Rumba for Amadeus aneb „Revolution“ Janoska Ensemble

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Kdysi jsem viděla americké učebnice improvizace, kde bylo třeba tisíc melodických postupů a houslista se je učil zpaměti a transponoval je do všech tónin. A takto se vlastně „vybavoval“ pro vlastní improvizaci. Je váš postup podobný nebo učíte zcela jinak?
Existují dva přístupy, jeden teoretický, druhý duchovní. První je důležitý, ale ten druhý je pro nás o mnoho důležitější. Poznal jsem v životě i hudebníky, kteří neměli absolutně žádné povědomí, co je to notový zápis. Samouky, kteří improvizovali lépe než ti, kteří byli takto teoreticky vybaveni. Oba dva přístupy vnímám jako velmi důležité, my se ale na svých kurzech více věnujeme tomu duchovnímu.

Koho napadlo založit Janoska Ensemble?
S bratry jsme spolu hrávali od malička. V dospívání se sice naše cesty rozešly, odešli jsme každý studovat jinam nebo jsme byli součástí jiných ansámblů či projektů, ale roku 2013 jsme si řekli, že nám všem v našem hudebním životě něco chybí. To, co jsme dělali jako mladí. Spontánnost, to, že jeden druhého umíme následovat, aniž bychom se na sebe podívali. Zažíváte naprosto jiné pocity, když stojíte na pódiu s někým, koho velmi dobře znáte, jako člověka i jako hudebníka, a dokonale se s ním doplňujete. Není to jen o tom, že si nachystáte noty a krásně zahrajete nějakou sonátu. S Janoska Ensemble také odehrajeme na sto dvacet koncertů ročně. I proto jsme se v roce 2013 rozhodli věnovat se už pouze jemu. Všechno se jednoduše nedalo zvládnout. V současné době s námi tvoří kvarteto ještě náš švagr Julius Darvas, který se přiženil, vzal si naši sestřenici.

Jak funguje váš ansámbl vnitřně? Kdo je šéf?
Šéfa nemáme, názor může vyjádřit každý. Řekl bych, že u nás panuje velmi příjemná atmosféra. Jakákoliv disharmonie trvá tak maximálně pár hodin a už jsme zase v pořádku. Příliš se ale nehádáme, jsme naladěni na stejnou frekvenci a také jsme podobně vychováni, takže nemáme až tak moc odlišné názory. Myslím si, že mezi námi vládne pokoj.

Spíše jsem narážela na to, jak vznikají vaše kompozice. Jestli na nich participujete všichni, o čem se dohadujete dopředu a co pak vzniká konkrétně přímo na pódiu?
Řekl bych, že každý z nás je zároveň i skladatel, a to je dobré, protože každý má nějakou svou představivost a nápady. Skladbu tvoříme tak, že si sedneme s našimi nástroji a řekneme: „Jdeme aranžovat.“ Což znamená, že vlastně spolu jen hrajeme a potom se to nějak zapíše. Ale i psaná forma obsahuje asi jen šedesát pět procent hudby, kterou ve výsledku zahrajeme. Každý náš koncert je jiný, protože v každé skladbě máme zcela konkrétní místa, která jsou určena k volné improvizaci. Naše hudba tedy stojí na nějakém základu, má strukturu, ale vždy v ní zůstává podstatný, značný prostor pro improvizaci. Někdy je to padesát procent, někdy třicet. Pokaždé je to jiné, záleží hodně i na publiku, na akustice sálu, co jsme předtím jedli, jestli to bylo knedlo vepřo zelo nebo dobrá svíčková na smetaně…

Plánujete, že byste někdy svoje skladby vydali?
Určitě, i na základě poptávky mnoha umělců ze všech koutů světa. Někteří dokonce zkoušejí hrát naše aranžmá podle sluchu. Chceme vydat všechny skladby, které vyšly na CD. V té verzi, jak jsou slyšet na nahrávkách. Jsme již dokonce v kontaktu s jedním vydavatelstvím, které zatím nebudu jmenovat. V současné době se pracuje na vydání jednoho orchestrálního materiálu, který už máme hotový.

Myslíte materiál k vaší symfonii Dojmy z Podunají?
Ano.

Jak tato skladba vznikla?
Jednou jsme cestovali na takovém výletním parníku po Dunaji a v každém městě, kde zakotvil, jsme odehráli koncert. Hráli jsme jak na lodi, tak i mimo ni v koncertních sálech. Byla to pro nás taková dovolená. Tenkrát s námi jely i naše děti, a tak jsme si společně užívali podunajská města. Z toho vznikla inspirace napsat Janoska Symphony op. 1 „Impressions along the Danube“ (Dojmy z Podunají). Vybral jsem si tři města, která jsou mému srdci nejbližší – Bratislavu, kde jsem se narodil, Vídeň, kde žiji, a Budapešť, která je pro nás takovou srdcovkou, protože tam máme rodinu a velmi často do ní jezdíme. Každá část je vystavěna na nápěvu určité lidové písně, ale jen v náznaku, jinak jde o úplně novou kompozici. Bylo pro mě důležité, aby si člověk při poslechu dokázal co nejrychleji propojit konkrétní hudbu s konkrétním městem a docílit co největší autenticity. Proto jsem do části Bratislava například zakomponoval fujaru, citeru do Vídně a pro Budapešť jsem si vybral dechový nástroj tárogató. Skladba je napsána pro obrovský orchestr a pro nás, pro Janoska Ensemble. Je skvělé, že dokonce i v partech pro orchestr jsou místa, kde mají hráči možnost improvizovat. Nevěřila byste, jak jsou nadšeni, když si do hudby můžou přidat něco ze sebe. Jeden trumpetista se například na koncertě postavil, zahrál osm taktů – něco, co ho v tu chvíli zrovna napadlo – a celý orchestr z toho byl naprosto unesený. Přináší nám to dobrý pocit, vidět, že i orchestrální hráči jsou šťastní a skladbu si užívají. Skladbu jsme premiérovali společně s Vídeňskými symfoniky pod taktovkou Ádáma Fischera ve vídeňském Musikvereinu a přenášely ji televizní stanice do mnoha zemí celého světa.

Janoska Ensemble (foto Andreas Bitesnich)

Ve vašem profilu mne zaujala jména jako Brian McKnight, Al Jarreau… To jsou lidé z úplně jiného hudebního světa. Jak se dostáváte k těmto spolupracím?
Většinou jde o umělce, které sledujeme už od malička a vždycky bylo naším snem si s nimi zahrát. Například v prosinci jsme si přizvali na dva koncerty v Bratislavě světoznámého francouzského akordeonistu Richarda Galliana, jehož mentorem byl Ástor Piazzolla. Byla to skvělá spolupráce, rád by s námi vydal i společné album. Podobně to bylo i s ostatními umělci. Zmiňovala jste Al Jarreaua, se kterým jsme spolupracovali v rámci projektu Hollywood in Vienna. Byl tak nadšený, že jsme dokonce plánovali další projekt. Bohužel Maestro v roce 2017 zemřel. Jak jsem říkal, jsou to pro nás všechno takové splněné sny.

Kde berete jistotu, že jdete správně?
Na naše koncerty chodí opravdu velcí umělci, naposledy jsme měli v publiku v Eisenstadtu Annu Netrebko, která za námi po koncertě přišla a řekla nám, že to bylo něco fantastického. Jak technicky, tak projevem, frázováním. Právě tyto momenty nám dávají jistotu a sílu, že svou práci děláme dobře. Je také mnoho ansámblů a hudebníků, kteří chtějí jít v našich šlépějích, což je pro nás velká pocta.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


2 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments