Hubička v Ostravě je naivistická a prostonárodní

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo Smetanovu Hubičku v neotřelém a svěžím podání. I přes nečekanou změnu představitelky role Vendulky se představení udrželo na vysoké úrovni a v hravém duchu.

Bedřich Smetana: Hubička, Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)
Bedřich Smetana: Hubička, Divadlo Antonína Dvořáka v Ostravě (zdroj Národní divadlo moravskoslezské)

Na opery Bedřicha Smetany jsme si zvykli nazírat jako na důstojné a závažné pilíře naší národní hudební existence. Jakoby se měla eliminovat jejich hravost a snaha pobavit. Už v názvu je skladatelova opera Hubička nazvána jako „prostonárodní“ a je otázkou, co je tím myšleno. V Ostravě vsadili na poetičnost naivního divadla a pokusili se vrátit Hubičce její půvab a veselost.

Když Bedřich Smetana jednou v Praze na Národní třídě potkal libretistku opery, slavnou spisovatelku Elišku Krásnohorskou, křičel prý na ni přes celou ulici „…já jsem tak šťastný, že jste mi tu Hubičku dala…“. Kolemjdoucí jistě netušili, že se jedná o operu, kterou Smetana tehdy psal. A nadšení je na hudbě určitě znát. Hravost a půvab, melodičnost, jednoduchost melodií i harmonie, rytmus, který vychází z české lidové hudby. A přesto je tu slyšet precizní zpracování, dramatická i harmonická šíře a polyfonní zpracování ansámblových čísel.

Režie nového provedení se ujal Jiří Nekvasil. Jeho režie jsou proslulé nápaditostí a funkčností, přičemž zachovává smysl děje i vztahů a nehledá modernizaci za každou cenu. Uvědomil si zřejmě, že k této opeře není možné přistoupit realisticky ani historicky a hledal cestu, jak operu ozvláštnit. Uchýlil se k naivnímu divadlu a vedle reálného zpracování vážných a dojemných scén vyhmátl drobné detaily, ze kterých udělal ornamenty. Netrápí ho zastaralost významu, že dívka z pověrčivosti nechce dát hubičku chlapci před svatbou. Prostě mu ji nechce dát – přestože po něm léta marně touží, přesto, že chce být zodpovědná vůči pozůstalému miminku. Tady je režie zcela vážná, poetická a přesvědčivá. A mužské ego reaguje po staletí stejně, tedy vzdorem, což dělá operu nadčasovou. A je tu prostor i pro nadsázku a humor, který ctí libreto a je vkusný.

Scéna Jakuba Kopeckého je v základu modrošedá, neutrální, podlaha sešikmená, připomínající obrovský stůl, kolem kterého jsou stylizovaně vyřezávané židle. A najednou to není stůl, ona je to podlaha a všichni se na ní představují publiku. V dalších jednáních jsou místo stolu podélné lavice, mezi kterými jsou uličky, kterými se probíhá a účinkující zvedají poklopy, vedoucí někam do podzemí. Mostek nad scénou je kopec, ze kterého je vidět do údolí. Pašíři (pašeráci), kteří se tu schovávají, si svým vzhledem nezadají s loupežníky z Mrazíka. Sluníčko, které nejprve drží malá holčička jako velký žlutý nafukovací balón a pak ho druhá, už jako velký žlutý gymnastický míč, veze na vozíku přes celou scénu, je líbezný nápad. Také zpívající skřivánek na niti, který spíš vypadá jako holub poskládaný z papíru, a který se vznáší na dlouhé holi na niti nad Barčou, vyvolá úsměv na každé tváři. Vrcholem naivismu je voják – spíš vojáček ze stavebnice – oblečený do barevného celuloidu, toporný a úlisný, toužící kupodivu jen po hruškách. Kostýmy Simony Rybákové jsou nenásilné a prosté, o to víc vynikne bohatá zástěra Vendulky, představující ji jako nevěstu. Jinak představení vévodí jednoduchost a funkčnost.

Operu ovšem dělá především hudba, orchestrální part a pěvci. Dirigentem je Marek Šedivý a sbormistrem Jurij Galatenko. Orchestr hraje plně a měkce, syté barvy instrumentace se pojí s hlasy sólistů a dirigent dbá na dynamickou gradaci.

Inscenace má již od počátku rušný osud. Měla několik předpremiér, 10. a 12. června 2021 v Divadle Antonína Dvořáka, on-line premiéru 1. července 2021 na TV NOE a vzápětí 10. července zazněla na Smetanově Litomyšli. Skutečná premiéra byla ohlášena na 23. září a druhá premiéra zazněla 25. září 2021.

Shodou náhod jsem měla možnost navštívit až druhou premiéru. Stále trvala slavnostní nálada, možná i proto, že byl představení přítomen ministr kultury Lubomír Zaorálek a primátor Tomáš Macura. Bez všech oficialit a spíš inkognito. Role Vendulky se ujala sopranistka Lívia Obručník Vénosová. Pěvkyně vládne objemným plným, temněji zabarveným sopránem a roli Vendulky si užívala naplno. Martin Šrejma se projevil jako zodpovědný a inteligentní pěvec, který zná své možnosti a limity a přísně si hlídal techniku i dynamiku. Jeho tenor je příjemný a otevřený, ale poněkud subtilnější, takže vedle Vendulky občas dostatečně nevynikal. Je třeba ocenit jeho sebekázeň, že se nenechal strhnout k forzi a že svého Lukáše zazpíval kultivovaně a s příjemným témbrem.

Hlasové výkony sólistů byly velmi vyrovnané, dobře se nesly a herecky byly přesvědčivé. Otce Vendulky zpíval František Zahradníček příjemným basem, švagr Tomeš byl v podání Jiřího Rajniše razantní a sympatický, starého pašíře Matouše ztělesnil Josef Škarka, který koketoval se starou tetou Martinkou. Tu zpívala sytým mezzosopránem s dobrou dikcí Lucie Hilscherová a roli Barče si zahrála s mladistvým elánem jako dobromyslné třeštidlo Lucie Kaňková. Skřivánčí píseň v jejím podání skutečně zářila a rozjasnila celou inscenaci.

Inscenace Hubičky na jevišti Divadla Antonína Dvořáka obohatila repertoár Národního divadla moravskoslezského o nabídku, která jistě divadlu přinese ohlas a zájem návštěvníků.

Bedřich Smetana: Hubička – 2. premiéra 25. 9. 2021
25. září 2021 v 18:30 hodin
Národní divadlo moravskoslezské
, Divadlo Antonína Dvořáka

Obsazení:
Vendulka: Lívia Obručník Vénosová
otec Paloucký: František Zahradníček
Lukáš: Martin Šrejma
pašíř Matouš: Josef Škarka
teta Martinka: Lucie Hilscherová
Barče: Lucie Kaňková
švagr Tomeš: Jiří Rajniš
strážník: Václav Čížek
Jitřenka: Karolína Beňová, Zuzana Smrčková

režie: Jiří Nekvasil
dirigent: Marek Šedivý
sbormistr: Jurij Galatenko
kostýmy: Simona Rybáková

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


1 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments