Rumba for Amadeus aneb „Revolution“ Janoska Ensemble

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
„Chceš-li psát o Janoska Ensemble, musíš si jej nejprve poslechnout,“ zavelel můj mozek a prsty naťukaly do vyhledávače známou internetovou platformu pro sdílení videí. V následujících dvaceti vteřinách prolétlo mým mozkem vše od romantických představ o virtuozitě Niccolò Paganiniho, přes Bésame Mucho v podání legendárního Michela Petruccianiho, ekvilibristické kousky Bobyho McFerrina až po slovy nepopsatelný sachr dort, který si tak ráda dávám ve stylové kavárně Demel v centru Vídně. A tak pevně věřím, že následující povídání o třech bratrech a jednom švagrovi, které jsem o několik dní později vedla s klavíristou Františkem Janoškou, vnese do vašich životů alespoň trochu z vůně jedinečného hudebního světa Janoska Ensemble, inspiruje vás lehkostí a radostí, s jakou lze dělat hudbu, a naladí vás přijet 3. října do Lednice na jejich koncert, který slavnostně zahájí Lednicko-valtický hudební festival 2020.
Janoska Ensemble (foto Julia Wesely)

Kam až sahá hudební historie vaší rodiny?
Jsme již šestou generací hudebníků. Tedy alespoň takto jsem to slyšel. Zda jdou naše hudební kořeny ještě dál, tím jsme se zatím příliš nezabývali. Co známe z vyprávění rodičů a prarodičů, tak naši prapraprapředkové před těmi šesti generacemi hráli na zámku Esterházyů v Galantě, stejně tak jako v Eisenstadtu působil Joseph Haydn. Což je v kontextu dneška velmi zajímavé, neboť aktuálně jsme rezidenčními umělci Schloss Esterházy právě v Eisenstadtu.

Jak se u vás hudba předává z generace na generaci?
V podstatě jsme se do hudebního světa narodili a nic jiného vlastně ani neznáme. Náš otec, strýc, bratranci, všichni se věnují hudbě. Když vidíte, jak doma celý den někdo cvičí a každý večer se obléká do koncertního oblečení, tak je to pro vás obrovská inspirace. Nikdo nás nikdy do hraní nenutil, všichni jsme chtěli být jako náš otec a všichni jsme se chtěli stát hudebníky. A naši rodiče nás v tom podporovali. Od malička nás posílali do hudebních škol. Nicméně to, co jsme se naučili doma, v rodině, se v žádné škole nenaučíte, ani na vysoké. To jsou takové triky, které se dědí z generace na generaci.

Můžete některé vyzradit?
Nejlepší bude, když zajdete na náš koncert a poslechnete si je. Je to jednoduše styl hraní, u houslistů technika pravé a levé ruky, vibrato. Toho, co jsme se naučili doma, je strašně moc. Všichni tři jsme studovali u top světových pedagogů v Bratislavě, Grazu a ve Vídni a všichni byli vesměs velice překvapeni, jak je naše technika speciální. Měli jsme také velké štěstí, že podporovali náš specifický přístup k hudbě a umožnili nám do skladeb vkládat své vlastní nápady. Měnili jsme například zažité kadence. Přirozeně se nám tak podařilo propojit to, co jsme se naučili doma a co na akademické půdě hudebních škol. I díky tomu vznikl náš „Janoska styl“…

… který propojuje klasiku a improvizaci?
A spoustu dalších hudebních stylů. Ale ve své podstatě je to právě klasická hudba, která se stala základem naší vlastní tvorby. Klasika nás celý život „pronásleduje“ a hlavně posouvá. Ondrej hrál sedm let s Vídeňskými filharmoniky, já a Roman jsme spolupracovali se sólisty Vídeňské a Berlínské filharmonie. Když hrajeme nějakou virtuózní skladbu, třeba Carmen Fantasie nebo Lisztův Mephisto Waltz, pořád v nich cítíte „klasický“ základ, který přetváříme do našeho „Janoska stylu“, třeba zrovna spontánní improvizací. Ale! Dříve, například v baroku, byla improvizace v hudbě naprosto normální. Johann Sebastian Bach a později Beethoven, Mozart, Liszt či Paganini, ti všichni dokonale improvizovali. Postupně se tato dovednost z klasické hudby prakticky vytratila. My se ji tam snažíme vrátit.

Co na tento váš „volný styl“ říkají hudební puritáni?
Tak především s každou skladbou pracujeme s největším respektem vůči skladateli, který ji vytvořil. Proč bychom si ji ale nemohli vzít pouze jako předlohu a vytvořit z ní něco zcela nového? Vždyť v minulosti si od sebe i velcí skladatelé půjčovali různá témata, melodické motivy, na které dokázali improvizovat klidně celou noc až do rána.

Dnes improvizaci vyučujete, vedete mistrovské kurzy prakticky po celém světě. Lze ale dospělého hudebníka, který prošel klasickým školením, tomuto umění vůbec naučit?
Hodně umělců se bojí na pódiu experimentovat nebo dát zcela najevo své pocity. Jsou uzavření. A právě v tom leží podstata našich mistrovských kurzů. Snažíme se je otevřít. Někdy skutečně stačí zmáčknout jen jediné tlačítko a všechno se v jednom okamžiku změní. Nejprve se všichni většinou trochu bojí, nejsou si sami sebou jistí, ale pak seberou odvahu, přijdou k nám na pódium a my se je snažíme posunout, dáváme jim tipy, jak by to mohlo být, co dělat, jak se uvolnit. Pravda je, že se musí dbát na harmonickou strukturu a formu dané skladby, to jim teoreticky vymyslíme a vysvětlíme, ale hlavním zůstává se uvolnit a otevřít. Jednou jsme například vedli kurzy v Hongkongu a přišla k nám jedna asi šestnáctiletá houslistka a začala s námi improvizovat ve stylu mexické mariachi hudby. Byli jsme tak překvapeni! A stejně tak byla překvapená i ona, dokonce se dostala až do jakéhosi transu, a nakonec vyšlo najevo, že její prababička pochází z Mexika. Všechny ty pocity měla skryté v sobě a skrze hudbu je začala ventilovat. Bylo krásné a zajímavé sledovat, jak se z jedné minuty na druhou dokáže muzikant naprosto změnit.

Když improvizujete, co se vám děje v hlavě? Máte dopředu nějakou zvukovou představu?
Ne. Už nad tím vůbec nepřemýšlíme. Pouze necháváme naše srdce a mozek vést naše ruce. Úplně se uvolníme. Když jsme například ve studiu, tak jednu skladbu můžeme nahrát desetkrát a vždycky to zní úplně jinak. Pak je pro nás většinou velmi těžké vybrat si nejlepší verzi, protože každá je svébytná a něčím zajímavá.

Janoska Ensemble (foto Julia Wesely)

To mě ale stále více vede k přesvědčení, že umění improvizovat je dar, přirozený talent, kterému se nedá zcela naučit.
To s vámi úplně souhlasím, ale nikdy nevíte, kdo ten dar má, a je jen skrytý, a kdo ho nemá. A proto je důležité to zkoušet. Například ne každý má dar hrát na housle, přesto si je vybere jako svůj nástroj, a přitom má dar hrát výborně na klavír. Já jsem nejdříve začal hrát na violoncello, protože rodiče si mysleli, že to je „ten“ nástroj, ale po pár měsících jsem jim dal jasně najevo, že chci hrát na klavír. I moji bratři si své nástroje vybrali.

2 1 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments