„Při natáčení narozeninového spotu České filharmonie jsme museli nechat vybuchnout několik hudebních nástrojů. Ačkoliv jsme od základních hudebních škol získali poničené a již nepoužitelné nástroje určené k likvidaci, nebylo nám při jejich destrukci vůbec dobře,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Ale protože když něco končí, něco nového začíná, oslovili jsme konceptuální umělce Krištofa Kinteru a Richarda Wiesnera, aby se pokusili vdechnout fragmentům nástrojů nový, nehudební život v hmotném světě.“
Krištof Kintera vytvořil sochu s názvem Musica numquam moritur (Hudba nikdy nezemře) v podobě erbu či domovního znamení, které je nejen znakem příslušnosti k určitému rodu či profesní skupině, ale také zobrazuje základní atributy – nástroje – moci jeho nositele. Pandemie ukázala, jak křehká může být tato moc. Erb potvrzuje hrdost dřívějších držitelů nástrojů a odkazuje na soudržnost orchestru, který byl dočasně rozptýlen v době, kdy se hudba nemohla provozovat veřejně.
Richard Wiesner nazval své dílo Chron. Chron jako záznam ticha. Partitura à la John Cage psaná fragmenty hudebních nástrojů, které byly odsouzeny k nepotřebě. Chron jako zhmotnění bariéry mezi hudbou, hudebníkem a posluchačem. A přesto Chron jako stéla, mytický objekt, který přitahuje pozornost svou utilitárností a kompozitním charakterem.
„Chron Richarda Wiesnera je jedinečné dílo připomínající dobu pandemie, kdy nástroje byly odloženy, orchestr zůstal v tichu stranou, posluchači nebyli pozváni. Vše, co nás spojovalo, zůstalo na čas viset ve vzduchoprázdnu, kde se nešíří zvuk. Richard Wiesner tento epický motiv zamrznutí v čase, poskytující divákovi prostor pro zamyšlení a analýzu vlastní situace, zafixoval betonem. Materiálem, který spojuje ledacos v našem materiálním světě, rozhodně je však na hony vzdálený od ‚spojení hudbou‘…,“ zamýšlí se kurátor Galerie Rudolfinum David Korecký.
Oba artefakty si zájemci mohou prohlédnout až do konce prosince v době konání koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina.
