Rusalka v Mnichově: Jsem teď volná?

Možná za tím byl (i v českých médiích) notně nafouknutý skandál se srnou, která prý měla být přímo na jevišti při Dvořákově hudbě stahována, proti čemuž ještě před premiérou halasně protestovali ochránci zvířat. Ale možná stačilo už jen samotné jméno kontroverzního rakouského režiséra Martina Kušeje, kterého nedávno část Mnichova vypískala za močící čarodějnice ve Verdiho Macbethovi, zatímco druhá část hlediště byla nadšena. V každém případě by se při Kušejově Rusalce dalo napětí v Bavorské státní opeře skutečně doslova krájet. A proto hned úvodem budiž řečeno, že i první mnichovská repríza Rusalky měla podobně jako premiéra obrovský úspěch. I tady s českým vkladem: S více než zdařilým hudebním nastudováním Tomáše Hanuse (náš rozhovor s českým dirigentem, pořízený právě k premiéře Rusalky v bavorské metropoli, najdete zde).

Martin Kušej ani tentokrát nezapřel svoji pověst velmi originálního tvůrce, který mívá velmi odvážné vize, který zpravidla hodně provokuje, ale který se často trefí do černého. Určitě vzpomínáte na otřesnou kauzu Rakušana Josepha Fritzla, který vlastní dceru držel dlouhá léta ve sklepě svého domu, znásilňoval ji a plodil s ní děti. Je vlastně jedno, zda to v nové mnichovské Rusalce je také přesně tak nebo třeba trochu jinak. V každém případě se záhy po prvních taktech, kde nahlédneme do domácnosti Vodníka a Ježibaby (on podomácku v teplákách a modrém pracovním plášti, ona neméně neupravená, s lahví v ruce), zvedá jeviště a otevírá se pohled do podzemního podlaží – vlhkého sklepa plného depresivních trubek, harampádí a po kotníky stojící vody. Jsou tam zavřeny tři mladé dívky, ale také tam pobíhá dítě i několik dalších postav. Tady si sní Rusalka svůj sen o Princi, tady také dostane od Vodníka pořádnou facku, když vyřkne přání být člověkem. I tenotkrát je to Ježibaba, kdo Rusalce pomůže – ze sklepa, o patro výš, do lidského světa, aby si ji vzápětí odnesl na zádech – podobně jako z lesa nosí ulovenou zvěř – Princ. Na zámku začíná Martin Kušej přitvrzovat, drama začíná nabírat na drsnosti. Hajný taky svléká z kůže srnu (umělou…), kuchá ji a do toho společně s Kuchtíkem pomlouvá Rusalku, která stojí opodál. Objevuje se provokativně lascivní Cizí kněžna, kterou krátce potom přistihuje Rusalka za rohem při souloži s Princem. Po polonéze (dámy se houpou do rytmu, u toho v náručí drží stažené srny, které vzápětí začnou syrové pojídat) je už Rusalka natolik zoufalá, že si v touze vrátit se tam, odkud přišla, vleze do akvária. Ježibaba si doma cynicky dělá manikýru, když se Rusalka vrací. Hajný s Kuchtíkem pak sestoupí za Vodníkem až do sklepa, kde je podřízne, aby ho vzápětí zatkla policie. Závěrečné dějství Rusalky se pak odehrává v psychiatrické léčebně, kam převezli nejen vězněné dívky ze sklepa, ale také Vodníka, kterého tu s želízky na rukou hlídají. Přichází Princ, který po polibku Rusalky umírá vlastní rukou…

Že se vám to celé nezdá? Že jste šokováni? Věřte, že Kušejova adaptace rozhodně nikde „nedrhne“. Že drama Rusalky, lidské krutosti, lhostejnosti a světa, kde hodnoty jsou totálně obráceny naruby, tady vyznívá až s otřesnou naléhavostí a pravdivostí, ze které doslova mrazí. Nevyřčená otázka Rusalky „Jsem teď volná?“, kterou na budově divadla před premiérou vyvěsili, vám ještě dlouho potom bude ležet v hlavě. A přidáte k ní přinejmenším ještě otázku další: Čím to je, že se vás takováto Rusalka osloví daleko naléhavěji, než ta, přenesená do blíže neurčeného prostoru, byť výtvarně sebevíc rafinovaně pojednaného? Uznávám: Zdaleka ne každému se Kušejova Rusalka musí líbit. Ale vsadím se, že řadě z přítomných nadlouho utkví v paměti jako nedostižná.

Pochopitelně na špičkové úrovni je mnichovské hudební nastudování. Neobjevil jsem jedinou zahraniční recenzi, kde by Tomáše Hanuse nechválili. Volí poměrně nezvyklá, ale velmi působivá tempa, dává vyniknout zejména smyčcům, dokáže si vyhrát s plasticitou detailu, aniž by ztrácel nadhled nad celkem. A v neposlední řadě: Zpěváky skutečně doprovází, nikoli překrývá, jak u nás je (zdaleka nejen) při Rusalce zvykem (občas s výmluvou , že to prý sám Dvořák tak napsal). Takovou Rusalku, jakou je jednatřicetiletá lotyšská sopranistka Krístīne Opolaís s nádherně plným a přitom mladistvě znějícím témbrem, mezi českými interpretkami této role u nás v současné době nenajdete. Jakoby Rusalka byla napsána přímo pro ni. (Opolaís těsně před začátkem zkoušek nahradila Ninu Stemme, která z produkce odstoupila, s odůvodněním, že Rusalka pro její hlas již není vhodným partem). Skvělý byl i Princ, resp.Klaus Florian Vogt, dnes již uznávaný především wagnerovský tenor. A pochvalu si vlastně zaslouží i všichni ostatní – Günther Groissböck coby jadrný Vodník, Nadja Krasteva jako smyslná Cizí kněžna či Janina Baechle jako cynická Ježibaba. Zmínku si za první reprízu zaslouží i Tara Erraught (Kuchtík), která si doslova na poslední chvíli přibrala i záskok za náhle indisponovanou Druhou žínku. Litujte, pokud mnichovskou Rusalku nebudete mít možnost vidět a slyšet.

Antonín Dvořák:
Rusalka
Dirigent: Tomáš Hanus
Režie: Martin Kušej
Scéna: Martin Zehetgruber
Kostýmy: Heidi Hackl
Sbormistr: Sören Eckhoff
Orchestr, sbor a balet Bavorské státní opery
Premiéra 23.října 2010 Nationaltheater Mnichov
(psáno z reprízy 28.10.2010)

Der Prinz – Klaus Florian Vogt
Die fremde Fürstin – Nadia Krasteva
Rusalka – Krístīne Opolaís
Der Wassermann – Günther Groissböck
Die Hexe – Janina Baechle
Der Förster – Ulrich Reß
Der Küchenjunge – Tara Erraught
1. Waldnymphe – Evgeniya Sotnikova
2. Waldnymphe – Angela Brower/Tara Erraught
3. Waldnymphe – Okka von der Damerau
Ein Jäger – John Chest

www.bayerische.staatsoper.de