,
vzniká živoucí umělecké dílo.
A právě takové svým divákům Musica Florea a Epochal Dances nabídnou.

Vstupenky na GoOut.cz